Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Halina Pawlowská: Na rady mám patent

  0:13aktualizováno  0:13
Jsou témata, o kterých už mluvit nechce. Pak ta, o kterých ještě nechce přemýšlet, a ta, která ji nebaví. Halina Pawlowská totiž chce, aby ji všechno bavilo. A zřejmě se jí to daří: je úspěšnou autorkou filmů a televizních pořadů, její Banánové rybičky se několikrát staly pořadem roku a prodej jejích knížek trhá rekordy. Uvítala nás se sádrou na noze a během rozhovoru se pohybovala na vozíku.

Halina Pawlowská | foto: Petra Ficová

V krátké době jste měla několik úrazů. To máte takovou smůlu?
Nedávno jsem měla zlomený nos, teď nohu. Vystupovala jsem z taxíku a noha mi zůstala v popruhu. Nejdřív mi na chirurgii řekli, že mám štěstí, že to nemám zlomené – že jinak bych měla na šest týdnů nechodící sádru. Takže jsem na pochroumané noze chodila. Pak se ukázalo, že to zlomené je. Takže jsem štěstí neměla.

Zřejmě nejste zvyklá být v pozici bezmocné.
Nemám neschopenku. Všechny moje činnosti kromě natáčení jdou dělat od stolu. Kromě společenských akcí – tam ale můžu mít svoje špiony a pak to s nimi projednávat a zpracovávat. Mám to teď komplikovanější – musím myslet úplně na všechno, včetně toho, jak se dopravím na toaletu, co budeme doma jíst, a všechno musím zorganizovat telefonem, mailem, messengerem…

Určitě vám přijde vhod, že máte bezbariérový dům. Jak jste s manželem k relativně neobvyklému rozhodnutí dospěli?
Má maminka špatně chodí. Má bolestivou artrózu. Kdyby dům nebyl bezbariérový, maminka by byla odkázána na svůj pokojík. A já nesnáším diskriminaci starých lidí!

Máte teď, když jste doma, víc času i na čtení knížek?
Já mám na knížky čas pořád. Někdy si zpupně myslím, že čtu nejvíc ze všech. Přečtu tak čtyři knihy týdně. Přivádím se jimi do spacího transu. Když jedu na dovolenou, musím mít kufr knih.

Jaké knížky si vybíráte?
Čtu prakticky všechno. Nějaká kniha mě baví víc, jiné mě nebaví vůbec… Klasiky čtu, když mám pocit, že právě potřebuju "literaturu". Mám ráda povídky. Hodně sleduju současné autorky. Je strašný boom ženských spisovatelek: píší o ventilování komplexů, o spřádání snů… Třeba knihy typu Deník Bridget Jonesové.

Červenou knihovnu ale zásadně nečtu. Muž s uhrančivýma očima, ostře řezanou bradou, lord John, který vejde do dveří se zlacenou klikou, která neslyšně pootevřela vykládané dveře, blabla… Brr. Jinak opravdu můžu snad všechno. Jak řekla o sobě Betty MacDonaldová, v nejhorším čtu nápisy na zavařených okurkách.

Je pro vás hodně důležitý úspěch?
Ale jo, mám ráda, když mě někdo chválí a říká mi, že jsem úžasná. Myslím, že bych mohla mít mnohem větší ovace! Potřebuji prožít úspěch. Je to příjemné.

Chválili vás rodiče už jako malou, nebo dobré výsledky považovali za samozřejmost?
Můj otec byl poměrně výlučný. Myslím, že ani slovo rodič pro něj není přesné. Přirovnala bych ho k pravěkému ještěrovi, který se přežil a žil, ale neodpovídal realitě. Vyznával hodnoty, které mi jsou sympatické, ale když jsem byla malá, tak jsem z pojmů jako charakter, hrdost, čest, zrada a vlast měla husí kůži…

A maminka?
Maminka mě nechválila. Neustále mi dávala za vzor někoho lepšího. Chtěla, abych byla nejlepší. Razila teorii, že jsou dva druhy lidí: jedničkáři a pak ti blbí. Když jsem někdy dostala dvojku, tvářila se tragicky.

To jste musela mít sebevědomí na bodě mrazu.
Pořád jsem měla pocit nedostatečnosti. Nedávno jsem se dívala do žákovské, kterou měla máma schovanou. Žasla jsem, že jsem měla jen samé jedničky a jednou dvě minus. A to byla jediná známka, kterou jsem si pamatovala!

