Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Brečím skoro pořád, přiznává válečná fotografka Alžběta Jungrová

  2:16aktualizováno  2:16
Vyráží fotit do míst, kam by se většina z nás neodvážila. Alžběta Jungrová ale práci v zemích, kde létají kulky a lidé umírají na nejrůznější nemoci, vnímá jako adrenalin, který k životu potřebuje. "Někdo skáče z mostu přivázaný za nohu, mně to přijde šílené. Radši jedu do Pákistánu," říká.

Kam jezdíte na dovolenou?
Nejezdím vůbec nikam, když mám volno, jsem doma na Letné a maximálně chodím kolem bloku. Cestuju tolik, že nepotřebuju vyrážet ještě na dovolenou. Vlastně nejsem cestovatelský typ.

Vy, která strávíte půl roku na cestách, nejste cestovatelský typ?
To je právě ten paradox. Nechápu lidi, co někde s batohem na zádech chodí po horách. Své cesty podnikám jen kvůli práci.

Když už by vás někdo donutil odjet na dovolenou, kam by to bylo?
Asi k moři, plácla bych sebou na pláž, obložila se knížkami a jen se válela. Úplně ideální by bylo ležet někde u hotelového bazénu, abych to neměla daleko z pokoje. Žiju tak rychlý život, že nemám čas a hlavně chuť někam cestovat. Užívám si domova.

Jste trpělivá?
Jak na co. Při práci trpělivá být musím, ale v běžném životě mi trpělivost často chybí, někdy jsem až cholerická.

Jak to vydržíte třeba v takové koloně stojících aut v centru Prahy?
To občas mívám výbuchy vzteku. Nejčastěji když potkám špatného řidiče. V takovou chvíli vybíhám z auta a jdu mu vynadat. Pak se vracím zpátky, směju se sama sobě a kroutím hlavou, proč to dělám. Ovšem v tu chvíli se mi uleví.

Troufnete si na muže i na ženy?
Většinou na muže, ale jenom proto, že si to zaslouží. Rozčiluje mě, když zastavím, ukážu, že chci zaparkovat, a na zadek auta se mi v tu chvíli nalepí nějaký řidič – chlap. To žena neudělá. Chvíli čekám, co se bude dít, a když nic, vystupuju a jdu si to s dotyčným vyříkat. Obvykle to dopadne tak, že se přede mnou ze strachu zamyká. (smích)

Když máte při práci dost trpělivosti, je na focení něco, co vám vadí?
Editování fotek, vybírání těch nejlepších. Je to unavující, kombinace stresu a deprese, protože jsem zavřená doma, stále dokola koukám na fotky a v určitý moment je nenávidím. Mám pocit, že na nich není vlastně vůbec nic zajímavého. V takové fázi toho musím nechat a podívat se na ně až za pár dnů.

vizitka

Fotografka Alžběta Jungrová se narodila 18. dubna 1978 v Praze.

-Fotografovat začala už na základní škole. Po Střední průmyslové škole grafické v Praze nastoupila do novin, kde pracovala posledních 10 let až do loňska. Od roku 1998 do roku 1999 dělala v MF DNES.

-V letech 2000 až 2002 působila v Londýně jako asistentka reklamního fotografa Chrise Frazera a fotografky Smith Luisy Parry.

- Ve své práci se zaměřuje především na focení lidí v dokumentární a reportážní podobě. Své snímky opakovaně vystavovala v Miláně, Berlíně a v Praze. Od roku 2007 až do roku 2009 byly její fotky na výstavě Czech Press Photo.

- Pochází ze slavné rodiny, jejím pradědečkem je novinář Ferdinand Peroutka.

- Je svobodná, bezdětná.

Z kolika fotek vybíráte?
Pro každou jednotlivou reportáž nafotím osm až deset tisíc fotek a někdy dělám i čtyři reportáže z jedné cesty. Na pět set je zredukuju poměrně rychle, pak se dostanu na sto padesát a těmi už dál sama nehnu. Musím zavolat jiného fotografa, aby mi pomohl. V tu chvíli jsem neobjektivní.

Protože máte k fotkám "mateřský" vztah a nedokážete je vyhodit do koše?
Některé vznikaly při velkých "porodních bolestech". Bylo pracné je získat, bojovala jsem o ně. Podvědomě vím, že nejsou špičkové, ale nejsem schopna je vyřadit.

