Povím vám teď příběhy dvou skutečných Popelek. A slibuju, že svatbou svoje vyprávění neskončím. Popelka První byla krásná. Dlouhé světlé vlasy do pasu, velké oči, tvář pohádkové princezny. A IQ Mensou naměřených 150. Ve věku, kdy se holky začínají ohlížet po "princích", uslyšela: jsi nemocná. A budeš nemocná až do konce života. A nebude to, věru, lehký život.
Popelka Druhá nebyla vůbec ničím nápadná, ničím výjimečná. Ani hezká, ani ošklivá, ani hloupá, ani chytrá. Rozhodně nijak bohatá. A ani zábavná. O nápadníky i pozvánky do společnosti měla nouzi.
Nemocnou Popelku První začali všichni hlídat. To smíš, to nesmíš, tohle pro tebe není dobré, toho se drž. Chceš studovat? Blázníš, s tvojí nemocí by ses příliš vyčerpala! Toulat se s kluky po večerech, cestovat? Nevážíš si snad života? Nebylo divu, vždyť všichni ji totiž moc milovali a báli se o ni.
Chci normálně žít, já to zvládnu, křičela do světa. Ale každý okolo ní chodil po špičkách a hlídal ji jako oko v hlavě.
Popelka Druhá se smířila, že bude navždycky šedou myškou a plesové šaty nikdy neoblékne. A přijala místo sekretářky v nadnárodní bance. Taková hodná a tichá dívka byla. A taky spolehlivá. Sice nezdobila, jak se to od sekretářek někdy čeká, zato se na ni kolegové s důvěrou obraceli.
A pak konečně přijeli vysnění princové na bílém koni.
Popelka První od něj uslyšela: Zvládneš všechno, co chceš. A já ti pomůžu. Že jsi nemocná? A co? I jiní jsou. Prostě žij. Žij se mnou, budu tvou oporou. Budu tvým zdravím.
Do Popelky Druhé se upřímně a oddaně zamiloval její šéf.
Klišé. Inu, jako z pohádky. Pohledný, vtipný, svobodný, bohatý, hodný, v nejlepších letech. "Vezmi si mě a já z tebe udělám svoji princeznu," tak zněla jeho nabídka.
Popelka První neváhala ani minutu. Smetla zástup čekajících slušných hochů, co slibovali ohledy, a podala ruku tomu, který nabízel život. A to i přesto, že její blízcí trnuli hrůzou, že se žene přímou cestou do záhuby. Bez brýlí lásky viděli všechna možná rizika princovy výzvy.
Popelka Druhá na nabídku vlažně kývla. Kamarádky jí posílaly blahopřejné telegramy a tiše i nahlas záviděly. Přemýšlely: proč právě ona? A Popelka Druhá se jen křečovitě usmívala. K svatbě dostala dům, co dům, palác. Luxusní auto. A krásných šatů a bot plné skříně.
Tady pohádky obvykle končívají. Plním však svůj slib: takže, jak to bylo dál?
Popelka První žije život, s jehož tempem by i leckterý úplně zdravý měl problém. Viděla se svým princem pyramidy v Mexiku i norské fjordy. Vystudovala na jedničku. Látku ke státnicím šprtala na pokoji v porodnici, kde právě přivedla na svět své druhé dítě. Každý den naloží své maličké do kočárku, druhé vezme za ruku a vyjde do světa. Na nákupy, do divadélka, na sraz s kamarádkou. Anebo sedne za volant a odjíždí i se svým princem na hory. Nikdy od ní neuslyšíte, stojí to za starou bačkoru. Přestože tělo bolí a princ častokrát v nedohlednu bojuje proti drakům, aby si dokázal svou mužnost.
Žije v malém bytě, s trochou peněz. S velkou nemocí. A s obrovskou láskou. A žije tak naplno, jak jen se dá žít s vědomím, že všechno končí a nikdo nikdy neví kdy.
Popelka Druhá bloumá sama po svém velkém naleštěném domě. Jediného syna svěřila chůvě. Její zábavný muž se snaží, co může. Jako by si nevzal Popelku, ale šíleně smutnou princeznu: kupuje drahé dovolené, na kterých se ona nudí. Modely světových značek za spoustu peněz, které nenosí, protože nikam nechodí. Vodí jí domů návštěvy, které ona nesnáší. Domlouvá za ni schůzky s kamarádkami, kterým se ona vyhýbá. A ty ji pak nad kávou pomlouvají: tak ať se snaží, proboha, alespoň hezky vypadat, trochu o sebe pečovat, když už nedělá nic jiného. Ryba jedna leklá.
Když ji její pozorný muž po dlouhých měsících přesvědčil k návštěvě divadla, odměnila se: Ach, ten kus byl tak depresivní.
Mysleli jste si, že je zárukou šťastného konce princ? Ale ta pohádka se přece nejmenuje pro nic za nic O Popelce.
| Klára Mandausová vystudovala VŠE v Praze. Deset let psala pro MF DNES texty o rodinných financích, nyní se v příloze Zdraví věnuje životnímu stylu a fejetony píše pro radost. |
