Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Ne všechno, na co sáhnu, se promění ve zlato, říká Bohdan Pomahač

  0:14aktualizováno  0:14
Český lékař Bohdan Pomahač (44) udělal z kliniky v Bostonu továrnu na zázraky. Je jeden z nejuznávanějších plastických chirurgů světa, přednáší na Harvard Medical School a získal na základě grantu více než 16 milionů dolarů na výzkum. V rozhovoru pro týdeník Téma řekl, jak se v USA dokázal prosadit.

Týdeník TÉMA

Vychází v pátek

Týdeník TÉMA

Jaké to bylo při první transplantaci obličeje? A je vůbec vhodné dávat obličej zesnulých dárců někomu jinému? Více se dozvíte v pátečním vydání týdeníku Téma.

Plastická chirurgie je dnes považována za lukrativní obor a nedělám si iluze, že každý ze současných absolventů v ní spatřuje poslání. Proč jste se jí kdysi upsal vy?
Mě dlouho inspirovala jen chirurgie jako taková. Navíc jsem si myslel, že do medicíny na rozdíl od ekonomie nebo práv komunisté nemůžou zasáhnout, protože jí nerozumí. Chtěl jsem být prospěšný. Věděl jsem, že dodělám školu a hned druhý den můžu lidem pomáhat. O plastice jsem ale neuvažoval, dokud jsem se s ní během prvních let ve výzkumu nesetkal v Americe.

Tam jste odjel dřív, než jste začal lidem v Čechách pomáhat. Už během studia lékařské fakulty v Olomouci jste byl na stáži v Bostonu, kam jste se pak hned po absolvování univerzity v roce 1996 vydal pracovat. Něco vás tady vylekalo?
Nelíbil se mi způsob postgraduálního vzdělávání lékařů. Připadalo mi, že tu vládne velká nevyrovnanost a viděl jsem i případy, kde osobní známosti hrály větší roli než schopnosti člověka. A v naší rodině nikdy žádný lékař nebyl, neměl jsem žádného strejdu, který by mi pomohl. A můj sen byl něčemu se naučit.

Bohdan Pomahač

Světoznámý plastický chirurg je ve Spojených státech prakticky mozkem několika týmů lidí, kteří dokážou úspěšně transplantovat celý obličejnebo jeho podstatné části. Přitom zajistí, že pacientovi se po transplantaci navrací například čich nebo schopnost hýbat svaly tak, aby jeho řeč byla srozumitelná. Týmy doktora Pomahače již transplantovaly pacientům také obě rucenaráz. Při jedné operaci se pak lékařům podařilo dokoncespojit všechny tři náročné zákrokydohromady. Později ale pacientka kvůli otravě o ruce přišla.

Jak se vám podařilo vzít za kliku a otevřít dveře?
Ještě z domova jsem rozeslal pár dopisů tam, kde se mohu přiučit - na výzkumná místa transplantační chirurgie. Mezi příjemci byl i Elof Eriksson, jehož jméno mi uvízlo v hlavě. Byl to Švéd a já si říkal, že taky musel někde začínat a bude mít pro mě tím pádem pochopení. On mi sice odepsal, ale jen slušné díky. Já se nevzdal a chtěl se všemožně přiletět aspoň podívat. Setkali jsme se tak pár dní po mé promoci a já se nabídl, že zůstanu pracovat zdarma. Dva roky jsem pak strávil v laboratoři s minimálním stipendiem, které pro mě Eriksson nakonec vymohl.

I když jste se tam poprvé setkal s hojením ran a regenerací u rekonstrukce popáleného obličeje a nadchl se pro plastiku, v osobním životě bylo ouvej?
Než jsem se vydal za oceán, odhadoval jsem bláhově náklady na život podle nějakého vzoru, který existoval u nás. Nájem tu byl poměrně laciný a většina příjmu mi zbývala pro osobní spotřebu. Jenomže v Bostonu to bylo přesně naopak. Většinu platu pod hranicí minima jsem věnoval na to, abych mohl někde bydlet. Z příjmu tisíc dolarů jsem šest set utratil za bydlení. K tomu ještě elektřina a topení. Navíc jsem chtěl našetřit, abych mohl jet jednou za rok do Čech. V zimě mi zbývaly jen dvě stovky na život a s tím nebylo možné přežít. Zavýskal jsem proto, když mi kolega nabídl byt blízko nemocnice za 250 dolarů i s dalšími pěti nájemníky. Až po nastěhování jsem objevil šváby v kuchyni. Potom jsem si už arašídové máslo, kterým jsem se v podstatě živil, mazal na chleba ve svém pokoji, který byl jediný pěkný.

Fotogalerie

Co vás ty dva nehostinné roky udrželo ve víře, že tam máte zůstat?
Věděl jsem, že je to dočasné. Když připustíte, že nerozhoduje hodina ani týden, ale může to být rok nebo dva, dá se to přežít. Věděl jsem, že po dvou třech letech v laboratoři se něco stane.

A stalo. Došlo na ještě tvrdší chleba. Dostal jste extrémní trénink na chirurgii.
Na nohou jsem byl i sto dvacet hodin týdně od pondělí do neděle. Neexistovalo, že bych si ve službě lehnul. Kmital jsem a kontroloval nesmírné množství akutních problémů. Takový způsob tréninku dnes už není legální, ale tehdy to tak dělali všichni. I když nejsem příznivcem takového extrému, připouštím, že vyčlenil typy lidí, kteří pak zvládnou jakoukoliv zátěž.

To vypadá, že máte nervy ze železa. Vy nikdy nepropadáte skepsi?
Stane se, že mám pocit, že už to dál nejde. Určitě byly případy během postgraduálního tréninku, kdy jsem byl totálně vyčerpaný a říkal si, jestli to má smysl. Pak jsou situace v práci, kdy řeším problémy, ať už klinické nebo výzkumné, investuji do nich enormní množství píle a nic se z toho nezúročí. Je dost věcí, které nevycházejí. To není tak, že na co sáhnu, promění se ve zlato. Zkoušet to stále je ale součást procesu. Je potřeba vydržet a v určitém bodě se to dobré stane.

Autoři: pro iDNES.cz,






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.