Jaký nejzajímavější suvenýr jste si přivezla ze svých cest?
Vozím si jen fotky a občas knížky, většinou monografie fotografů. Nejsem ten typ, co by věci hromadil. Suvenýry beru pro rodiče, ale jezdím do zemí, kde toho není moc k nakupování, tak často udělám nákupy až na letišti.

Nakazila jste se někdy na cestách?
Jednou v Pákistánu. Strávila jsem měsíc v horách, v šílených podmínkách, sama jsem se divila, že mi nic není. Všem jsem se doma chlubila, jak jsem zdravá. Vždycky říkám, že je to tím,že jsem střední školu strávila v bistru Jarka v Hellichově ulici a že po něm přežiju úplně všechno. Jenže po týdnu jsem se vzbudila a měla břicho jako v pátém měsíci těhotenství. Vyrazila jsem k obvodnímu doktorovi, který mi poblahopřál k těhotenství. Ujistila jsem ho, že tím ta velikost břicha nebude, tak mě poslal do Vojenské nemocnice ve Střešovicích.

Měla jste bolesti?
Bylo mi zle. Přestaly mi fungovat žaludek i střeva, která se nafukovala. V nemocnici mi taky nejdřív nevěřili, že nejsem těhotná. Poslali mě domů s tím, že neznají příčinu potíží. Nakonec jsem šla na doporučení známých do Sanatoria svaté Anny na Žižkově, kde paní doktorka Jungwirtová příčinu odhalila. Chytla jsem nějakou bakterii z vody. Dostala jsem antibiotika a za čtrnáct dní to bylo dobré.

Alžběta Jungrová.

Vy pijete místní vodu?
Samozřejmě se tomu bráním, ale nevyhnu se jídlu, které se dává na nádobí umyté nejrůznější vodou. A pak nastanou situace, kdy mi někdo nabídne čaj a já prostě nemůžu odmítnout. To by bylo víc než nezdvořilé.

Umíte odmítnout jídlo?
Než do země vycestuju, zjišťuju, co si kde můžu dovolit, ale odmítnout jídlo je většinou takřka nemožné. Většinou se pohybuji v zemích, kde jsou lidé velmi chudí, a když mi nabízejí jídlo, nabízejí mi vlastně své bohatství. Ale odmítat jídlo je těžké v každé zemi, i u nás. Když přijedu na Moravu nebo kamkoliv jinam, chvíli na návštěvě diskutuju a nakonec to jídlo sním.

Dostala jste někdy na talíř něco, co jste nedokázala pozřít?
Ne, já sním všechno. Často ani nevím, co jím, a jsem tomu ráda, protože kdybych to věděla, tak bych to do sebe nedostala. I tak ale přijíždím o sedm kilo hubenější a před cestou domů rodičům píšu, ať začnou vařit.

Co si necháváte připravit?
Řízky a kachnu, to je moje srdeční záležitost. Když odjíždím z Prahy, nevlastní táta mi na cestu dělá řízky. Do letadla si jich nesu aspoň sedm.

Z jaké země jste si v souvislosti s jídlem přivezla nejhorší zážitky?
Asi z Bangladéše, nejen kvůli jídlu. Podmínky k životu jsou tam opravdu strašné, obrovská bída a špína. Často jsem tam jedla cosi neidentifikovatelného. U indiánů jsem zase dostávala různé kaše, o kterých jsem přesvědčená, že byly z dřevěných pilin. Stejné to bylo na Kubě, kde jsem fotila manželky disidentů. Trávila jsem s nimi Vánoce a jejich večeře byla pro mne nepoživatelná.

Jak to řešíte, abyste neurazila?
Přemůžu se a hlavně jídlo hodně zapíjím, čímkoliv. Jím s velkým sebezapřením...

... a dlouho ve vás asi nezůstane...
Překvapivě vůbec ne, na tohle mám obrovské štěstí. To už musím být hodně nemocná, abych zvracela.

Alžběta Jungrová.

Jste očkovaná?
Bez toho bych nikdy nevycestovala, to je první věc, kterou by měl každý soudný člověk udělat předtím, než někam vyrazí. Jsem očkovaná snad proti všem nemocem, proti kterým se můžete nechat očkovat. Kdybych nebyla, už tu nejsem.

