Dnes mám doma sedmnáctiměsíčního náruživého dudlavce a na "cumel" nedám dopustit.
Dudlíků dnes v obchodech najdeme nesčetně druhů. Silikonové, kaučukové, oboustranně zploštělé, z jedné strany zkosené nebo klasické bambule. Z jejich barevného a tvarového provedení, nemluvě o těch, které v noci svítí, až přechází zrak. Z ceny, kterou za ně prodejci požadují, pak už jdou oči v sloup. Takže než najdete ten správný tvar a velikost, které vyhovují právě vašemu miláčkovi, nestačíte se divit, jak vám to zamávalo s obsahem peněženky.
Názory na takzvaná šidítka se různí. Někteří je opěvují a vyzdvihují do nebes coby nejlepšího přítele unavených matek, který je naprosto neškodný a zpříjemní život s miminkem o 80 procent, jiní radikálně brojí za nedudlání, vykřikujíce hesla: "Dudlík kazí techniku kojení", "Kojené dítě dudlík nepotřebuje", anebo dokonce "Dudlík křiví a kazí zuby a deformuje patro". A pak jsou samozřejmě ostatní na škále mezi těmito dvěma radikálními postoji.
Ještě v těhotenství jsem se přikláněla spíše k antidudlíkově naladěnému táboru, ale "jeden cumlík pro jistotu" jsem samozřejmě zakoupila a s povděkem přijala i dudlíkové dárky od kamarádů a známých. S hlavou plnou příručkových mouder jsem nicméně sváděla vnitřní boj - mám dítěti dudlík vůbec nabízet? Dilema bylo rozlousknuto hned v porodnici, kdy jsem uprostřed noci nechtěla, abychom se synem vzbudili naše spolunocležníky, a tak jsem během dvou vteřin tím zvláštním kusem plastu s kachničkou jeho pláč jednoduše vypnula.
Naše dítě bylo od narození velmi klidné a hodné, ale občas se dudlík zkrátka více než hodil. Během noci na zklidnění náhlého pláče ze spaní, na delších cestách autem, v kočárku v autobuse plném lidí, když se právě vzbudil a dostal hlad... Díky dudlíku se náš chlapec stal nejšťastnějším miminkem pod sluncem, neboť v podstatě dlouhé měsíce neznal pláč. Navíc od konce šestinedělí spal v noci 12 hodin v kuse bez kojení, a přesto přibíral půl kila týdně.
V té době jsem definitivně pochopila větu vyřčenou jednou mou kamarádkou: "Vynálezce dudlíku by měl dostat Nobelovku." Mé dřívější obavy, zda dudlík je, či není dobrý, byly tytam. Naopak. Začalo mi být líto matek, kterým se děti k dudlíku nepřisály. Až na pár výjimek, které bych spočítala na prstech jedné ruky, většina nedulíkových mimin kolem nás velmi špatně usínala nebo se v noci často budila, a navíc si skoro všechna stejně našla náhražku - vlastní paleček.
Zbavit dítě dudlíku asi nebude jednoduché a už teď se toho upřímně děsím. Na druhou stranu - dudlík vyhodíte, ale prstík dítěti neuříznete. Znám z vlastního okolí případy, kdy děti až do puberty usínaly s palcem v puse. Jedna má kamarádka se právě snaží zbavit cumlání palce dvacetiměsíčního syna - vyzkoušela už vše - od namáčení prstu do pepře, soli a nechutných nálevů, přes zavazování ručiček obvazy, až po zašívání rukávů. Zatím nepomohlo nic. Malý chytrolín se během chvilky ladně zbaví jakéhokoliv omezení a palec "jede" ve dne v noci.
Jsem ráda, že má naše dítě v puse místo své ruky dudlík - měkký a anatomicky tvarovaný. Starost o špatný vývoj patra tudíž nemám. Zároveň bych však samozřejmě nerada, aby si syn nesl svého průhledného krasavce až do školky, takže nás za pár měsíců čeká den D, kdy bude muset svému milovanému "dudu" udělat pápá nejen během dne, ale také na noc. Historek, jak se to povedlo jiným, máme od kamarádů a známých v zásobě několik a pravděpodobně se necháme inspirovat. Jedněm ho odnesl Mikuláš s čertem, jiným spadl do záchoda, někde ho sežral pes a jinde odnesl dravý pták nebo si ho nechala v ZOO opice pro své mládě.
Některé děti takovou nečekanou skutečnost přijaly v klidu, jinde to vyšlo až na druhý nebo třetí pokus. Ať to u nás bude jakkoliv, tak i třeba za cenu několika neklidných a proplakaných nocí budou ty předchozí pohodové měsíce se spokojeným dudajícím skřítkem k nezaplacení.