Jak jste pak povzbuzovala své děti? Chválila jste, poučená tím, co jste sama neměla ráda?
Jsem asi divná, ale co se týká školy, já jsem děti moc nevedla. Že měla Natálka samé jedničky až do šesté třídy? Brala jsem to jako samozřejmost. Že to mívají všechny chytré děti… Když pak nosila horší známky, byla jsem schopná to pochopit. Myslím si, že gympl je v podstatě hrozná škola.

Když jste nebyla zvyklá na pochvaly, co s vámi potom jako se scenáristkou dělaly ceny?
Je fajn přejímat cenu. Přijde mi to jako… nevím, jak to formulovat, aby to neznělo hloupě, ale když dám do něčeho spoustu energie a věřím tomu, že je to všechno správně, tak mě ani nepřekvapí, že dostanu cenu.

Mezi vaše témata patří i vztahy mezi muži a ženami. Zajímá mě, jestli jste tedy vychovala syna tak, aby to byl poklad pro ženu, která ho jednou dostane.
Chlapečci mě dojímají. Jsou tak křehcí a zranitelní… Dcera je "moje krev". Bystrá, směje se jako blázen, všechno zařídí… A hošíček? Proboha, aby ho nějaká bestie nezničila!

Zeptám se jinak. Když jste po dětech vyžadovala plnění určitých povinností, brala jste v potaz tradiční pohled, že syn je mladší a ještě k tomu kluk?
Na to nedokážu úplně přesně odpovědět. Nevím, jestli jsem lpěla na tom, aby vůbec doma mé děti něco dělaly. Kamarádka, se kterou se známe třicet let, o mně tvrdí, že jsem cholerik. Dneska mi řekla, že mě nikdy neslyšela zařvat na čtyři bytosti: na moje dvě děti a dva psy.

Manžel a maminka váš hněv tedy odnášejí?
Jo. Maminka mě dokáže opravdu rozrušit.

A to se necháte?
Já se sobě taky divím. A teď ještě, jak jsem s tou zlomenou nohou stále doma, tak jsem zavřená ve svém miniaturním světě a přikládám význam maličkostem. Vytáčí mě úplné pitomosti.

To, že máte s maminkou třenice, by mě nepřekvapilo, kdybyste spolu třeba třicet let nežily a pak vás okolnosti donutily sestěhovat se. Vy jste ale na sebe zvyklé celý život. Nejste obrněná?
Nejsem. Moje máma mě vždycky překvapí. Každý den jsem šokovaná. Dneska mi třeba řekla, že není v pořádku, že nosím barevné svetry, protože je nosí každá bába na ulici. Děsně mě to rozčílilo. Blbost je to už proto, že maminka nechodí ven. Křičela jsem na ni: "Jaký báby na ulici?! Jaký barevný svetry?! Máš na mysli moje úžasné kašmírové svetříky?!" Maminka odvětila, že bych vždycky měla mít šaty nebo kostým. Nenávidím kostýmy!

Působíte jako velice tolerantní člověk. Míváte vůči něčemu předsudky?
Nejsem schopná mluvit veřejně o vyměšování a ženských problémech a o každém, kdo to dělá, si myslím, že je blb. Je to předsudek? Mojí mámě, když spolu máme spory, říkám, že trpí kondelíkovštinou. Stejně jako měšťák Kondelík trpí představami, co by si lidi pomysleli. Co by řekli. A že "Každá žena musí…", "Každej muž musí…" Já nenávidím, když někdo něco musí. Natož se řídit tím, co by tomu lidi řekli!

Když to nemáte ráda od své maminky, snažíte se nechovat se tak ke svým dětem?
Nemusím se snažit. Není mi to vlastní. Nedělám to. Je mi to úplně jedno. Stejně jako tatínkovi.

Jak jste vlastně přežila dvojnásobnou pubertu svých dětí?
S dcerou to bylo náročné. Byla dobrodruh. S mladým Ivem Mathé jezdila po Evropě. Zřejmě je vysazená na potomky ředitelů televizí – říkala jsem si, jestli to není úchylka. Chodila totiž krátce i se synem Balvína a teď mi přišla říct, že její současný přítel je asi synovec ředitele Primy. Se synem to bylo ve větším klidu. Je mlčenlivý, klidný a relativně hodný. Musím to zaklepat. K jednomu z mála excesů došlo, když měl černo-červené období. Chtěl bydlet "jako" ve sklepě. A když jsem se mu servilně snažila takhle pokoj zařídit, tak mezitím vyrostl a prohlásil, že v tak dekadentně ponurém prostředí bydlet nebude!

