Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Dara Rolins: Nepokrytě musím uznat, že jsem byla extrémně talentovaná

  3:54aktualizováno  3:54
Usmívá se. Všude a vždycky. Na leckoho by popová diva Dara Rolins působila jako reklama na štěstí. Jenomže když se rozhodne odemknout své 13. komnaty, objeví se bolest a slzy. O zradě, pocitech viny, lásce, vlastní síle i neznámé vlastní krvi je tenhle skoro románový rozhovor.

Dara Rolins | foto: Archiv Adidas

Vizitka

  • Narodila se 7.12. 1972 v Bratislavě.
  • O její pěveckou kariéru se od začátku starala její sestra – Jana Rolincová Hádlová, která píše Daře texty.
  • Vystudovala pražskou konzervatoř, ale už ve 4 letech se poprvé objevila v televizi.
  • V 8 letech natočila první film a rok později vydala svou první desku.
  • Když ve 12 letech nazpívala s Karlem Gottem slavný duet Zvonky štěstí, byla již doma na Slovenskou dětskou hvězdou.
  • Od svých 15 let žije v Praze. Od 16 let je na sólové dráze. Kromě ní se v roce 1998 objevila na čas ve formaci Sexy Dancers a v roce 2012 jako host Dana Bárty s Illustratosphérou na jeho turné. Od roku 2002 se věnuje taneční hudbě a za píseń Party DJ je nominována v Cenách akademie populární hudby na zpěvačku roku a album roku.
  • V roce 2010 srazila svým vozem motocyklistu, který svým zraněním podlehl. Byla podmínečně odsouzena a díky amnestii prezidenta Klause jí byl trest prominut.
  • Má dceru Lauru ( 2008) s muzikantem Matějem Homolou, jejichž vztah v roce 2010 po 4 letech skončil.
  • Nyní žije se slovenským raperem Patrikem Vrbovským známým pod jménem Rytmus.

Známe vás dřív jako Darinku Rolincovou, dnes Daru Rolins, ale ve skutečnosti máte ještě jiné rodné příjmení...
To je celá historie rodinná, o které jsem dosud nemluvila. Můj praděd byl z váženého rodu starostovic ve slovenských Čičmanech a nemohl přiznat levobočka. V té malé dřevěné vesničce se to sice vědělo, ale mlčelo se. Mého dědu adoptovala rodina Gambošů a ten, když umíral, poprosil mého tátu, aby si vzal zpátky jméno našeho rodu - tedy Rolinec. Mně bylo tehdy asi pět let a od té doby mám jméno krve, ze které pocházím. Ve Wikipedii jsou ještě uvedena obě jména a jako Gambošovou mě dost lidí považuje za cikánku.

Vadí vám takový rasový posudek?
Tohle příjmení může za cikánské považovat leda tak bílej. Můj přítel (Patrik Vrbovský alias Rytmus - pozn. redakce) je polocikán a tvrdí, že ale klasický gadžo nejsem. Prý se nehýbu jako bílá a mám v sobě divočejší krev, kterou on cítí. Ale já jeho stejně jako toho, kdo ve mně vidí cikánské geny, zklamu. A věřte, že bych se k nim ráda přihlásila, není se zač stydět. Spíš tam bude maďarský vliv, ale o cikánském nevím.

Nepátrala jste po tom?
Přiznám se, že když tahle debata o rodokmenu s našima nastane, jsou oba ztraceni. Takže je to na mně a sestře, ale ještě jsme se do toho nepustily. Nejspíš už jen kvůli tomu s jakou určitostí o mně vykládají, kdo jsem, čí jsem a odkud jsem, to záhy udělám.

S váženou rodinou Rolinců, která vašeho dědu vydědila, jste se udobřili?
Myslím, že žádný důsledný pokus o kontakt tam ze žádné strany dosud nebyl.

Nemrzí vás, že nosíte jméno rodu, se kterým se nestýkáte?
Víte, naše rodina je tak velká - máma má pět sourozenců a táta čtyři, že jenom kontakt s přímými příbuznými a jejich dětmi mi stačí. Když někde vystupuju a přijde za mnou slečna s tím, že je moje sestřenice, už ani nebojuju a rovnou ji objímám. Je nás jak psů a když se celá rodina sejdeme, říká moje babička, že jsme „húčnica“. Všichni máme po tátovi pevné hlasy a potřebu být dominantní. A každý chce říct ten svůj příběh.

