Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Opera mi změnila život. Už žádný alkohol ani kouření, říká Ester Pavlů

  0:54aktualizováno  0:54
Pochází z rockové rodiny, sama po rockových klubech vystupovala. Představa, že by šla studovat operní zpěv, ji nejprve vyděsila. Dnes má Ester Pavlů za sebou účinkování v opeře nominované na hudebního Oscara. „Na motorce si v helmě zpívám, krásně se v ní slyším,“ svěřila se pro Magazín DNES + Tv.

Česká mezzosopranistka Ester Pavlů | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Ester Pavlů v pěti číslech

29 Její věk. Vyrůstala na Vinohradech v rodné Praze.

4 Čtyři roky před jejím narozením vznikla rocková skupina Krásné nové stroje, kde dosud hrají oba její rodiče.

5 Mezi pět letošních děl nominovaných na hudebního Oscara se dostala opera Čím lidé žijí, v níž účinkovala.

12 V tolika letech se stala modelkou; pózovala do šestnácti, její fotky vyšly i v časopisu Elle.

673 033 Tolik lidí zhlédlo do 17. prosince na YouTube klip písně Město, co spí, kterou nazpívala s raperem Lipem.

Opravdu vám opera nic neříkala?
Vůbec. Přičichla jsem k ní až v patnácti. Maminka sice vystudovala klasický klavír, ale nevěnovala se tomu - i proto, že můj otec je rockový bubeník v docela známé kapele Krásné nové stroje, takže doma jsme poslouchali Rolling Stones, Led Zeppelin, Beatles nebo Who. Ano, chodila jsem do lidové školy umění, ale tam zase byly lidovky nebo písničky ze zpěvníku, maximálně nějaký muzikál. Rozhodně ne opera.

K té jste tedy přišla jak?
Chtěla jsem se živit zpěvem, v tom jsem měla jasno od dětství. Podala jsem si přihlášku na konzervatoř, jenže nikoli na operu - to mě vážně ani nenapadlo! - ale na pop. Když jsme pak šly s maminkou na den otevřených dveří, vyděsilo mě to. Přišlo mi to takové svázané, ani trochu se mi to nelíbilo.

Takže?
Řekla jsem: Mami, chci pryč! A opravdu jsem tam nevydržela ani tu ukázkovou hodinu. Jenže zároveň jsem byla strašně smutná, rozplynul se mi sen. A máma na mě: Ester, když už jsme tady, pojď se podívat na ukázkovou hodinu opery.

Vaše reakce?
Mami, prosím tě, jen to ne! O opeře nemám páru, co tam budu dělat?! Coby patnáctiletá puberťačka jsem si operu představovala tak, že ji zpívají mohutné paní, které mají směšně zkřivenou pusu, a celé je to vlastně komické. Byla jsem už na posledním schodě před východem, ale pak jsem přece jen chtěla udělat mamince radost, když se klasice v mládí věnovala. Takže jsme se otočily a šly se podívat.

Fotogalerie

A?
Z hodiny jsem odcházela jako úplně poslední a odejít jsem vlastně nechtěla vůbec! Absolutně mě to okouzlilo a začala jsem se připravovat na přijímačky, které jsem za rok udělala.

Co vás tak okouzlilo?
Bylo to moderní, temperamentní, živé, kreativní. Wow! Pak pochopitelně nastala dřina: tím, jak jsem byla operou netknutá, musela jsem všechno rychle dohnat, spousta věcí pro mě byla španělská vesnice.

Znala jste aspoň nějakou operu?
Do té doby jsem viděla jen Toscu.

Předpokládám správně, že místo oper jste v patnácti dobře znala rockové kluby?
Ty jsem dobře znala od šesti! Rodiče hráli ve skupině, s nimi hrála na saxofon i má starší sestra, takže mě jako dítě neměl kdo hlídat. V zákulisí mě tak hlídali manažeři klubů a podobně, hrozně se mi to líbilo.

Pořád se vám to líbí?
Pořád, ale návštěvy rockového prostředí si nemůžu dovolit často. Asi před osmi lety jsem kvůli opeře radikálně změnila život: žádné hospody, žádný alkohol, žádné kouření.

Z toho plyne, že dřív hospody, alkohol a kouření byly.
Mé studium na konzervatoři bylo kvůli tomu jeden čas dost divoké. Protože jsem operní svět neznala, neuměla jsem si představit, kolik je v něm noblesy, rituálů a konzervatismu. Pro vyučující jsem byla jednoznačný rebel. Má profesorka byla skutečná operní diva a teprve nedávno, když jsme se potkaly, mi sdělila, že pod vlivem toho, co mám nyní v opeře za sebou, na mě změnila názor. Říkala mi: Přesně toho, kde teď jsi, jsem s tebou chtěla dosáhnout, jenže nešlo to, ty jsi prožívala punkové období.

