Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Mám v plánu uspět jako světová zpěvačka, věří si sedmnáctiletá Celeste

  4:43aktualizováno  4:43
Pouhý rok stačil sedmnáctileté Celeste Buckinghamové na to, aby zaútočila na nejvyšší příčku slovenského Slávika 2012, která jí v únoru jen těsně, doslova o pár hlasů, unikla. Vítězství si odnesla v kategorii Objev roku. "Jsem nadšená už jen z té nominace," prohlásila.

Celeste Buckingham při natáčení videoklipu Nobody Knows | foto: Miloš Svitek pro SLAVICA / Littlebeat

Celeste Rizvana Buckinghamová

- Stříbrná slovenská Slavice a Objev roku 2012 v anketě Slávik 2012, v Česku je aktuálně nominována na Zpěvačku roku v anketě Žebřík 2012.
- Narodila se 3. května 1995 v Curychu švýcarské matce, původem z Íránu, a americkému otci, ale prakticky celý dosavadní život žila na Slovensku, díky čemuž má slovenské občanství a Slovensko považuje za svůj domov.
- Finalistka druhé řady Česko Slovenské SuperStar.
- Kořeny má po prarodičích íránské, irské, anglické a ruské.
- Od dvanácti let píše texty i hudbu.
- Po prvním singlu Nobody knows se představila se skladbou Run Run Run, která má deset milionů zhlédnutí na YouTube a přinesla jí nominace na ceny MTV EMA 2012 v kategorii Best Czech/Slovak, Slovenského Slávika a další nominace v prestižních anketách v Čechách a na Slovensku
-  Pracuje střídavě v Bratislavě a USA, kde nyní žije s rodiči a sestrou v Nashvillu.
- Hovoří plynně čtyřmi jazyky a byla přijata na dvě nejprestižnější hudební školy na světě - Berklee College of Music v Bostonu a Belmont University v Nashvillu, na kterou v září 2012 nastoupila.

Co zjišťujete, zatímco tenhle svět poznáváte?
Pomaličku jsem pochopila, že to není o tom, aby se moje fotky objevily v médiích a všichni mě najednou začali mít rádi. Můžete mít nejlepší písničku na světě, můžete být nejkrásnější a nejmilejší, ale stále budou lidé, kteří vás budou nesnášet.

Překvapuje vás to?
Chápu, že mě nemusí mít každý v lásce, chápu potřebu kritiky, která je naopak nutná, aby člověk nezpychl, ale závist nechápu. Přece má každý možnost na sobě makat. Slovensko je tak malá scéna a máme tolik příležitostí, jako jsou třeba SuperStar nebo Hlas ČeskoSlovenska a další talentové soutěže. Jen se do toho dostat, udělat ten krok.

Vy jste ten krok udělala jako patnáctiletá. Co vás v tom neznámu čekalo?
Nejprve deziluze. Šla jsem do soutěže s představou, že zazpívám, odejdu, až to lidi přestane bavit, a hotovo. Jenže to bylo mnohem těžší a nešlo jen o muziku. Neměli jsme na výběr z písniček, museli jsme se je rychle učit, do toho hodiny a hodiny čekání, křiku od režisérů, hádek mezi námi soutěžícími a ještě dávka bulváru, co řešil vztahy. Byli jsme všichni s nervy na štíru, hladoví a nemocní. Když jsem po třech měsících přijela vyčerpaná domů, prý jsem to nebyla já. Tenkrát jsem to tak nevnímala, ale naši se o mě báli. Holt nejste-li na tohle připravení, zničí vás to.

Proč to nezničilo vás?
Protože jsem se asi někde uvnitř zmobilizovala. Došlo mi, že chci-li se v tomhle byznysu pohybovat a přežít, zlepšovat se a být nejlepší, musím dospět. Přišla jsem do soutěže jako dítě a odešla jako žena.

Vysvětlete mi, v čem tu proměnu spatřujete?
To není věc fyzična, ale mentality. Dnes třeba hodně cestuji mezi Amerikou a Slovenskem i Českem, zpívám, koncertuji, nahrávám, do toho dělám školu, chodím do fitka, věnuji se manažerovi, mediálním povinnostem, ale i rodině a přátelům. Jako dítě bych to nezvládla, řekla bych si, že se mi nechce. A to už si nemůžu dovolit. Mám odpovědnost a své povinnosti. A teprve, když je splním, dám si pauzu. Je jich ale tak málo, že je prospím.