A dořekne ho někdy někdo?
Nikdo nepolevuje a pokračuje i přes to, že už začal jeho soused vyprávět ten svůj. My se tomu vždycky se sestrou jenom smějeme. Milujeme to.

Přesto jste se ale z milované húčnice vymanila a rodné hnízdo záhy opustila.
To je pravda. To byl přirozený vývoj a krok v mém vlastním putování za štěstím. Odmalička jsem věděla, že chci zpívat. Už než jsem šla do školy, věděla jsem, že budu zpěvačka a nikdy se to ani na sekundu nezměnilo.

Fotogalerie

Kde jste tu jistotu jako malá holka brala?
Mně to prostě šlo. Když si dneska poslechnu písničky, které jsem nazpívala v šesti letech, tak nepokrytě a bez nějakého nadržování si musím uznat, že ta holka byla extrémně talentovaná. A každý, kdo k muzice tíhnul, to rozkódoval. Frázování, emoce, cit… už to tam bylo. Na turné v devíti letech jsem za léto odjela tři sta koncertů a každou víc emotivní píseň skutečně proplakala. Opravdu jsem hudbou žila.

Nepřipadala jste si jiná než vaši vrstevníci?
Mně se zdáli jiní oni. Nechápala jsem, jak můžou poslouchat s prominutím „ty sračky“. Já si jela jazz, R’n’B a takové ty černošské partičky funkové, zatímco mí spolužáci Modern Talking a Sandru.

Jazz? V tak nízkém věku? Kdo vás k němu přivedl?
Nikdo. Sama jsem si ho našla. Nezapomeňte ale, že jsme žili v Bratislavě a chytali za komunistů všechny rakouské televizní kanály. U nás doma jsme se dívali na hudební hitparádu jako na večerní film. A pak tu byla moje starší sestra, kterou muzika zajímala a nosila mi desky a přivedla mezi hvězdy jako byly Marika Gombitová nebo Meky Žbirka.

A také jako vaše manažerka k prvním kontraktům. Po duetu s Janou Nagyovou pro film Arabela, platinové desce, muzikálech a stovkách slovenských koncertů přišel výstřel ke hvězdám s Karlem Gottem v podobě Zvonků štěstí a showbyznys si vás nadobro přivlastnil. Úspěch se neodpouští. Řekněte, měli vás spolužáci rádi?
Měli. Já totiž byla hrozně hodná. A pak už i mazaná a pokaždé, když jsem se dostala ven na turné, přivezla jsem jim plechovky Coca Coly, Fantu, Milku nebo Kinder vajíčka. Všichni, včetně učitelek, mě milovali. Proto mě nechávali místo školy koncertovat. Pak už to ale nešlo stíhat, cesty do Čech a na západ přibývaly a musely jsme se v mých patnácti se sestrou přestěhovat do Prahy.

Nepřebrala sestra tak trochu roli mamince?
Přesně si nepamatuju, kdy došlo na předávání žezla, ale asi to tak nějak bylo. Ségra je o devět let starší, už byla dospělá, rozumná a měla od našich důvěru. Jedenkrát moje máma pojala na chvilku podezření, že by v rámci serióznosti měla jezdit na sňůry se mnou ona, ale mě to nebavilo. Už jsem se styděla ukazovat s maminkou. A tak, když došlo na stěhování, rodiče po dlouhých úvahách řekli: půjdete tam, tady máte peníze a tady se vám najde byt. Kdybychom tropily neplechu a něco nefungovalo, jak mělo, byli rozhodnuti přestěhovat se za námi. Takový byl plán a domluva.

Očima autorky

Povídat si s Darou bylo pro mě skoro jako jít s kamarádkou na kafe. Žádné pózy a naučené výroky pro novináře. A žádná zdrženlivost, podmíněná nedůvěrou. Hned od počátku vřelá atmosféra, ve které se i těžké věci lépe sdělují. Dara ale nestřílí od boku své odpovědi. Rozmýšlí si je, rozvádí a uvažuje nad otázkou. Jenomže to dělá rychle a bystře. Možná by to někoho svádělo k dojmu, že ji nic nezaskočí. Já bych si troufla říci, že možná ano. Snad mi Dara mou soukromou úvahu promine, ale mohla by to být přinejmenším čirá náklonost člověka, který za ni nic nežádá.