Plánujete, že budete bydlet celý život pohromadě, stejně jako vy s rodiči?
Děti teď bydlí v bytě mojí mámy v centru, kde jsme všichni bydleli, než jsme se přestěhovali do nového domu.

Je skvělé, že se spolu snesou.
To ano, ony se mají rády. Jenomže já toužím po tom, aby bydlely se mnou.

Díky televizi vás zná celý národ. Řekne vám někdy někdo, s kým se blíž poznáte, že si o vás původně myslel něco úplně jiného?
To mi říká spousta lidí. Hlavně proto, že si vytvářejí názor při sledování televize nebo při čtení časopisů. Udělají si na mě názor a pak zjistí, že realita je jiná. Muži si například myslí, že jsem feministka. A často ani nevědí, co to je a jestli to jde vymezit tak jednoduše. Ženy jsou zase přesvědčené, že jsem hodně sebevědomá.

Když už osmý rok radíte z obrazovky, jak přežít různé situace, musí mít diváci pocit, že máte na rady patent.
To já určitě mám, říkám, co si myslím! Věřím svým názorům a často si dělám legraci. Prakticky stále. Neznamená to ale, že ve všech oblastech jsem sebevědomá.

Jenomže kdybyste sebevědomá nebyla, před kameru byste se neposadila.
To byste se divila! Je to přece moje profese. Mnohem větší exhibicionisti než na pódiu bývají v publiku, když si myslí, že na ně švenkne kamera.

Původní profesí jste ale scenáristka. Předpokládám, že jste si myslela, že se budete pohybovat spíš za kamerou a hýbat tím, co se bude dít.
Doslova za kamerou je režisér a kameraman. Po těchhle profesích jsem netoužila. Já jsem autorka. Autor je nositel myšlenky, tedy ten nejdůležitější, bez kterého se nedá nic udělat. Jádro toho, co dělám teď, je stejné: říkám to, co si sama napíšu.

Když jste o Žitě nebo Rybičkách přemýšlela, věděla jste, že budete i jejich průvodkyní?
Když něco vymýšlíte, máte na výběr: buď si to uděláte sama, nebo to necháte někoho udělat. Ukázalo se, že nejjednodušší bude, pokud to udělám sama. Dostala jsem od České televize volnou ruku.

Po obrazovce a své vlastní show jste toužila?
Po ničem jsem netoužila. V televizi jsem začala tak, že jsem tam napsala dvacet komedií. Dalo by se říci, že jsem byla etablovaný televizní autor. Nikdy jsem si nemohla stěžovat na to, že bych neměla práci. I když mě nikdy nezaměstnali – měla jsem špatný původ a špatné preference. Autor je diváky zanedbávaná kategorie, ale režiséři a herci vědí, jak jsou autoři důležití…

Váš poslední film měl premiéru před třinácti lety. Máte v šuplíku další náměty?
Není nic, co by mi úplně dralo srdce. Asi nejsem filmař v tom smyslu, že musím svou látku na plátně vidět. Film beru moc fatálně. Kdybych mastila jeden film za druhým, bylo by to asi taky v pořádku. Nechci říct, že tak by se to dělat nemělo. Ale já jako bych pořád něco čekala. Buď dostanu Oscara, nebo to není dobré…

Nedostala jste sice Oscara, ale Českého lva. Ten vás neuspokojil?
Lev je taky dobrý, ale Oscar je lepší!

Myslela jsem, že nepíšete proto, že nemáte čas. Ve vleku každotýdenních povinností.
Čím víc mám práce, tím větší mám nasazení. A čím méně mám práce, tím méně mám času. Když je třeba člověk na dovolené v cizině, brzy ráno vstane, ujede tisíc kilometrů, letí na trh, oběhne celé město, vyfotí všechny památky, nají se ve třech restauracích, po západu slunce poznává noční život, do postele se dostane ve tři ráno a další den nanovo. Pak se vrátím a jedem na chalupu. Ráno tam vstanu, přesunu se na verandu, pak dolů na zahradu, zpátky na verandu a najednou je večer!