Vašich sladkých sedmnáct obsadila natvrdo profesionální kariéra?
Ano. Pochopila jsem, že chci-li být na slovenském Slávikovi, jet turné po Americe a studovat v nejlepších školách, musím být stále lepší, lepší a lepší a to znamená makat na sobě. Centrem mého života musí teď být moje kariéra. Je to ale zároveň i moje největší láska.

Přestože zníte odhodlaně, nikdy nenastala chvíle, kdy byste zapochybovala?
Ne. To je tak, když před vás někdo postaví ten největší a nejlepší dort na světě a nechá vás ochutnat jen lžičku. Co uděláte? Už vždycky po něm budete toužit. A tak to mám i já. Ochutnala jsem a už se nemůžu vrátit k normálnímu životu.

Talentovaná zpěvačka Celeste Buckinghamová

Talentovaná zpěvačka Celeste Buckinghamová

Jak vypadal váš normální život, který jste ještě před dvěma lety žila?
Chodila jsem na střední, kde studovali kromě Slováků i cizinci. Byla jsem ve třeťáku, když jsem školu na tři měsíce přerušila kvůli pěvecké soutěži. Po návratu mě čekala spousta práce a já si po počáteční panice řekla, že musím začít dřít a hned, abych se mohla v budoucnu věnovat jen muzice. Nakonec jsem se přes léto učila tolik, že jsem odmaturovala o rok dřív a získaný čas pak věnovala psaní písniček. Všechno nepodstatné šlo z cesty a vpředu byla jen práce.

Korunovaná velkým úspěchem, který je skoro vždy podmíněn i lidmi, co člověka obklopují. Kde se kolem vás vzali ti správní?
Velmi mě podporuje moje maminka, která je už od mého dětství přesvědčená o mém talentu. A těsně před soutěží jsem se potkala se dvěma producenty, Martinem Šrámkem a Andrejem Hruškou. Úplnou náhodou nás se sestrou zaslechli v domě, kde jsme tehdy jako děti nahrávaly své písničky pro rodinné album. Povídali jsme si a oni mě přivedli na myšlenku zkusit SuperStar. Podezřívám je, že si tak testovali, zda na to mám, protože sotva jsem se vrátila, už byli připravení a prý "pojďme na to".

Vtrhli jste na scénu bouřlivě a sklízíte jeden úspěch za druhým. Mezitím jste se ale odstěhovala do Ameriky, kde studujete na hudební škole v Nashvillu. Neovlivní to vaši domácí kariéru?
V to přece doufám. Abych pravdu řekla, nešla jsem do Ameriky jen kvůli prestižní škole. I když jsem původně hledala školy ve Vídni nebo Německu, uvítala jsem rozhodnutí rodičů pro návrat do Ameriky. Odešla jsem tam prorazit. A teď to bude leckomu znít ještě bláznivěji, ale mám v úmyslu uspět jako světová zpěvačka. Vím, že je to ještě daleká cesta, ale tak nereálná není.

Spoléháte na své americké producenty?
Nemám ještě producenty, to jsou nějaké fámy. Našli si mě na internetu díky skladbě Run Run Run lidé, co mají zájem se mnou spolupracovat, to ano. Ve velkých labelech mají na takovéto hledání talentů zaměstnané lidi, co celý den sedí u počítače a vybírají. Asi jsem se zalíbila a zavolali. A tak v poslední době absolvujeme s maminou jedno jednání za druhým, kde se mě ptají,  jakou chci dělat hudbu, jak chci působit, jaké mám názory. Víc prozradit nemohu. Snad jen,  že už jsme na kraji toho skoku. A když se povede, už jedu - světové turné, nahrávání alb s dobrými producenty, promotion…

Nebojíte se? Přece jen je to pořádná mlýnice a vy máte ještě nárok na plachost.
Jsem už moc daleko. Na jedné straně propadám nadšení, že se sen malé Američanky, co špatně mluvila slovensky, naplní, ale na druhé straně si říkám, co že to proboha dělám?! Uvědomuju si, že se ve velkém světě můžu snadno ztratit.  Pomáhá mi ale víra nejbližších. Věří mi rodiče, sestra, kamarádi, tak si věřím i já.