V rámci tohoto období jste měla i vlastní kapelu, že?
Zpívala jsem ve funkyjazzové skupině Sly rabbits čili Mazaní králíci. Bylo to super!

Dalo se to skloubit se studiem operního zpěvu?
Dalo, ale musela jsem vše tajit.

Nikdy se nic neprovalilo?
Mockrát a já vždy slibovala: Už nikdy! Hrozně jsem lhala, ale nemohla jsem si koncertování odpustit. Pro mě byly kluby od dětství přirozeným prostředím, milovala jsem všechny ty mikrofony, nástroje, publikum a nechtěla věřit, že to absolutně nemůže jít s operou dohromady. A ono...

A ono?
Ono to vážně dohromady nejde. Nejde stát tři hodiny na pódiu a zpívat tři hodiny funky.

Přišla jste pak do školy a měla zdevastovaný hlas?
Úplně, úplně, úplně. Jenže nemohla jsem říct, že jsem hluboko po půlnoci odcházela z klubu. Jsem nějaká nemocná, tvrdila jsem. Čím dál víc jsem si ale uvědomovala, že musím skončit. Pomohl mi i manžel, který vnesl do mého života řád. Jsem ráda, že je takový, protože jeden bohém v rodině bohatě stačí. Když jsem se rozloučila se zpíváním v klubech, už mi to ani nebylo moc líto. Snad jen, když jsem viděla, že za mě zpívá v kapele jiná zpěvačka, ale to jsem si říkala, klid, Ester, už se chceš přece věnovat něčemu jinému.

Rockoví kamarádi zůstali?
Jasně. Třeba přes otce, na Krásné nové stroje se čas od času zajdu kouknout. I když třeba jen na hodinu a v ní se s nikým moc nebavím, protože mám pocit, že pokud to udělám, ochraptím. Možná je to spíš psychická záležitost, ale začala jsem se zkrátka o hlas bát. Takže na koncertech mlčím, jen poslouchám řeči ostatních a kývu hlavou.

Nevypadá to divně?
Ani ne. Spíš je pro známé divné, jak mluvím.

Nerozumím.
Ti, kteří mě dlouho neslyšeli, si všímají, že mluvím jinak. Ježíšmarjá, říkají mi, mluvíš hrozně legračně! Dřív jsem měla hlas posazený hluboko, působila jsem rázně, jako holka od podlahy. Teď mám hlas posazený výš, takhle mluví všichni operní zpěváci.

HLAS SI HLÍDÁM

Pečujete nějak o hlas?
Hlídám se, abych nekřičela, abych v afektu hlasu neublížila.

Jde vám to?
Hodně těžko, protože jsem tak trochu cholerik a hrozně energická. Ale už jsem se naučila křičet tak, že vydávám téměř operní zvuky. V tramvaji mi třeba padá mobil a já skoro zpívám: Úúuuúú! Beru to jako trénink.

Součástí tréninku byl i váš operní nápěv do písně rapera Lipa?
Chvíli jsem váhala, ale pak si řekla, proč ne? Ta písnička je chytrá, hezká a zvláštní, mám pozitivní ohlasy. Celkem dost posluchačů překvapí školený operní hlas. Nechci být zlá, ale když vidím v talentových soutěžích někoho, kdo zazpívá něco trochu jinak než pop a hned má ovace vestoje a diváci říkají: Aha, tak tohle je ta opera!, mrzí mě to. Protože vím, že tohle skutečná opera není. Díky Lipovi jsem snad mohla ukázat, jak by to mělo správně být, a to i těm, které jinak opera míjí.

Neštve vás, že vás mnozí znají právě jen díky spojení s rapem?
S tím jsem asi musela počítat. A myslím, že to může být naopak mé plus, když si mě takhle někdo všimne. Navíc plno lidí má stále předsudky, že opera je záležitost statných paní, které staticky pějí na pódiu, což platilo někdy před sto lety. A pokud změní názor díky raperské písni, je to fajn.

Rock, rap... Překvapíte ještě něčím?
Nevím. Vlastně možná jo: ještě jsem velmi ráda jezdila na motorce.

Už nejezdíte?
Musela jsem ji prodat. Měli jsme ve svém blízkém okolí tragédii, takže máma zavelela: Motorka musí z domu! Jenže táta si stejně brzy koupil novou, aniž by se někoho ptal. Koupil si vysněného harleye, a když má dobrou náladu, půjčí mi ho.