Jak řešíte, daleko od civilizace někde v horách, svoji nikotinovou závislost?
Jsem poctivý kuřák, vozím si s sebou dostatečně velké zásoby cigaret. Jediné, co mi nikdy nedojde, je kouření. Voda občas ano, ale cigaret mám vždycky dost. A kdyby se to náhodou stalo, jsou cigarety jednou z mála věcí, která se dá koupit ve všech zemích na světě.

Ale sprcha v horách není. Štítíte se někdy sama sebe?
Při zpáteční cestě skoro vždycky. V Dubaji na letišti mě jednou kvůli špinavému oblečení nechtěli pustit do restaurace. Je tam jediná, kde se smí kouřit, s připojením na internet a navíc v ní dělají skvělé kafe, na které mám taky závislost. Byla jsem v teplácích a hosteska mě nechtěla vpustit. Nakonec jsem se tam dostala s podmínkou minimální útraty deseti dolarů.

Máte před cestou nějaký rituál?
Pokud se to dá nazvat rituálem, tak je mi pravidelně dva dny před odjezdem špatně. Jsem nervózní. Když ulehnu, v hlavě si přehrávám všechny katastrofické situace, které by mohly nastat. Ale v momentě, kdy sednu do letadla, je nervozita pryč.

Myslela jsem, že jste ten typ ženy, která je nadšená z cest do neznáma.
Vůbec ne.

Tak proč tohle všechno podstupujete?
Protože mě moje práce nesmírně baví, vždycky jsem si přála něco takového dělat. Fotím i tady v Česku, focení samo o sobě je pro mě neuvěřitelně zábavné.

To chápu, ale proč jezdíte do míst, kam se většina ostatních lidí kvůli strachu o život nevydá?
Je v tom adrenalin, který potřebuju k životu. Někdo skáče z mostu přivázaný za nohu, mně to přijde šílené. Já jedu radši do Pákistánu.

Ocitla jste se někdy v situaci, kdy vám šlo o život?
Párkrát už ano. Určitě v Gaze. Pomáhal mi tam místní fotograf z agentury AFP, který mě dovezl do západní části Gazy obrněným autem. Když zastavil a otevřel dveře, všude kolem se střílelo. Utíkal pryč a já zůstala sama v autě. Hlavou mi běželo, co mám dělat.

Co v takových chvílích cítíte? Strach?
V ten moment se nebojím, řeším už jen focení a hlídám si sama sebe. Polovina soustředění jde na to, abych přežila, druhá část je zaměstnaná tím, abych v tom zmatku stihla něco dobrého vyfotit. Strach přijde, až když dofotím. Opadne vlna adrenalinu a podlomí se mi kolena.

Vy i v takových vypjatých situacích myslíte na to, jak udělat co nejlepší fotku?
No jasně, přece kvůli tomu tam jsem. Stříleli na nás i na pákistánsko–afghánských hranicích. V území, které kontroluje Taliban a kde se údajně schovával i Usáma bin Ládin, jsem fotila prodavače drog. Vyjet tam je pro cizince opravdu risk. Když jsme dorazili na místo, najednou odněkud vyběhl chlap a střílel. Můj doprovod řekl, abych nic nedělala a pomalu se vrátila do auta. Musela jsem se otočit zády a jít. Byl to strašný pocit. Padla jsem do auta a děkovala bohu.

Alžběta Jungrová.

Řekla jste si v ten okamžik, že už nikam nepojedete a budete fotit v klidném Česku?
Ne, jen jsem si řekla, že tohle rodičům do deníku rozhodně nenapíšu, že jim to radši budu vyprávět, až se vrátím zpátky.

Píšete jim deník?
Na všech cestách jim každý den píšu mail nebo, když je to možné, skypujeme. Oni tak vědí, co dělám a kde jsem, já si zase můžu s někým "povídat".

Rozmlouvají vám vaše dobrodružné výpravy?
Ne, vědí, že jsem tvrdohlavá. Od dětství jsem chtěla tuhle práci dělat. Podporují mě v tom.

Umíte nějaké bojové umění?
Ne, protože si myslím, že by mě to stejně nezachránilo. Nemám ani zbrojní pas. Nedokázala bych na nikoho vystřelit. Chráním se tím, že se před cestou dokonale připravím, nechám se očkovat, zjistím si o té zemi co nejvíc, zajistím si bydlení, někoho místního jako doprovod...

