Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Panoval tam chlad a podivné ticho, líčí režisérka natáčení v porodnici

  0:31aktualizováno  0:31
Dokumentaristka Erika Hníková se vydala do zákulisí pražské porodnice zmapovat, jak se u nás rodí děti. Ve filmu se jí podařilo zachytit hned několik bolavých míst českého porodnictví, na která si stěžují matky i otcové. „Trochu si za to můžeme i sami,“ prozradila nám v rozhovoru.

Dokumentaristka Erika Hníková | foto:  Petr Topič, MAFRA

Co vás vedlo k natočení dokumentu Pět zrození?
Chtěla jsem natočit portrét fungování jedné české porodnice, prostě zapneme kameru a uvidíme, co zaznamenáme. Nechtěla jsem apriori točit kritiku některých postupů a metod, protože je mi jasné, že mezi českými porodnicemi samozřejmě existují rozdíly.

Erika Hníková

Vystudovala FAMU, do povědomí vstoupila absolventským dokumentárním filmem Ženy pro měny. Následoval dokument Sejdeme se v Eurocampu a Nesvatbov. Všechny byly uvedeny v kinodistribuci a získaly mnohá mezinárodní ocenění.
Kromě toho od roku 2006 do 2007 vedla časopis Nový Prostor a pravidelně přispívala i do týdeníku Respekt.

Rozhodla jsem se natočit vhled do českého porodnictví, protože jsem z rozhovorů s některými ženami měla pocit, že s porodem v porodnici nebyly spokojené. Neexistují tu porodní domy jako další možnost, kam jít rodit, a zkušenosti žen z porodnic jsou třeba podle různých webových diskusí dost tristní. Když jsme pak sháněli vhodnou větší porodnici k natáčení, tak nám Vinohradská nemocnice vyšla dost vstříc.

Jak natáčení probíhalo?
Když jsme začali točit, tak zrovna několik dnů nikdo nerodil. Ale podařilo se nám natočit třeba první příběh s tatínkem, co bezradný a bez informací čeká na chodbě, zatímco jeho žena je na císařském řezu. Je to pro mě poměrně silná scéna, která na jednu stranu vypovídá o tom, jak se zdravotnický systém chová k tatínkům dětí, na druhé straně ukazuje i to, že si takové zacházení necháme líbit. Neptáme se, jako Češi jsme hodně pasivní vůči systému. Vidíte to třeba i na špatných potravinách v obchodech a dalších věcech. Tatínka v prvním příběhu nenapadne se jít zeptat, co se vlastně děje s jeho ženou a dítětem.

A proč si myslíte, že to tak je?
Když přicházíte do porodnice, tak jste hodně nejistá, obzvlášť pokud je to vaše první dítě. Máte strach a nechcete způsobovat problémy. A platí to i pro partnery. Porodnice má nějaký zaběhnutý systém a od vás se očekává, že se do něj zapojíte. Při natáčení jsem se třeba setkala s tím, že už to, že má rodička porodní plán, je bráno jako komplikace.

Fotogalerie

Přitom se ale ženám tvrdí, že si mohou o průběhu porodu samy rozhodovat. Kde je tedy podle vás chyba?
Nedá se to generalizovat, každá porodnice je jiná. Podle mě by ale ten systém měl být nastaven jinak. Pro vás je porod přece výjimečná událost, samozřejmě bezpečí je na prvním místě, ale porodnice by měla vycházet vstříc pacientkám. Lékaři bezpochyby umí něco, co my všichni neumíme, ale občas se v té péči vytrácí lidský faktor.

V dokumentu zmiňujete tzv. zlatou hodinku. Proč je tak důležitá?
Dělali jsme si před natáčením rešerše, jak probíhají porody v zahraničí. Třeba v Americe točí porodnice taková reklamní videa, ve kterých se snaží nalákat těhotné právě k sobě. A většina z nich je postavena právě „zlaté hodince“, což je hodina po porodu, která je podle odborníků nesmírně důležitá pro imunitu dítěte a citové pouto s rodiči. Bezpečnost je vždycky na prvním místě, ale ty porodnice nabízejí, že žena bude ihned po porodu v soukromí s miminkem a manžel může být s nimi.

Já nechci porovnávat naši a americkou zdravotní péči, ve všech nemocnicích neodnášejí děti po porodu na vyhřívaná lůžka jako na Vinohradech, ale stále se s tím v české praxi setkáte. Současný trend ve světě, a doufám že i v mnoha českých porodnicích, je ale zcela opačný, nechat dítě dvě hodiny u matky osídlit se bakteriemi z její kůže, vážení a měření počká potom.

FN Královské Vinohrady:

Na základě upoutávky dokumentu napsala Fakultní nemocnice Královské Vinohrady na svůj web Otevřený dopis generálnímu řediteli České televize. „Velmi důrazně se ohrazujeme proti anotaci dílu Pět zrození z cyklu Český žurnál, který Česká televize připravila do premiérového vysílání dne 12. listopadu na ČT2 a který režírovala paní Erika Hníková,“ začíná dopis, na který nás také odkázal Lukáš Matýsek, mluvčí nemocnice, když jsme jej žádali o vyjádření.

Co vás na prostředí české porodnice nejvíc překvapilo?
Neintimnost prostředí. Ve filmu Pět zrození ženy rodí za podmínek, které vlastně k porodu nejsou moc uzpůsobené. Žena může fyziologicky porodit, pokud se cítí v bezpečí a klidu. Ale pokud rodíte a najednou se tam ve dveřích bez pozdravu objeví uklízečka a začne okolo vás vytírat, nebo si tam sestry povídají o tom, co nakoupily v Lidlu, tak opravdu nemůže být řeč o intimním prostředí. Během porodu tělo produkuje hormon oxytocin. Funguje na hormonálním principu – pokud se žena začne cítit v nebezpečí a ohrožená, tak tělo vyprodukuje hormon adrenalin, co ho zastaví. Všimněte si taky, že všechny ženy leží na zádech, což není k porodu moc vhodná pozice, protože ho to zpomaluje.

