Ve čtyřiceti letech se rozvedla, dvě dcery už byly téměř dospělé, a tak se naplno pustila do podnikání. A také konečně potkala svého prince. Doslova i do písmene.
Opravdu jste na podzim v Trentinu skákala při canyoningu do vody ze třinácti metrů?
Skákala. Ale už předtím jsem slaňovala padesátimetrový vodopád nebo jezdila v ledové bobové dráze. To byla pěkná drsárna. S mým mužem se do všeho vždycky hrneme jako první, jsme takoví blázni. Jenže minule v Trentinu jsem si pořádně narazila kostrč, a tak jsem se zapřísahala, že už toho nechám.
Dagmar Princ Fryčová* Po základní škole se chtěla věnovat grafice a odešla z Trutnova na umělecko-průmyslovou školu do Prahy. * Vystudovala výtvarnou výchovu a češtinu na filozofické fakultě UK, pár let pracovala v propagačním oddělení podniku zahraničního obchodu. * Po revoluci se pustila do podnikání, od roku 1993 spoluvlastní vydavatelství Ski Press, vydává časopis o cestování Sky a lyžařský Ski magazín. * Je podruhé vdaná, má dvě dospělé dcery. |
Cestujete po světě, lyžujete a při tom vlastně pořád pracujete. To musí být fajn, ne?
Po cestování jsem vždycky strašně toužila. Jenže můj první manžel byl z buržoazní továrnické rodiny... Protože měl politický škraloup, nikdy jsme nedostali devizový příslib, měla jsem před revolucí i potíže v práci. I když jsem dosáhla potřebného vzdělání, nikdy mě nepovýšili a vždycky jsem musela hrát druhé housle… Takže teď si všechno užívám.
Kam jezdíte nejraději?
Jsme "italomani". Máme rádi italský způsob života, jejich kuchyni, moře, památky. Miluju renesanci, italská nátura je mi blízká.
Jaké máte další koníčky?
Až bude čas, ráda bych se vrátila ke hře na klavír a malování. Miluju procházky v přírodě, houbaření. Baví mě práce na zahradě. Zrekonstruovali jsme starou vilu na Sázavě. Vybudovali jsme si vlastní jezírko, máme tam ryby, vydru i ledňáčka. Je to snad ten nejhezčí výsledek podnikání, kterým jsem si splnila svůj sen o romatickém bydlení u vody, u lesa.
Kolik času věnujete práci?
Jsem perfekcionistka. V případě nutnosti jsem schopná a ochotná ve firmě dělat vše, co je potřeba. Nepustím nic z hlavy, na práci se nikdy úplně nevykašlu, jsem pořád duchem s firmou a se svými lidmi.
Umíte si představit, že byste byla ještě někdy zaměstnancem?
Někdy jim závidím. Mohou přijít domů z práce, mít své volno, ve kterém nikdo nemá právo je s prací obtěžovat.
Dagmar Princ Fryčová na Raftu v Trentinu
Jaký jste šéf?
Hodný šéf je hrob podniku, protože lidem se nikdy nezavděčíte. Proto se mi vyplácí držet si odstup. I s dlouholetými spolupracovníky si vykám, i když za ta léta je to úzký a přátelský vztah. Ale zároveň se snažím jednat přátelsky a někdy zajdeme i na pivo.
Co se za posledních dvacet let v lyžování změnilo?
V 90. letech se o Češích říkalo, že perfektně lyžují, mají dobré lyže, ale jsou strašlivě oblečení. Vypadali jako bubáci. Jezdili na hory většinou v tmavě modrých a šedivých bundách, ve kterých chodili i do práce. To už je minulostí. Stejně jako se změnilo cestování. Zatímco dřív Češi vyhledávali jen nejlevnější apartmány, dnes chce většina během zimní dovolené i pohodlí, příjemnou atmosféru, dobré jídlo.
S bývalým manželem jste byli neustále spolu, ve firmě, doma... Byl to důvod konce vašeho prvního manželství?
Ano, v práci člověka poznáte mnohem víc. Jak to tak bývá, když potom bylo víc peněz, začal si můj manžel hodně užívat. A já jsem byla dobrá jen jako ta ženuška, na kterou naložil hromady všeho, co je potřeba vyřizovat. Když se měl časopis denní mravenčí prací udržovat třetím čtvrtým rokem, už ho to nezajímalo. A v tom byl mezi námi strašný rozdíl.
S druhým partnerem podobná ponorková nemoc nehrozí?
Samozřejmě někdy ano. To pak je doma pořádná Itálie. Ale vždycky to nakonec nějak vyřešíme. Já si vyrazím za památkami a uměním. Manžel se zavře v dílně a něco hezkého vyrobí, protože rád pracuje se dřevem. Tím se odreagujeme a zase se k sobě vrátíme. A doufám, že se budeme vracet pořád.