Člověk by řekl, že tak mladá holka se v metropoli zblázní do divokého života a podlehne nástrahám velkoměsta, ale vy nic. Jak je to možné?
Víte, ono v době, kdy jsem se zbláznit mohla, nebylo u nás ještě moc z čeho. Ale samozřejmě, že jsem ta lákadla a nástrahy velkoměsta okusila taky. Naštěstí až v pozdějším věku, kdy jsem k tomu už přistupovala s rozumem. A nezválcovalo mě to tak, jak se to stává dětským hvězdičkám, třeba Drew Barrymore.

Takže divoké roky skutečně přišly?
To je jasné, vyzkoušet se musí všechno. Prezident, doktor, soudce, všichni bez rozdílu mají přece právo se v mládí rozbít. Tečka.

Proč vy jste se, Daro, s vaším drivem zarazila v Čechách a nezamířila dál na západ a za louži?
Já tím směrem měla nakročeno. Dokonce jsem rok žila v L.A. a našla si tam našla přítele – surfaře. A pak se tam kvůli němu vracela. Chtěla jsem tam zkusit žít. Měla jsem takové mezidobí, kdy jsem tady nebyla úplně spokojená. Zvonky se mi pořád dokola zpívat nechtělo, i když jsme s nimi válcovali Stevie Wondera a Dianu Ross v německé hitparádě a podepsat já tehdy nabízený kontrakt s německým labelem, přehazuju prý peníze lopatou, jak mi dodnes připomíná Karel Gott.

Nechtěla jste být, sotva plnoletá, ultrabohatá?
Nebyla bych šťastná, nebavilo by mě to. Hledala jsem svou vlastní moderní polohu a odjela do Ameriky s vírou, že tam bude ta odpověď.

Proč jste to za rok vzdala?
Ono by to asi začalo fungovat, kdybych podle hesla „kdo chce s vlky žít, musí s nimi výt“ vydržela. Všichni mi to aspoň říkali. Vždyť já už znala lidi jmen, která v showbyznysu něco znamenají. Nechci s nimi machrovat, ale třeba David WiLLiams, dvorní kytarista Michaela Jacksona nebo Marc Delcore, což byl další frajer, který dělal music directora Britney Spears, Gwen Steffani i Hilary Duff a ještě David Foster, který doslova vymyslel Madonnu. S ním jsem seděla u piana, jamovali jsme a s jeho dcerou prozměnu snědla tuny zmrzliny.

Tím spíš nechápu, proč jste nezůstala?
Protože mi došly peníze a bylo by to o tom, že buď začnu s někým spát a ten se o mě bude starat a celé to platit nebo budu dělat číšnici anebo se vrátím domů a budu pokračovat v tom, co jsem tady začala a věděla, že je v tom jistota.

Nemrzí vás dnes, že jste jí dala přednost?
Ne, protože bych neměla Lauru a nepoznala bych Patrika. Jak říká moje ségra, všechno je přesně tak, jak má být. A platí to i o těch rozhodnutích, kterými si člověk není úplně jistý, že byly správně. Zkrátka jsem se vrátila sem, začala pracovat a celé to dostalo serióznější obrysy. Zrodil se management, víc peněz se v tom začalo točit a já si najednou byla jistá, že patřím sem.

Máte své publikum?
Mám a jsem šťastná za to, že mám takové trvalky. Publikum co na mně vyrůstalo, jsou dneska stejně hrdé ženské - mámy self made ve smyslu, že to nejsou žádné pipinky, o které se někdo stará a ony jenom dobře vypadají. Na mě přijdou tyhle baby v mém věku, ale zároveň tam stojí mladí kluboví hráči - mladé holky, mladí kluci, co mají kalhoty spuštěný je kolenům, poslouchají Chris Browna, Pharrella, Miley Cyrus, ale mě mají taky rádi. A to mě strašně rajcuje, to je moje satisfakce.

Zač?
Filozofie mé značky je postavená na tom, že jdu naprosto s trendem a současnou hudbou. Neopakuju, co už jsem udělala a nejdu po prověřených cestách. Nedržím se toho, že ten hit byl dobrý před deseti lety a moje publikum ho ocení i dneska. Já jdu naopak dopředu a dělám s novými a novými lidmi. Hraju si, riskuju. V tomhle mě hodně inspiruje Madonna. Ona pracuje s o generaci mladšími lidmi ve studiu, a proto je pořád tam, kde je. Člověk nemusí mladším úplně rozumět, ale musí cítit, že to, co dělají, je dobré a dát jim šanci. Když chce držet aktuální tempo.