Stejné je to s relativitou peněz: většině lidí stačí tolik, kolik mají k dispozici. Ať mají deset tisíc nebo padesát, na konci měsíce jsou na nule.
Takovou relativitu já nechápu. Mám totiž pocit, že peněz je pořád málo. (smích)

Ale určitě jste zažila i vyloženě "hubené" roky, kdy jste musela vyjít opravdu s málem.
Všechny moje roky byly hubené. Jsem z rodiny, která neměla auto, chatu, dědictví ani úspory. Můj táta byl v důchodu a máma učitelka. Neznamená to ale, že by mě období, kdy jsem měla peněz málo, naučilo, že si mám střádat na horší časy. Mně je blízká filozofie, že peníze se mají neustále dávat do oběhu. Vidím kolem sebe, že starší lidi mívají pocit, že až budou ještě starší, tak už peníze nevydělají a mít je nebudou, a aby je měli, musí se jimi zásobit. Říkám takhle smýšlející kamarádce: "A kdy chceš ty peníze utrácet? Kdy přijde ten čas? Stihneš to?"

Co když se vaše kamarádka opravdu bojí toho, že nebude mít peníze, až je jednou bude potřebovat? Třeba aby si zaplatila pomoc.
To je ale smutný obraz života, že? Celý život šetřit na to, aby si člověk mohl zaplatit někoho, kdo mu pak pomůže…

Ano, ale jestliže dnes se spousta žen odhodlá porodit první dítě v pětatřiceti, babičkami se stanou v sedmdesáti… Tím pádem toho budou mít na bedrech opravdu hodně.
Dřív, kdy žili rodiče s dětmi, byť na vejmincích, předpokládalo se, že většina jejich dětí je normálních a postará se o ně. Pak samozřejmě bylo pár padouchů, kteří se chovali ošklivě – ti se odsuzovali! Jenomže dneska je to normální! Aby se člověk chvěl, co s ním bude. To není v pořádku.

Vy máte zřejmě dobré vyhlídky, protože vaše děti vidí, jak se o rodiče staráte.
No jó, ale taky vidí, jak se ostatní nestarají!

Když jste mluvila o své filozofii, že peníze se mají utrácet: tak jste vychovávala i děti?
Nechtěla bych, aby si myslely, že kdykoli šoupnou kartu do bankomatu, vydá jim peníze. Jednou si syn stěžoval, že karta je nějaká špatná, že mu nic nedala. Vysvětlila jsem mu, že to bude zřejmě proto, že své studentské konto, kam jsem mu posílala dva tisíce měsíčně, vyprázdnil. Díval se na mě dost užasle. Ale aby syslil peníze? To je taky k ničemu.

Pořád vás baví práce? Nemáte někdy chuť si třeba na půl roku odpočinout?
Jsem domluvená s Naďou Konvalinkovou, že až se mi podaří sehnat sponzory, pojedeme lodí na cestu kolem světa. Existuje krátká varianta na měsíc, střední na půl roku a dlouhá na dva roky. Naďa hlasuje pro dva roky, mně by stačil půlrok.

Jenomže půlroční cesta asi není reálná, když jste pracovní tempo nezvolnila ani po úraze. Je to proto, abyste mohla platit složenky, nebo se bojíte vysadit?
Všechno jde, když se chce. A propos, proč lidi pracujou?

Většinou aby se uživili. A když mají štěstí, tak je práce baví.
To je i můj případ. A ještě mám pocit, že práce, kterou dělám, se někomu líbí. Takže v podstatě je to nádherné.

Myslíte si, že jste nenahraditelná? Nebo chcete, abyste byla?
Myslím, že pro toho, kdo mě miluje, nenahraditelná jsem!

Jak se vidíte třeba za deset let?
Chtěla bych jet na tu cestu kolem světa přece!

Ta bude trvat půl roku. A dál?
Cestování. A další cestování.

Tak to musíte opravdu hodně pracovat!
Třeba mi na to někdo dá. A nesmějte se!


Halina Pawlowská o jídle a vaření

Patří vaření mezi vaše záliby, nebo ho berete jako nutné zlo?
Moc ráda vařím. Nevařím denně, ale každý den plánuji, co se u nás bude vařit, protože žiju s maminkou a ta musí pravidelně jíst, tak aby na to nezapomínala. Což se mně, bohužel, nějak nikdy stát nemůže... O víkendech se ale vařit snažím a občas se neprobojuji k lince, protože můj muž vaří taky moc rád a moc dobře.

Co ráda vaříte?
Ráda peču maso. Jehněčí a telecí. S celými paličkami česneku, s mrkví nebo s rajčaty a paprikami. Taky ráda zapékám brambory se smetanou – buď s masem, nebo se sýrem nebo s obojím...

Kdo u vás doma nejvíc vaří?
Moje maminka je výborná kuchařka, můj muž i mé děti. A nejvíc toho většinou dělá "naše Zuzana" a má tchyně.