Obstát v tomhle byznysu nebude snadné. Nepochybuji, že máte sebevědomí, ale máte ho do zásoby?
Doufám, i když vím, že jsem ho dlouho neměla. Asi je to k nevíře, ale byly doby, kdy jsem se cítila strašně sama, protože jsem si myslela, že nikomu nestačím, všechno dělám špatně a nikdy nic nedokážu. Možná to byla puberta, ale měla jsem mezi dvanáctým a patnáctým rokem trvalou depku a nevěděla, co se sebou. Zachránilo mě jediné - myšlenka, že jsem docela dobrá zpěvačka. Vypadám jako baba, co jí všechno vyjde, ale já se těmi pochybnostmi o sobě trápím vlastně v nějaké podobě  dodnes.

A jste si jista, že dokážete stát sama na vlastních nohách? Máte zatím stále vedle sebe mámu.
Ono to vypadá, že bez maminky ani ránu, ale my jsme čistě obchodní partneři. Máme spolu firmu a nejde to jinak, protože já ve svých sedmnácti nemohu ještě nic podepsat. S mámou řešíme smlouvy, dohody a podobné věci. Mám i svého báječného manažera Lumíra Matiho, ale o budoucnosti rozhodujeme v rodině. Pokaždé se předem dohodneme na postupu a na tom, co chceme. Do ničeho mě nenutí, nijak mnou nemanipulují. Je to vždy moje volba.

Máma je váš nejbližší přítel?
Ona je moje nejlepší kamarádka. Nejblíže je mi sestra, se kterou si moc rozumíme. Je velmi krásná, též skládá a zpívá, a ač je o tři roky mladší, úplně se chápeme. Když se trápím, jdu za ní a ona se mnou mluví upřímně. Je jako sekera, když se jí něco nelíbí, řekne to rovnou a nelže mi.

Bydlíte spolu s ní v domě u rodičů. Netoužíte  se úplně osamostatnit?
Ježíš, ještě ne. Je mi teprve sedmnáct a mám s rodiči v dobrém slova smyslu pohodlný život. Ještě se necítím dospělá po všech stránkách. Chci se ještě učit od mých rodičů, ještě s nimi potřebuju být nějaký čas, abych byla připravená na svět.

Hodně si vážíte rodičů?
Ano. Rodiče se ke mně už dlouho nechovají  jako k děcku. Ale i když to tak bylo,  vždycky od nás se sestrou očekávali něco víc než samé jedničky ve škole. Chtěli a chtějí, abychom věděly, do jakého světa jdeme a neztratily se v něm.

Vaši nejlépe vědí, o čem mluví, protože ho pěkný kus zcestovali. Kde ve vaší rodině vzala ta kočovná nátura?
Nevím, ale všichni to přesídlování máme rádi. Můžeme někde žít pár let a pak to zase změníme. Táta je kardiolog a máma pracuje jako konzultant pro Evropskou unii. Ona už v šestnácti odešla z Íránu a žila ve Švýcarsku, kde se později potkala s tátou coby americkým studentem. Pak jsme chvíli pobývali na Aljašce a odtud jsme na třináct let zamířili na Slovensko. A teď pokračujeme za oceán.

Vy nikde nezahnízdíte?
Rodiče jsou nyní doma v Americe, ale pro mě, i když velmi ráda cestuji, je domovem Slovensko. Asi budu stále někde poletovat, ale ráda bych se někam vracela.

Nevyžaduje cestování ze země do země a návaznost v náročných profesích poměrně silné ekonomické zázemí?  
Lidé si myslí kvůli jménu Buckingham, že jsme buhvíjak bohatí. Ale to jméno nic neznamená, je úplně běžné v anglicky mluvících zemích a my jsme úplně normální rodinka. Takzvaná střední třída v ekonomickém jazyce a kromě toho, že hodně cestujeme, na nás není nic výjimečného.

Jaký máte vlastně ten ryze holčičí vztah k mamince?
Pro mě je máma "super woman". Je to velmi silná osobnost a písnička  Run, run, run je o ní. Zpívám, že tady se rozhoduju já, stojím si za svým a tebe nepotřebuju… Je v tom symbolika a předlohou byla moje máma.

Jak se vedle ní cítíte?
No, že mám ještě hodně práce před sebou.

A jakou roli má v tom vašem ženském táboře tatínek?
"Tatino"? On je strašně milý člověk a nebude rád, když to řeknu, ale pro nás je to takový medvídek. Velmi laskavý člověk, samý vtip, takový "easy going". S mámou fungují perfektně, protože máma je ta, co navrhne, co se bude dít, a otec je ten, kdo jí to dovolí. Ale taky ten, kdo jí pomůže, když se objeví nějaký problém. Skvěle se doplňují, i když jsou podle mě z úplně opačných planet.

