Tvoříte šaty za desetitisíce až miliony. Koupila jste si někdy na sebe něco třeba v H&M?
Budete se divit, ale ano! Kupuji si tam pánské kalhoty - boxerky. Jsou pohodlné, bavlněné a báječně se mi v nich relaxuje a cvičí. V běžném každodenním shonu nosím klidně trička, košile, legíny. Ale i věci ze své kolekce.
Nový CITY DNES vychází 21. záříCity Téma: |
Vaše šaty z kolekce haute couture (vysoká krejčovina - pozn. aut.) stojí zhruba 200 až 300 tisíc korun, svatební šaty kolem půl milionu nebo víc. Uvažovala jste někdy o vytvoření levnější kolekce třeba zrovna pro „háemko“, podobně jako to udělal například Karl Lagerfeld?
Když mě někdo vyzve, tak proč ne? Klidně udělám kolekci Blanka pro H&M nebo pro Mango. Dělala jsem už všechno možné od oblečení po čajový a kávový servis, sochy, průmyslový design, dokonce i koupelnové předložky. Dnes se takovým výzvám nebrání žádný módní návrhář.
Jinými slovy: haute couture je výkladní skříň, ale je potřeba reagovat na požadavky doby.
Přesně tak. Těch pár modelů, co se objeví na červeném koberci, člověku nemůže stačit. Já jsem byla vychovávána v sedmdesátých letech, kdy byla slova byznys a marketing považována za neslušná. Byla jsem vedena k tomu, že hlavní je výtvarno. Jenže dnes udává tempo poptávka. Buď se přizpůsobíme, nebo skončíme. Já se snažím nejen jít poptávce vstříc, ale být ještě o krok napřed. Jelikož vím, že dnes je kladen důraz na multifunkčnost, skladebnost a lehkou udržovatelnost, vytvořila jsem moderní kolekci, kde to, co jsem dříve klasicky malovala na látky, jsem přenesla do počítače a nechala digitálně zreprodukovat. Vytvořila jsem tak grafické autorské vzory a použila je na látkách, které jsou moderní, strečové a pohodlné.
Módní přehlídka kolekce Timeless Blanky MatragiK vidění bude 55 nových modelů inspirovaných architekturou. |
Na začátku října předvedete v Obecním domě novou kolekci vašich šatů. Co všechno Pražané uvidí?
Představím celkem 55 modelů haute couture na rok 2012 v kolekci s názvem Timeless (nadčasový - pozn. aut.). Při tvorbě této kolekce jsem se inspirovala hudbou, grafikou i architekturou. Část z ní bude vystavena na mé retrospektivní výstavě v 1. patře Obecního domu. Ale na přehlídce uvidíte i modely z mé multifunkční kolekce pret-a-porter (hotové k nošení - pozn. aut.). V Obecním domě, kde jsem založila studio Matragi Design, si lidé pak mohou objednat nebo rovnou koupit nejen večerní modely, svatební šaty a šaty z kolekce pret-a-porter, ale i sochy, obrazy, šperky nebo doplňky do bytu.
Pocházíte ze tří sester, jedna je úřednice, druhá vyučená kuchařka-číšnice. Jen vy jste se dala na umění. Čím si to vysvětlujete?
Sestrám nebyl shůry dán dar výtvarného vidění. Já když přijdu do nového prostředí, hned se dívám, co mě obklopuje. Zajímá mě, jakou to bylo uděláno technikou, jaké byly zvoleny materiály, doplňky. Moje sestry nemají tu potřebu, prostě to nevidí. Odmala jsem něco vymýšlela a vytvářela. Ve dvanácti jsem donutila rodiče, aby si dali do koupelny černobílé kachlíčky namísto fádních bledě modrých, ve čtrnácti jsem si natřela šicí stroj na červeno, pokoj jsem si vymalovala červenobíle. Naši ze mě byli "hotoví".
V době, kdy jste studovala v Praze na UMPRUM oděvní návrhářství, nebyla taková nabídka kvalitních látek, jako je teď. Jak jste to řešila?
To je pravda. A víte co? Já si myslím, že doba 60.-70. let, kterou jsme vnímali jako dobu temna, nás i hodně naučila. Jen si vzpomeňte, jak se stály fronty na banány, na všechno! Nic nebylo. Nejen látky. Když jsem chtěla něco vytvořit, musela jsem improvizovat. A umění improvizace je to, co my, co jsme vyrůstali za komunismu, umíme. Je to velký vklad do života. Já jsem za to vděčná. Tehdy jsem dokázala udělat úspěšnou kolekci z obyčejného kanafasu. Dneska by se nad kanafasem mladí lidé ofrňovali. Je přehršle všeho, ale výsledek je, že děti zpohodlněly. Už se nemusí tolik snažit a na výsledcích je to pak znát.