Vám vůbec nevadí, že jste se z main streamu a velkých hal přesunula do klubů?
Naopak. Dělám muziku přes 30 let, nevyhrávám Slavíky ani hitparádu Rádia Impuls, tam jsou jiní, ale mám stálou pozici. Pořád zůstávám, pořád mám dost práce a oslovují mě značky renomované i ty, které promlouvají výlučně k mladé generaci. A tento zdánlivý detail vnímám jako svůj největší triumf.

Nezlobte se za tu otázku, ale živí vás dneska víc zpěv nebo celý ten byznys kolem?
On je to takový balíček. Mé jméno je prostě razítko, značka. A stálo mě spoustu let práce, než jsem se dostala, kam jsem se dostala. Díky tomu jménu si mohu říkat i o takové peníze, o které si za svou práci říkám.

Myslím, že podobně mluví o své pozici i váš partner. Mimochodem vy jste se museli setkat mnohem dřív, než jste spolu začali chodit. Při nahrávání písničky Party DJ nebyl ještě ten správný čas?
Tehdy mi přes všechnu moji sympatii naháněl spíš strach. On byl fakt bad boy. V té době byl jeho rap a to, co prezentoval, naprostý masakr. Byl naštvanej na celej svět. On sám a jeho hoši neměli slitování s nikým. Dneska dokážou i rapeři být poetičtí, ale tehdy, v dobách, kdy se rap jako žánr narodil, bylo zadání nadávat, posílat se někam a kritizovat. A Rytmus s Kontrafaktem se s tím nemazali. Všechny děti ulice všech měst jim prostě ležely u nohou. V rapu byli od začátku naprostí králové a já měla respekt. Nedokázala jsem ho odhadnout. Nevěděla jsem, co je nahoněné showbyznysové ego a co je skutečně Patrik. Nevěděla jsem, jestli je pořád zamračený a holky má na háku. Žádné velké hovory jsme spolu díky tomu nikdy nevedli. Ledy se prolomily až o sedm let později při focení pro jednu sportovní značku. Náhoda nebo možná osud nás svedl znovu dohromady a už jsme se nerozloučili.

Kolem horké kaše jste nechodili a žádné hry nehráli?
Ne. Už po tom focení mě nechtěl pustit a napsat mu já, aby to na dálnici otočil, udělá to. Takhle přijel až za dva dny. Na kafe. A pak jezdil z Bratislavy do Prahy ještě několikrát a vždycky se vracel ještě v noci domů. Trvalo docela dlouho, než jsme se dotkli a políbili. Nebyl čas, pořád jsme jen mluvili a mluvili. Na tom vztahu nám oběma od začátku zaleželo stejnou vahou.

A záleží už čtyři roky. Už víte, kdo je skutečně Patrik?
On v sobě toho rebela má pořád, nenechá se vmanipulovat do ničeho, co sám nechce. Nikdy neměl nad sebou nikoho, kdo by mu říkal „ tohle dělej, tohle ne“.

Necháváte chlapovi svobodu?
Nechávám, protože já ji potřebuju taky. Ke svému naturelu a k hudbě. Bohužel jsem byla také s muži, kteří se do mě zamilovali i kvůli tomu, že jsem showbyznysový produkt a líbilo se jim, jak vrtím zadkem na jevišti. Jenže pak mě přesně kvůli tomu samému začali nenápadně trápit a terorizovat. Vadilo jim, co je zpočátku zlákalo a divili se, proč nejsem usedlejší. Proč? Protože taková nikdy nebudu. Proto potřebuji mít vedle sebe někoho, kdo mě respektuje a nekontroluje, kde jsem ve dvě ráno. Kde jinde než v práci! A neznamená to přece, že mám „ruky hore“, jen přirozeně cítím, že i po vystoupení musím mezi lidi, pozdravit je. Jsou tam kvůli mně. Spousta z nich mě potká jenom jednou v životě a já jim přece nemůžu kazit radost omluvou, že jsem unavená a fotit se s nimi nebudu. To všechno je součást mé práce.