Jaká kuchyně patří mezi vaše favority?
Mám ráda italskou a francouzskou kuchyni. Italskou pro jeji jasnou chuť, vůni a určitou nekomplikovanost. Francouzskou pro její vzrušující tajemství, delikátnost kombinací...

Chodíte ráda do restaurací? Máte oblíbené podniky, jejichž návštěvu si, třeba při cestování, nenecháte ujít?
Chodím do restaurací ráda. V Praze do Koga, do Marca Pola, do Aromi a kamkoliv jinam a pak ve Vídni k Plachutovi, v Brně ke Brabanderovi a Kastelánovi, v Paříži do Lippu, Nataschi, Alcazarru, k Julienovi.



HALINA PAWLOWSKÁ (*1955)

Scenáristka, spisovatelka, moderátorka, šéfredaktorka. Ze svých filmů má ráda ty, které režíroval Milan Šteindler: Vrať se do hrobu a Díky za každé nové ráno.

Připravovala televizní magazín V žitě, seriál Zanzibar, osmým rokem dělá Banánové rybičky. Založila a vedla časopis Story, byla spolumajitelkou a šéfredaktorkou časopisu Šťastný Jim a teď vede Glanc.

S manželem, technikem České televize, má dceru Natálii (26) a syna Petra (2O). 

Autoři:




Nejčtenější

Sport na čerstvém vzduchu a s přáteli je nejlepší způsob, jak si užít léto.
Léto v pohybu: Sportovní outfity a doplňky, kterým neodoláte

Krásné letní počasí přímo vybízí k venkovním sportovním aktivitám. Návštěvu fitness center proto odložte, až se ochladí, a prázdniny využijte ke sportům, které...  celý článek

Billie Piperová
Piperová: Ve třiceti po mně nemůžete chtít, abych vypadala na dvacet

Britské herečky Billie Piperová (34) se dotklo, že se do ní opřeli někteří novináři kvůli vráskám. Po třicítce očekávala, že se podobným článkům vyhne. Jak...  celý článek

Zakladatel společnosti Scio Ondřej Šteffl
Ondřej Šteffl: Svět bude potřebovat lidi, kteří se umějí a chtějí učit

Umět se učit, kritické myšlení, kreativita, flexibilita, ale i empatie a laskavost – to jsou klíčové dovednosti ideálního pracovníka příštích let. Alespoň to...  celý článek

ilustrační snímek
Jak vybírat porodnici? Rozhoduje nabídka péče, zázemí i pocity rodičky

Pražské maminky to musí řešit relativně brzy a zapsat se do porodnice již v prvním trimestru, s výběrem porodnice si ovšem láme hlavu většina nastávajících...  celý článek

Mozková mrtvice - ilustrační fotografie
Když udeří mrtvice, jde o čas. Jak ji poznáte?

Na mozku jsme závislí. To on rozhodne, zda si přečtete tento článek a napijete se u toho kávy. Vše probíhá automaticky. Ovšem jen do chvíle, než mozkovou tepnu...  celý článek

Další z rubriky

Klára Spilková
S vyhořením mi pomohla kineziologie, říká golfistka Klára Spilková

Letos na jaře dosáhla Klára Spilková historického úspěchu, když jako první Češka vyhrála golfový turnaj profesionální ženské evropské tour. Ještě loni se něco...  celý článek

Cara Delevingne (Los Angeles, 17. července 2017)
Delevingne: V pubertě jsem nedávala najevo emoce a byla jsem osamělá

Herečka a modelka Cara Dlelevingne (25) si postěžovala na období svého dospívání. Protože nechtěla odhalovat svou sexuální orientaci, bývala hodně uzavřená a...  celý článek

Americká star Amber Rose push-up podprsenku rozhodně nepotřebuje. Ráda však na...
Amber Rose: Mám stupidně velká prsa, potřebuji si je nechat zmenšit

Herečka a modelka Amber Rose (33) si postěžovala na velikost svých ňader. Nikdy si je nenechala chirurgicky upravit, takže nemá implantáty. Přesto jsou její...  celý článek

Další nabídka

arome.cz

Na unavenou pleť i zvýraznění tváře. Rozjasňovač umí zázraky
Na unavenou pleť i zvýraznění tváře. Rozjasňovač umí zázraky

Pořídit je můžete v pudru, tubě i v peru a pokud víte, jak je správně nanášet, dokáží vaši tvář opravdu zkrásnět. Přesto rozjasňovače stále nepatří do standardn... celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.