Jaké to je, když přijedete domů, do Světlé nad Sázavou?
Je to až dojemné. Všechno je stále na svém místě: červeně natřené vypínače i ten můj červenobílý šicí stroj, kafemlejnek po babičce, modlitební knížka s růžencem... A maminka, když se jí zeptám, co říká na moje servírovací novotvary, řekne: To je hezké, já bych si na to dávala šitíčko. A já na to: Mami, to je na sushi. Načež ona odpoví: A co je to sushi? Jinými slovy, když přijedu z toho velkého světa domů, jsem zpátky v realitě, která je tak jiná než ve všech palácích Perského zálivu u princezen a šejků... Tam si nemohu dovolit ani na vteřinu vypnout. Musím být stále připravená reagovat, orientovat se nejen v módě, ale i v jiných odvětvích. Doma mohu vypnout, odpočinout si.
Slavíte nejen třicet let tvorby, ale i stejnou dobu soužití s vaším mužem, Makramem, který s vámi pracuje. Jak se to dá vydržet, být spolu 24 hodin denně?
Těžko! (směje se) Přirovnala bych to ke Kunderovu románu Nesnesitelná lehkost bytí. A tak to je mezi námi. Mnohdy nesnesitelné, jindy zase lehké. Ale oba víme, že jen tak to může fungovat. Se mnou je ale obecně hodně těžké vyjít a udržet krok. Jsem strašně náročná na sebe, ale i na ostatní. Pracuju deset hodin denně a představa, že bych odjela na týden na dovolenou k moři, mě děsí!
S manželem, který je původně z Libanonu, žijete v Bejrútu. Dovedete si představit, že byste se natrvalo vrátila do Česka?
Určitě ne. Už jsem velmi přivykla životu v kosmopolitním Libanonu. Je to moderní, tepající země, středisko obchodu. Přestože nebylo vůbec snadné se v tak konkurenčním prostředí prosadit, dokázala jsem to. Libanon mi dal všechno. Ono se říká, že kdo uspěje v Libanonu, dokáže to všude. Proto bych neměnila.
Blanka Matragi
|
Čím to je, že je Libanon tak progresivní, jak říkáte?
Libanonci jsou tak nastavení. Chtějí uspět. Jsou k tomu vychováváni už od dětství: už od tří let chodí do školy a učí se tři jazyky - arabštinu, francouzštinu, angličtinu. Ve čtyřech jsou děti schopny psát, mají nejmodernější telefony. Hrozně rychle dospívají. Loni byla u mě v Libanonu moje neteř. Byly jí tři a půl roku, a i když je ve školce šéfka a velká organizátorka, v Libanonu se mohla zbláznit z toho, co všechno umí libanonská děcka a ona ne. Až mi jí bylo líto. Jsem si jistá, že kdyby v Libanonu strávila rok, než půjde do školy, naučila by se toho tolik, že by v Čechách mohla jít klidně hned do páté třídy.
Když jste před pěti lety slavila v Praze 25. výročí tvorby, byla výstava vašich šatů jednou z nejnavštěvovanějších akcí roku. Uvažovala jste, že zde otevřete muzeum módy. Proč z toho záměru nakonec sešlo?
To je složitá historie. Chtěla jsem vytvořit kulturně-společensko-obchodní Matragi centrum. Vyhrála jsem výběrové řízení na prostory v deseti domech na Staroměstském náměstí, které bylo potřeba pro ty účely rekonstruovat. Ale investor mě podvedl. Musela jsem odstoupit od smlouvy a pronájem vrátit magistrátu.
Který investor vás podvedl?
Nezlobte se, ale teď o tom ještě mluvit nemohu. Dočtete se to v mé knize, která se jmenuje Jedu dál a vyjde na konci září. Jen bych k tomu řekla, že onen člověk byl náš rodinný přítel a já jsem byla vtažena do byznysu jako bílý kůň. Já nejsem člověk, který by uměl zrekonstruovat deset domů. Ale jak se ukázalo, ani on to neuměl. Kvůli neserióznosti investora jsem si tady uřízla ostudu, což se mi vůbec nelíbilo.
Co si teď myslíte o českém podnikatelském prostředí?
Nejsem zklamaná, ale jsem poučená. V zemích Perského zálivu platí podání ruky, což tady nefunguje. Já jsem toho za svůj život prožila hodně, mimo jiné 15 let války. Ale jsou i jiné krutosti, které mohou člověka potkat. Například to, že jsem kvůli podnikání v Čechách přišla o mnohá přátelství. To se penězi vyvážit nedá.
A co se s tím dá dělat?
Postavit se k tomu čelem. Není žádné umění poučit se z nastřádaných zkušeností, umění je vyjít jako vítěz i z porážek.