Žádáte absolutní důvěru pro sebe, dáváte ji partnerovi?
Mám ho podezírat z toho, že by chtěl mít dvě holky v posteli? Už to vyzkoušel. Měl tlustou, hubenou, pornohvězdu, mulatku…A já mu to přeju. K našemu oboru plnému nástrah to prostě patří. Patrik má, jak se říká odžito. Já mu věřím. Podle tebe soudím sebe. A dělat dnes někomu něco za zády? To za to nestojí.

Je Patrik muž vašeho života?
Myslím, že ano. Kdysi jsem si to myslela i o Matějovi a je dobře, že jsem si to myslela. Jinak bych s ním nepřivedla na svět naše úžasné dítě. Světím ten okamžik, kdy se to stalo. Bylo to správné rozhodnutí i přesto, že to dopadlo, jak to dopadlo. Laura se narodila z lásky.

Už jste mu to, že vás opustil, odpustila?
Ano, ale ono nejde úplně zapomenout. Někdy mě to prostě zamrzí i dneska. Ne proto, že bych ho chtěla zpět, ale protože neumím pochopit to, jak ošklivě to celé mezi námi skončilo. Mrzí mě ta forma. I rozejít se člověk může jako frajer.

Co to znamená?
Když cítím, že pokukuji po něčem jiném, končím a férově to nahlásím. Právě proto, abych předešla zradě a bolesti.

Mohla být ta vaše bolest umocněna tím, co vás potkalo chvíli předtím, než jste Matějovu nevěru odhalila?
Matěj mě zranil skutečně brzy po té nehodě. Nevím, jestli se to nabalilo nebo znásobilo, ale to, co se stalo, bylo jako když padnete na kolena a někdo vám k tomu ještě strčí obličej do bahna. Takhle jsem to tehdy cítila.

 

Promiňte tu otázku Daro, ale dokážete mi říci, jak se člověk cítí, když prožije to, co vy a vyhasne život?
Co můžete cítit. Od výčitek, přes zmar, lítost a slzy. Člověk nemá chuť ráno vstát z postele a večer nemůže usnout, protože se mu myšlenky vrací. Nejraději bych bývala někam zmizela, aby mě nikdo neviděl, ale to nešlo na dlouho. Kdo by platil složenky a koupil boty Lauře? Musela jsem pracovat a dělat to jediné, co umím. A to je stát na jevišti a vrtět zadkem. A věděla jsem, že mnou někteří lidé opovrhují. Jakoby mi pohledem říkali: že se nestydíš! Cítila jsem z lidí odstup i předsudky.

Lze s tak negativní energií něco dělat?
Nic. Zbývá ustát to.

Potřebovala jste odbornou pomoc?
Párkrát jsem byla u psycholožky, ale zda mi pomohla, nevím. Třeba jsem se jen vypovídala. Nejsem typ, co spadne do deprese. Odmalička mám odpovědný přístup k povinnostem i životu a věděla jsem, že když se uzavřu, ničemu to nepomůže. Naopak.

Kdy se vám ulevilo?
Neumím to přesně říct. Nejdřív jsem na to myslela stokrát za den, pak jen desetkrát, pak jen ráno nebo večer a dneska jsou dny, kdy si nevzpomenu.

Cítíte vinu?
Jasně, že cítím. Už jenom proto, že jsem byla v tu chvíli na daném místě, že jsem nevyrazila o pět minut dřív nebo později. Dopadlo to smutně. On zemřel, zůstala po něm nešťastná rodina, výčitky, slzy, smutek i zlost. A já byla jsem odsouzená. Uznaná vinou v plném rozsahu, presto že i vrchní soudce v závěrečné řeči zopakoval, že jsme měli oba smůlu, protože jsme se potkali ve špatný moment na špatném místě. Já vím, že tohle téma je tenký led a čtenáři mi moje úvahy nejspíš vyčtou, ale já nejela ani rychle, ani nepožila alkohol. Jeli jsme oba blíž ke středu vozovky než ke krajnici. Oba. Beru rozsudek s pokorou, ale kdybych měla říct, co cítím opravdu, pak spoluvinu. Jenomže mluvím o člověku, který je mrtvý, a v tomhle případě se vina společensky netoleruje. Já to chápu.

Děkuju za nelehkou odpověď. Špatné období je za vámi. Co je před vámi?
Já doufám, že „dolce vita“. Stavíme si s Patrikem dům, toužíme po dítěti a mně by ke štěstí stačilo, aby všechno bylo dobré stejně, jak je to teď.

Autor: pro iDNES.cz






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.