Umírala jsem nudou. V Americe můžu jako uchazečka o Zelenou kartu dělat jen jediné - čekat. Bez pracovního povolení do práce nemůžu, tzn., že nemůžu nikam. Když nejsou peníze, není nic.
A pak se mi z čista jasna do rukou dostal leták s nabídkou velice levných kurzů. Jedná se o jakési vzdělávací centrum, kde vyučují např. aranžování květin, základy práce na počítači, účetnictví, tvorbu webových stránek a můžete si tam udělat i maturitu.
Jediné, co mě opravdu zaujalo, byla počítačová grafika a design. Cena byla pouhých 75$. Myslela jsem si, že za tak nízkou cenu se bude do kurzu chodit jednou, maximálně dvakrát, týdně. Ale kdepak! Na zápisu jsem zjistila, že budu ve škole denně až do ledna, kdy končí semestr.
Ale jak jsem se do té školy vůbec dostala? Kdo to neví, tak Los Angeles je obrovská vesnice. Všechno je hrozně daleko a nemáte-li auto, radši zůstaňte doma, a nebo se procházejte po svém předním dvorku (frontyard), zadním dvorku (backyard) či bočních dvorcích (sideyards). Já autíčko samozřejmě nemám. Kde bych ho asi vzala, když nemůžu chodit do práce?
No nic. Chudáci jako já (není jich tu málo) využívají autobusové dopravy. Já ale vždycky raději spoléhám na své nohy. Autobusy jsou klimatizované. Dále se vyznačují jen negativními vlastnostmi. Některé jezdí jen jednou za hodinu, některé častěji. Víceméně jezdí podle jízdního řádu, nebo se aspoň snaží. Jízdní řády ale na zastávkách nikdy nenajdete. Autobusová zastávka se skládá z tyče, na jejímž vrcholu je destička s číslem autobusu, občas z lavičky, a v některých případech z budky proti dešti, resp. proti slunci (mluvím o Kalifornii přeci). Na té tyči často bývá nálepka, která vás informuje o tom, jestli bus jezdí jednou za 60 minut, jednou za 10 až 20 minut atp. Nálepka nikdy nepostrádá větičku “Všechny uvedené časy jsou pouze orientační”. Kdy vám to jede zjistíte přesně buď na internetu, a nebo si můžete v autobuse vzít jízdní řád v papírové podobě. Na papír se však všechny zastávky dané linky nevejdou, a tak, pokud bydlíte jinde, než je na papíře, je vám to celkem na nic.
Potom tu máme další zajímavou věc. Autobus sám od sebe nikdy nezastaví. Zevnitř je omotán drátem, za který musíte zatáhnout, abyste dali řidiči vědět, že příští zastávku vystupujete. Jenomže tento jinak dokonale promyšlený systém často selhává na nefunkčnosti onoho magického drátu, a pak už vám nezbývá, než se modlit. Stejně tak jako nefunguje drát, tak pravidelně nefunguje hlášení zastávek. To pak člověk, který tu je jen pár měsíců, jako já, si musí koupit dalekohled, aby včas zpozoroval, kdy se blíží místo, kde potřebuje vystoupit, a tudíž mohl ve finále zatáhnout za drát, který pravděpodobně stejně nebude fungovat.
Co když naopak čekáte na autobus, ale nikdo na vaší zastávce nevystupuje? Zastaví, nezastaví? Samozřejmě, že zastaví. (Jsme přeci v Americe, ne?) Ale jenom, když vás vidí. Já jsem takhle jednou čekala na zastávce, která byla v parku. Všude stromy a mezi nimi já. Čekám půl hodiny, když tu náhle srdíčko mi poskočilo. Blížil se autobus. Podezřele nezpomaloval. Ano, nezastavil. Neviděl mě. Od té doby nosím oranžovou vestu a kšiltovku s majákem.
Závěrem bych snad je řekla, že losangeleská občasná hromadná doprava není zdarma. Za tenhle servis neservis musíme platit ! Jako studentku mě tahle sranda vyjde na 32 dolarů měsíčně. Chápete to? Možná jsem jen rozmazlená holka z Prahy, možná ne.
Stojím si za tím, že tihleti Amíci, co se autobusů omotaných drátem týče, museli někde udělat velikánskou chybu.