Je vidět, jak má jedna rodička na příjmu co dělat, aby během kontrakcí vnímala dotazy sestry na zdravotní stav, ale i takové věci jako adresu zaměstnavatele...
Když nakonec u ní dojde z akutnímu císaři, tak se jí stejně znovu ptají na otázky, co jí pokládali při příjmu. Ale třeba v tomto i mnoha ohledech jsme narazili na to, že je takto nastavený celý systém, s tím zaměstnanci porodnice nic neudělají, papíry musí mít v pořádku kvůli kontrolám z ministerstva zdravotnictví. Ale to, že rodíte a musíte odpovídat na desítky otázek, které nesouvisí s vaším zdravím, považuji za absurdní.

Ukázka z dokumentu Eriky Hníkové Pět zrození:

Matky často v souvislosti se svým porodem mluví o nedostatečné komunikaci s lékařem nebo sestrami. Setkala jste se s tím?
Docent Bohuslav Svoboda v dokumentu říká, že od sedmdesátých let, co začínal jako porodník a lékař, se s ženami mnohem víc komunikuje. Ale s ženami v našem filmu nikdo nemluví, podávají jim různé chemické látky a vůbec se nezmiňují o možných vedlejších účincích, což by správně měli. Je to vlastně absurdní, protože jako těhotná si nesmíte vzít ani kapky do nosu. Ale Ksénii podají při porodu tišící látku Nalbufin, která má mezi vedlejšími účinky i tíseň plodu, ale nikdo jí o tom riziku neřekne. Přitom existuje možnost epidurálu, který je sice složitější na provedení, ale neprostupuje do krevního oběhu miminka a je mnohem vhodnější.

Zarazilo mne, že film o rození dětí může působit tak smutně.
Je to film o porodech a nikdo tam nemá radost. Já si pamatuji třeba ze svého porodu v Podolí, že kromě mě a partnera vtipkoval i zdravotnický personál a doktor, smáli se a byl to krásný moment. Tady se narodí děti a v místnosti je takové podivné ticho, mimo jedné lidštější dětské sestry se zdá, jako by personálu bylo vlastně jedno, co se tam odehrává. Byla tam atmosféra chladu, každodennosti, úlevy, že je to za nimi. S každou pacientkou je taky čeká hora papírů, ale to není jejich vina. Po celou dobu natáčení jsem doufala, že je to třeba naší kamerou, že když tam nejsme, vypadá to jinak.

Dokumentaristka Erika Hníková

Dokumentaristka Erika Hníková

Velmi kriticky zazněl i názor porodní asistentky na chod porodnice, ve které sama pracuje.
Velmi si cením její odvahy, na celou situaci nám poskytla pohled zevnitř. Pracovala šestnáct let jako porodní asistentka ve Zlíně a nyní pečuje několik let na Vinohradech o novorozence, doufám, že jí za její otevřenost nečeká vyhazov. Mluví o tom, jak se rodičkám nedává volnost pohybu, že se porody zbytečně urychlují chemickými prostředky, že to chce trpělivost, o které všichni mluví, ale nikdo ji tam nemá. Film samozřejmě autorizovala.

Zmiňuje i tzv. Kristellerovu expresi, tedy techniku, při které se těhotné při porodu tlačí na břicho. Vystavuje rodičku nebezpečí protržení dělohy nebo polámání žeber, a neměla by se proto používat. V dokumentu pak při jednom porodu opravdu vidíme, jak porodní asistentky matce na břicho tlačí předloktím...
Já si to netroufám hodnotit, zda právě to, co vidíme, je Kristellerova exprese, může jít o její modifikaci, kdy se tlačí na fundus dělohy jinak. Rodička už byla po dlouhém vyvolávaném porodu vyčerpaná, lékaři už potřebovali odejít, tak zvolili tuto metodu. Pokud vím, tak za to tato rodička byla ráda, už měla dlouhý porod konečně za sebou. Ale nepřípustné mi přijde, že jí nikdo dopředu neřekl, co s ní budou dělat a jaká jsou ta rizika. To by se ve zdravotnickém zařízení nemělo vůbec stávat.

A proč se podle vás v dnešní době ještě něco takového děje?
Protože my, rodičky, tatínkové, se neptáme. Neptáme se pořád dokola, proč chcete můj porod vést takto a tak dále a tak podobně. Přijímáme pasivní roli. Nevím, proč tomu tak je, ale Češi si všeobecně málo stěžují a trvají na svém. A když rodíte, tak lékař je samozřejmě v roli autority a pro vás to může být těžké.

Které porodnice jsou na tom hůř?

Na eMimino.cz najdete hodnocení porodnic v České republice.

Myslíte, že váš dokument může situaci změnit?
Já bych moc chtěla, aby můj film vyvolal diskusi a mohlo se tu začít něco měnit, ale je to těžké. Myslím si, že to, co vidíme ve filmu, zdravotnickému systému vyhovuje, a možná že doktorům z vinohradské porodnice nepřijde na filmu nic divného. Mně ale nepřijde ve 21. století v pořádku, že v České republice nemáme porodní domy a že některé ženy rodí za podmínek, které ve filmu vidíme. Asi ta změna ale nepřijde z porodnic, je to spíš na rodičkách a jejich partnerech. Dobře si vybrat porodnici a na porod se připravit. Tedy nebýt pasivní, ale aktivní.

Autor: pro iDNES.cz




Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.