Jak často má dobrou náladu?
Býval to rockový drsňák, ale s věkem je zřejmě měkčí a měkčí, takže mi harleye půjčuje docela často.

Nemáte na něm strach?
Kdepak, i když někdy to bývá divoká jízda.

Protivítr hlasu neškodí?
Naopak si v helmě zpívám, protože se v ní krásně slyším. Někdy mi nedojde, že jedu pomalu a už je to mé halekání slyšet. V tomhle směru nemám historku z motorky, ale z kola: jedu a přede mnou tunel. Paráda, říkám si, to bude akustika! Začala jsem zpívat, ale přede mnou byl další cyklista a ten se tak lekl, až málem spadl. Byl zralý na panáka.

Vy si třeba malého panáka na kuráž před vystoupením nedáváte?
Chci mít čistou hlavu, v tomhle jsem strašně zásadová. Mým rituálem je, že těsně před vystoupením musím být chvíli sama. To ale bývá občas problém, protože některé kolegyně bývají hrozně ukeca... Pardon, upovídané.

Okřikujete je?
Ještě jsem si to nedovolila, možná to přijde s věkem.

DOJETÍ Z RUSALKY

Je těžké se v opeře prosadit?
Je. Navíc mně v mých pubertálně kozích letech nedošlo, jak si budoucnost komplikuju tím, že lítám po klubech. Svět opery je malý a někdo mě má stále zafixovanou jako rebelku a nedá mi šanci. Někdy mi to přijde až hnusné. Přitom nevěřím, že všichni ti, co se na mě takhle dívají, se chodili mezi patnáctým a osmnáctým rokem ve věčně nažehleném oblečení natřásat do opery.

Není to náročné na psychiku?
Je mi devětadvacet a někteří už toho mají v tomhle věku za sebou dost. Ale já jsem mezzosopranistka a ty dozrávají později, takže snad mám velké věci před sebou.

Ani teď si nemůžete stěžovat, ne? Účinkovala jste v opeře Bohuslava Martinů Čím lidé žijí. Ta byla letos v nominaci na The International Opera Awards, která je považována za jakéhosi hudebního Oscara.
Absolutně jsem to nečekala a radost mi nezkazilo ani to, že opera nakonec nevyhrála. Báječně jsem si užila spolupráci s Českou filharmonií a především s dirigentem Jiřím Bělohlávkem. On je ikonou, dosáhl na nejvyšší mety. Poprvé se mi po telefonu osobně ozval, když jsem byla v Moskvě, a já úplně zkoprněla. On: Umíte Mahlera, symfonii číslo dvě? Já: Umím, samozřejmě umím! Jiřímu Bělohlávkovi se přece nedá říct, že si nejsem úplně jistá... Z Mahlera nakonec sešlo, pak jsem kvůli jinému závazku musela odmítnout Rybovu Mši vánoční, což mi k mé hrůze pan Bělohlávek při dalším telefonátu připomněl. Současně mi ale nabídl Martinů. Jsou tam hluboké tóny, zvládnete je? A já zase bez přípravy: Zvládnu, samozřejmě zvládnu! A zvládla jsem je, jsem šťastná, že to takhle klaplo.

Koncem října jste zase jako jediná Češka zpívala v pražském Rudolfinu na festivalu italské opery.
Toho si taky považuju. Dirigoval Ital se zkušenostmi z La Scaly v Miláně. A tenor, se kterým jsem zpívala, hrál v La Scale Tristana. Jasně, byla to pro mě čest.

Ten večer jste zpívala i árii z Rusalky a mně přišlo, že vás dojala.
Rusalky jsem se bála. Bylo víceméně dané, že jako jediná Češka z účinkujících musím v Praze zazpívat nejznámější českou árii, jenže to je soprán, tedy ne můj part. Ke všemu Rusalku zná snad každý Čech, i kdyby jen z filmu Slunce, seno, jahody. Celou operu bych v sopránové poloze rozhodně nezvládla, naštěstí některé árie odzpívat jdou. To je i případ árie Rusalky a já ji v Rudolfinu dala.

A to dojetí?
No...

Třeba se pletu, ale já představení viděl a dojalo mě, že jste dojatá. Je hezké vědět, že Rusalka dojme i dívku s rockovou minulostí.
Nepletete se. Když jsem árii dozpívala, šokoval mě obrovský aplaus. Těžko šlo pak bojovat s tím, aby mi v tu chvíli nezvlhly oči.

Za poskytnutí prostor k fotografování děkujeme ateliéru Mileny Dopitové, AVU, U akademie 4, PRAHA 7, www.avu.cz

Autor:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.