Před pěti lety neznaly tak dobře ani jedna druhou a možná ani samy sebe. Žily odlišným profesním i osobním životem, bydlely daleko od sebe. Dohromady je dala náhoda, díky které pak ve svém volném čase a bez nároku na honorář začaly budovat dětský domov. Šestnáct opuštěných dětí tak už od září bude moct bydlet podobně, jako jejich kamarádi, které rodiče nikdy neopustili.
Nápad
Žádná z nich pořádně neví, jak to všechno začalo. Jitka Bendová si přála krmit děti v Etiopii, Jana Karlovská chtěla pomáhat nemocným, Lubu Kokešovou oslovila přednáška o pedagogice Montessori a Janu Šmejckou inspirovala návštěva soukromého dětského domova. Společné měly to, že chtěly udělat něco smysluplného, co pomůže dětem.
Základní kámen
Aby se jejich plán nerozplynul v pouhé snění po kavárnách, pustily se čtyři odhodlané ženy – původní profesí ekonomka, účetní, germanistka a stavařka – do práce. Než ale vzaly do ruky první cihlu, daly svému konání ofi ciální tvář a založily právnickou osobu. Tak vznikla obecně prospěšná společnost Radost.
Hledání
Nejdřív bylo nutné najít dům, tak kontaktovaly většinu městských částí Prahy, až jim starosta Dolních Měcholup nabídl opuštěný dům v klidné čtvrti.
Podpora
„Je jasné, že bez pomoci a tolerance nejbližšího okolí by to nešlo, ale musím přiznat, že jsme se svých rodin na názory neptaly. Například můj muž se spokojil s tím, že každý máme svůj koníček. On svoje letadélka a já zas, jak říká on, svoje sirotky,“ směje se Jitka Bendová.
Kamarádi
Že bez kamarádů a známých to nejde, přiznává i Jana Šmejcká: „Od začátku jsme věděly, že se bez pomoci přátel neobejdeme, ale netušily jsme, že se nám je podaří zblbnout. Kamarádi nám před rekonstrukcí v rámci brigády pomohli vyklidit harampádí z domu a odcházeli ještě o deset tisíc korun lehčí.“ Byl to vůbec první peněžní vklad společnosti a zdál se o to osudovější, že byl získán dražbou loutkového divadélka, které se náhodou našlo ve sklepě.
Koncerty
„Kromě kamarádů jsme chtěly pro projekt získat také osobnosti, které přitáhnou pozornost veřejnost. Nebylo to nakonec tak těžké, jak jsme se obávaly,“ říká Jana Karlovská. „Muzikanty Dana Bártu a Petra Maláska přivedl náš kamarád František Kop a básníka Františka Novotného jsem oslovila sama poté, co jsem slyšela jeho pořad v rozhlase. Ještě dnes se mi holky smějí, že můj dopis začínal slovy: ‚Františku, mám Vás ráda‘. Jak ale vidíte, zafungovalo to. Když nám potom Dan Bárta a Hana Hegerová nabídli společný koncert ve Státní opeře, spadla nám čelist.“
Vytrvalost
Vymyslet si, že založím dětský domov, je jen začátek. Jak to v Česku bývá, mezi nápadem a realizací je spousta úředníků, kteří vám zkomplikují život. „Od samého začátku jsme narážely na spoustu překážek, ani na chvíli jsme si ale nepřipustily, že by se nenašlo řešení,“ říká Jitka Bendová. „Musely jsme vyjednávat s různými typy lidí a respektovat i to, že někdo nám pomoct prostě nechce. Nakonec se ale ukazuje, že svět není tak zkažený a úředníci lhostejní. Mnozí z nich nám s byrokracií dokonce pomáhají, i když jen z dobré vůle. Neocenitelnou toleranci prokázal například i můj a Janin společný zaměstnavatel,“ dodává Bendová.
Velké peníze
Tahle část trvala dva roky. Bylo jasné, že sbíráním darů po firmách se domov v dohledné době nevybuduje. Jediná možnost byla zkusit získat grant ze Strukturálních fondů Evropské unie. Neuvěřitelné se stalo skutkem. „Dostaly jsme pět miliónů! Všechny peníze jsme investovaly do rekonstrukce domu v Měcholupech,“ říká Jitka Bendová. „Teď už jen zbývá sehnat prostředky na zařízení domova a zvelebení zahrady."
Každá jsme to chtěly vzdát
„Každá jsme osobnostně jiná, já s Jitkou spíš rozvážnější, Jany naopak do všeho hrr,“ říká Luba Kokešová. „Jitka je střízlivá realistka, Jana zase pro změnu vizionářka. Naše síla je v tom, že nás je tolik. Každá jsme už měla chuť s Radostí okamžitě skončit, naštěstí ale ne všechny najednou. Když jedna z nás ztrácí sílu, vždycky je tu další z nás, která je schopná dodat potřebnou energii.“
Byly jsme vším
Dvě z žen pracují na plný úvazek, jedna na částečný v normálním zaměstnání a čtvrtá je na mateřské. Budování domova pro děti samozřejmě znamená, že nejsou doma každý večer či každý víkend. „Tím spíš lidi nechápou, proč to děláme, když za to nic nemáme,“ říká Jana Šmejcká. „Čtyři roky s Radostí nás obohatily tak, jak by to nedokázala žádná vysoká škola. Jen si představte, co jsme za tu dobu zvládly a čím vším jsme byly: podnikatelkami, personalistkami, stavařkami, projektantkami, úřednicemi, fundraiserkami.“ V té době k nim přibyla pátá žena, dětská psycholožka Barbora Downes. „Najednou je nás pět a konečně jsme schopné ve sporných případech třeba hlasovat,“ směje se Jana Šmejcká.
Žádný cíl není nemožný
I přes to, že čtyři z nich mají vlastní rodinu, k tomu většina ještě zaměstnání a téměř žádný volný čas, jsou neustále dobře naladěné. Všechny se shodují na tom, že během posledních pěti let osobně hodně vyrostly a že recept ‚Jak se plní sny, které se zdají nemožné‘ je nakonec poměrně jednoduchý. Každému, kdo by chtěl za podobným zdánlivě bláhovým cílem jít, vzkazují:
1. V cíl, který si vytyčíte, musíte bezpodmínečně věřit. Určitě přijdou slabé chvilky, překážky nebo neúspěchy, které bez naprostého přesvědčení ve svou věc nezvládnete. Všechno ostatní vyřešíte cestou.
2. Najděte ve svém okolí lidi naladěné na stejnou vlnu. Přijímejte všechnu nezištnnou pomoc, která se vám nabídne, protože brzy zjistíte, že sami všechno dělat nemůžete.
3. Dívejte se na svět jako na místo, kde všechno má svůj čas a důvod. I když ho v tu chvíli nechápete.
Zpívají a pomáhají
Největší akcí na podporu dětského domova Radost byl koncert, který vymyslel pianista Petr Malásek s Hanou Hegerovou a Danem Bártou. Uspořádali ve Státní opeře vystoupení, díky kterému vydělali pro Radost 800 000 Kč. Už v prosinci 2004 se konal ve smíchovském Futuru jiný koncert Dana Bárty, který vynesl sto tisíc. A Petr Malásek s Františkem Kopem uspořádali ve prospěch Radosti jazzový večer v klubu U Staré paní.
Dan Bárta navíc patří k pravidelným dárcům, kteří dětský domov dotují i soukromými fi nančními dary. Snad se nebude zlobit, že jsme prozradili to, co on sám nikde neříká.