Z jaké planety jste vy?
Rodiče mi tvrdí, že jsem přesně napolovic. Dokážu v jeden čas řešit hodně věcí, zabrat v práci a nepohnout se, dokud to nevyřeším a na druhou stranu si někdy řeknu: Kašli na to, není to podstatné.

Očima autorky

Potkaly jsme se v předvečer nejprestižnější divácké hudební ankety Slávik 2013, dva dny po jejím příletu z USA a těsně po dlouhé zkoušce programu pro přímý přenos a na Celeste nebyla patrná nejmenší stopa po nervozitě, únavě či rozpacích. Pravda, je mladičká, musí vydržet, ale ono jaksi z podstaty tuhle holku nerozhodí vůbec nic. Je spontánní, přímá a nebojí se mluvit bez manažera a pěkně nahlas. I to je důkaz její kuráže, se kterou se pouští do smělých plánů. Když mluví o své touze dobýt svět, mohlo by to znít úsměvně, jenže v jejím podání a s jejím tahem na branku se mi koutky nezvedly. Má v sobě kus dítěte, které tak nějak spiklenecky nechává občas vykukovat, ale je chytrá natolik, aby věděla, co si může ve své zpovědi dovolit a nač má být opatrná. Takhle nějak se rodí hvězda, říkala jsem si, když jsem ji po hodině povídání nad studenou pizzou opouštěla se zvláštním pocitem, že je to nejspíš pravda.

Jak reagují rodiče na váš raketový vzestup na hudebním poli?
Máma při mně stála od začátku a dneska z legrace říká, že věděla, že uspěju. Otec je jiný příběh. Nejprve mě vůbec nechtěl pustit do SuperStar. Ne proto, že by si myslel, že nejsem dobrá zpěvačka, ale on tajně doufal, že půjdu studovat a bude ze mě lékařka, psycholožka nebo někdo takový. Také ten první rok, kdy jsem nebyla až tak úspěšná, stále řešil, proč to dělám a proč nejsem ve škole. Ale teď už se se mnou chlubí a já si z něho utahuju, že dát na něho, nic z toho by nebylo. Pochopil, že mou volbu nezmění a i on investuje svou energii a jsme de facto rodinný tým.

Co když se zanedlouho objeví ve vašem životě vedle táty nějaký mladý muž? Můžete si vůbec dovolit takový vztah?
Určitě ho někdy chci. Můj partner ale bude muset pochopit můj život, znát ho a žít stejný nebo si na něj zvyknout. Já si totiž nemyslím, že se kdy zastavím.  I kdybych nezpívala, věnovala bych se jiné aktivitě, ovšem stále v rámci hudebního či zábavního  průmyslu. Už jsem přece ochutnala, pamatujete?  Zatím ale nemám čas jít normálně do kina ani do kavárny. A vidět se jednou za měsíc? To by se asi žádnému klukovi nelíbilo.

A vám se být single líbí?
Upřímně, někdy mi to sdílení chybí. Podle mámy jsem prý ale ještě mladá na vztah a já s tím souhlasím, protože nemám čas. Kdybych měla normální život, nesouhlasila bych.

A v cuku letu se zamilovala?
Já věřím na lásku na první pohled. Jsem romantička. Víte, už se mi to stalo, ale nechtěla bych o tom mluvit. Řeknu jen, že to bylo to krásné, neskutečné a vyšla jsem z toho dospělejší.

Střežíte si část svého soukromí a to se vám showbyznys teprve otvírá. Umíte si představit, jak budete s různě dotěrným zájmem médií zacházet v budoucnu?
Pochopila jsem, že je to daň za to, co chci. I když vím, že nemusím říkat všechno a mohu skrýt pro mě podstatné věci, přesto chápu tuhle stránku jako součást své práce a umím se s určitou obětí soukromí ztotožnit. Tolik chci dělat to, co miluju, a budu to dělat, jsem na tyhle ztráty připravená.

Autor: pro iDNES.cz






Hlavní zprávy

Jste ve městě nová a nikoho neznáte?
Jste ve městě nová a nikoho neznáte?

Na eMimino.cz najdete maminky, které jsou na tom podobně.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.