Je při vaší práci výhoda, že jste žena?
Obrovská. Lidé ke mně přistupují úplně jinak než k muži. Na bazaru s drogami jsem mohla fotit jen kvůli mužské ješitnosti. Dostala jsem se tam, protože se muži přede mnou chtěli předvádět. U všech lidí se pak také projevují ochranitelské sklony. Chlapovi by v určitých situacích nepomohli s tím, že si nějak poradí, mně vyjdou vstříc. A v islámských zemích můžu i k ženám, kam fotografové muži nesmí.

Ale zase se nedostanete tam, kam to máte jako žena zakázané.
Ale dostanu, já ano. (smích) Asi pětkrát už mě vyváděli z nějaké mešity.

Žádný muž vás nikdy neobtěžoval?
Někteří to zkouší, ale s tím si umím poradit.

Jak?
Jsem ostrá, začnu na ně křičet, což stačí k tomu, že se nakonec začnou bát oni mě. Muži v zemích třetího světa nejsou zvyklí na to, že si na ně žena dovolí. Pro ně je šok už jen to, že pracuju, navíc jako fotografka. Jsem za raritu také tím, že kouřím. To, co je tady u nás běžné, tam nikdy neviděli. Jsou to obrovské kulturní rozdíly.

Alžběta Jungrová.

Když mluvíte se ženami v islámských zemích, jsou spokojené se svým životem? S tím, že nemají žádná práva a rozhodují o nich muži.
Jsou místa, kde ženy ani nevědí, že věci můžou fungovat jinak. Ty si nestěžují. Hůř to nesou ženy ve vyspělejších zemích, které si postěžují, ale nic jiného nezmůžou.

Snažíte se jim nějak pomoct?
Pro mě je strašná představa, že chodím zahalená, sedím doma, nesmím pracovat a musím na slovo poslouchat svého manžela, jenže já žiju v 21. století v Evropě, kde je situace úplně jiná. Bojovat musí ony samy, já můžu ukazovat, jak žijí, fotím je, ale vzepřít se musí přímo ty ženy, kterých se to týká. My to za ně nevybojujeme. Jejich chlapy k ničemu nepřemluvíme, to je jejich práce.

Vyzkoušela jste si burku?
Ano, chodit zahalená je nepohodlné a nepříjemné, ale asi jde o zvyk.

V které zemi jsou nejlepší muži?
Nemůžu zobecňovat, tady jsou skvělí chlapi, stejně jako v Anglii, v Americe i v Pákistánu. Mám štěstí, že se ke mně vždycky chovali slušně. Všude jsou dobří a špatní.

Jste svobodná. Máte při vašem stylu života čas na vztah?
S mojí prací je složité budovat si vztah. Za posledních pět let jsem žádný neměla, skoro bych řekla, že je to i nereálné.

Je to daň za to, co děláte?
Já to jako daň neberu. Nemám pocit, že práci dělám na úkor něčeho. Mám ji na prvním místě, pro mě je to nejdůležitější věc, která se dá obtížně zkombinovat s něčím dalším. S čímkoliv, teď nemluvím jen o vztahu, ale s jakoukoliv jinou činností. Svým způsobem je to možná daň, ale nejsem si jistá, jestli bych nežila stejně, kdybych dělala jinou práci, třeba v kavárně.

Myslíte, že reportážní fotky ze zemí třetího světa vydržíte dělat až do důchodu?
Fotit budu určitě pořád, ale rozhodně ne v zemích, do kterých teď jezdím. Jednou nastane moment, kdy toho nechám a budu dělat něco klidnějšího.

Co budete dělat, až jednou budete chtít mít dítě?
Tak to bych musela s prací rozhodně skončit. Někdy si myslím, že dítě mít nebudu, protože nebudu schopná mu práci obětovat. Chci všechno dělat na sto procent. Nedokázala bych porodit dítě, dát ho chůvě a odletět pryč. Navíc když bych věděla, že doma nechávám někoho, kdo je na mně závislý, začala bych se o sebe bát. Nedokázala bych si říct, že se budu na cestách chovat opatrněji, dávat na sebe větší pozor. V tom případě ale pro mě nemá smysl fotit.

Nebudete pak někdy v padesáti litovat, že jste dala přednost práci?
Zatím necítím, že bych měla mít dítě, biologické hodiny mi netikají. Spíše si myslím, že nějaké adoptuju, až zjistím, že je práce nad mé síly. Nemám potřebu předávat svoje geny dál, ráda si vezmu jiné dítě a nejspíš hned několik. Na cestách vidím, kolik je opuštěných dětí, osudy některých mě dojímají.

Rozbrečí vás?
Brečím skoro pořád. Vadí mi nespravedlnost. Neplatí, že když budete dobrý, budete se mít dobře. Jeden z mých nejhorších zážitků byl, když jsem dělala reportáž o HIV pozitivních lidech v Kambodži. V nemocnici umírali oba nemocní rodiče a měli zdravé dvouleté dítě. Jeho táta mě prosil, klečel na kolenou, ať si je vezmu, protože to byla jediná šance, jak mu zajistit slušný život. Brečela jsem tři hodiny. To dítě skončilo na ulici, aniž by cokoliv špatného udělalo. To je ta nespravedlnost, která mě trápí.

Autoři:






Nejčtenější

Victoria Beckhamová a David Beckham na Britain Fashion Awards 2014
Receptem na šťastné manželství je smích, říká Victoria Beckhamová

Victoria Beckhamová (43) je za Davida Beckhama (42) provdána téměř dvacet let. Přes pár neshod a Davidových údajných nevěr v minulosti prý mají dokonalý vztah...  celý článek

Panna cotta s jahodovo-malinovým přelivem
Máte chuť na sladké? Chybí vám bílkoviny, tvrdí výživová poradkyně

Ženám se mění chutě také podle hladiny hormonů v těle. „Poblázní“ se hlavně kvůli premenstruačnímu syndromu. „Asi nemá význam se jim příliš bránit, ale na...  celý článek

(Ilustrační foto)
Co vám zlepší imunitu: domácí mazlíček, pivo i ústřice

Imunitní systém je obrovský komplex, spolupracují v něm krvinky, tkáně a sliznice, protilátky i jednotlivé orgány. My ho můžeme jen trochu popostrčit. Třeba...  celý článek

Péče o nohy se v létě vyplatí.
Triky pro krásné a hebké nohy. Čistá žiletka nebo peeling chodidel

Letní horka přímo nabádají k tomu, abychom vystavovali naše nohy v sukních a kraťasech. Proto si zaslouží pečlivější péči než po zbytek roku. Ani sebelepší...  celý článek

Zuzana je odsouzená za podvody na 18 let.
Jsem nebezpečná tím, že vím, jak vydělat peníze, tvrdí zlodějka Zuzana

Osm měsíců sledoval televizní štáb život několika vězeňkyň ze tří českých ženských věznic. V posledním díle seriálu Holky pod zámkem je podmínečně - 22 měsíců...  celý článek

Další z rubriky

Socioložka Dana Hamplová
Je lepší být hezká než chytrá, tvrdí odbornice na pocity štěstí

Chlap s bourákem je pro dámy přitažlivější. O obézních lidech ostatní předpokládají, že se neumějí ovládat. Hezká žena dostane vyšší plat... Jestli tvrdě...  celý článek

Nicole Trunfio přiznává, že po narození syna zanedbává péči o svůj zevnějšek.
Sotva se stihnu vysprchovat, syn mi dává zabrat, říká modelka Trunfio

Jednatřicetiletá modelka Nicole Trunfio je teď mámou na plný úvazek. V minulosti trávila denně hodiny před zrcadlem nebo v kosmetickém salonu. Na to teď...  celý článek

Victoria Beckhamová a David Beckham na Britain Fashion Awards 2014
Receptem na šťastné manželství je smích, říká Victoria Beckhamová

Victoria Beckhamová (43) je za Davida Beckhama (42) provdána téměř dvacet let. Přes pár neshod a Davidových údajných nevěr v minulosti prý mají dokonalý vztah...  celý článek

Další nabídka

arome.cz

Sylvaine Delacourte a jejích pět premiér
Sylvaine Delacourte a jejích pět premiér

Jméno Sylvaine Delacourte nepatří ani mezi námi, milovnicemi a milovníky parfémů, k notoricky známým. A to přesto, že se v tomto světě pohybuje už více než dvě ... celý článek

Porsche 911 Carrera S 50th / 1 z 1963
Porsche 911 Carrera S 50th / 1 z 1963

r.v. 2014, naj. 20 340 km, benzín
5 400 000 Kč (s DPH)

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.