Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Amerika by lynčovala toho chlapa a ne mámu, říká Berenika Kohoutová

  0:32aktualizováno  0:32
Mladá herečka a zpěvačka Berenika Kohoutová, dcera spisovatelky Ireny Obermanové, nezapadá do žádné škatulky. Dělá si, co chce, tíhou života si hlavu neláme, ale srdce se jí sevřít dokáže. Nikdy by neublížila své matce, o které si myslí, že už jí bylo ublíženo dost.

Zpěvačka a herečka Berenika Kohoutová | foto:  Petr Topič, MAFRA

Berenika Kohoutová

  • Narodila se v únoru 1991 jako mladší ze dvou dcer v rodině hudebníka Daniela Kohouta a spisovatelky Ireny Obermannové.
  • Její starší sestra Rozálie Kohoutová je režisérka a dokumentaristka.
  • První veřejná vystoupení absolvovala ji ž v 5 letech ve sboru Bambini di Praga a poté v Dismanově rozhlasovém souboru.
  • Od dětství hraje v divadle, v 16 letech debutovala před kamerou. Vystudovala herectví na Pražské konzervatoři.
  • Ve svých 24 letech má za sebou několik výrazných filmových, i televizních rolí a účinkování v různých divadelních souborech.
  • V roce 2013 vydala za účasti Emila Viklického svou jazzovou desku Berenika Meets Jazz.
  • Spolu s kolegyní Marikou Šoposkou vlastní úspěšný blog Sedmilhářky.
  • Žije v Praze se svým přítelem, filmovým producentem Pavlem Čechákem, bývalým manželem herečky Tatiany Vilhlemové.
  • Teď ji čeká natáčení seriálu a dvoje další zkoušení nových představení.

Hrajete, zpíváte, blogujete. Snoubí se ve vás profese rodičů. Který z nich vás ovlivnil víc?
Určitě máma. S ní jsem vyrůstala. Naši se rozvedli, když mi bylo pět a tak táta moc prostoru neměl. Ale dal mi věno, se kterým si ani nemusel dát moc práce. Je muzikant a všude, doma i v autě pořád poslouchal hudbu. Na plný pecky. Mě to hrozně bavilo a dodnes nepřestalo. Proto ji dělám.

Maminka je spisovatelka. Její věno byla intelektuální výchova?
Tohle nedokážu říct. Ale je fakt, že máma se mnou vždycky jednala jako s dospělou osobou. Stejné to bylo i v Dismaňáku (Dismanův rozhlasový soubor – pozn. red.), kam mě jako malou dovedla. Tam vás formují úplně přirozenou cestou a ještě s láskou. Pořád jsem se pohybovala v uměleckém prostředí a tam jsou lidé, kteří mají nějaký rozhled a zajímají se o dění kolem sebe. I moji kamarádi byli strašně chytří lidé, osobnosti z rodin, kde se dbalo na intelekt. Podvědomě jsem si je asi vybírala. Máma mě s takovými seznamovala a já si taky takové hledám.

Dobré nasměrování, ale na čem mámina výchova stála?
Na atmosféře naprosté důvěry. Máma mi ji dávala tolik, že jsem ji nemohla zradit. Dodnes se jí dost svěřuju. Chodíme spolu na kafe, denně si voláme a píšeme.

Vztah s tátou utrpěl rozvodem?
Vztah s ním se dost vyvíjí. Víc než s mámou. Ani si nepamatuju, jak jsem jejich rozvod vnímala. Byla jsem malá. Táta vlastně tak nějak zmizel. Samozřejmě jsem s ním trávila dovolené a užívala si zábavu. Vždycky, když jsme se sestrou jely za ním, bylo jasné, že bude sranda. Dnes vím, že to bylo nespravedlivé. Máma na to neměla prostředky a já v souvislosti s ní vnímala jen jakousi úzkost, která doma po rozvodu panovala.

Máma o tom později napsala svůj první bestseller. Vy jste si tenkrát dokázala vysvětlit, z čeho ona úzkost pramení?
Obecně to tak u rozvodů asi bývá. Je to osobní selhání. Člověk získá pocit, že to nezvládnul.

Babička tehdy převzala velení nad rodinou?
Vlastně ano. Vodila nás na kroužky, naučila mě hrát na klavír, ségru hrát šachy, brala nás na výstavy, vyprávěla nám a psala se mnou úkoly v autobuse, abych stíhala, protože jsem měla spousty aktivit. Teď zpětně si říkám, že mámu musely ty naše zájmy stát strašně peněz. Vydala se nejspíš ze všeho, aby nám dala to nejlepší.

Fotogalerie

Zpěvačka a herečka Berenika Kohoutová
Zpěvačka a herečka Berenika Kohoutová
Zpěvačka a herečka Berenika Kohoutová
Zpěvačka a herečka Berenika Kohoutová

Trápilo vás, že s maminkou rozvod tolik zacloumal?
Strašně. Ovlivnilo mě to v tom smyslu, že jsem se tehdy tím svým naivním dětským mozkem rozhodla, že mámě v životě neublížím. Byla jsem na ni až příliš hodná. A máme to tak doteď. Strašně nerada s ní jdu do konfliktu. Svírá se mi z toho srdce.

Jak jste pak snášela onen veřejný lynč, který se na ni snesl po vydání Tajné knihy, ve které popisuje vztah s Václavem Havlem?
Moc jsem se o ni bála. Přišlo mi to nespravedlivé. A trvalo to strašně dlouho. Vztek jsem měla na tu část společnosti, která vyjevovala svoje mindráky, aniž by tu knihu četla.

A na ty, kdož ji četli a přesto odsuzovali, jste se dívala jak?
Každý má právo na svůj názor. Když se se mnou někdo na to téma baví, používá logické argumenty a nemá tak nějak klapky na očích, rozhodně to s ním ráda proberu a budu si vážit jeho názoru. Nejsem militantní.

Dokázala jste mámě nějak pomoci z toho marastu?
Nešlo to. Jsou věci, které člověk musí přečkat. Nežijeme ve správné zemi na vydávání takovéhle literatury. Kdybychom byli v Americe, lynčovali by lidé toho chlapa. Ne náhodou mají lidé, kteří žijí nebo žili v jiných zemích a knihu četli, na celý problém úplně jiný názor než většina Čechů.

Opačný, řekněme. Co si myslíte, že ji k sepsání takové intimní výpovědi inspirované osobním prožitkem vedlo?
Touha vymluvit se z toho všeho. Ono co jiného by ji mělo vést?! Máma je spisovatelka, tak píše. O tom, co prožívá. Leckteří její známí se v jejích knihách najdou. Je to trochu riziko, sblížit se s ní, ale je to tak.

Pokud jste se s Václavem Havlem doma potkávala, jaký je váš názor na jeho roli v mámině životě?
Ano, potkávala. Ale nechci se k tomu vyjadřovat. Není to moje věc a řeknu jen, že mě mrzelo, co se na mámu potom sneslo.

Myslíte to teď jako křivdu vůči mámě i od jednoho konkrétního člověka?
Vyvracet vám to nebudu.

Věděla jste, že máma takovou knížku chystá?
Věděla. A přestože jsem měla obavy, co nastane, byla jsem pro, aby ji vydala. Asi jsme taková tvrdohlavá rodina ženských, které si budou vždycky dělat, co chtějí.

Podívejte se, jak matka a dcera mluví o svém vztahu:

Za tím rodinným pnutím vrhat se do oprátky je něco jako potřeba osobní pravdy?
Nevím. Ale já to v sobě mám tak, že radši budu otevřená, upřímná a budu klidně říkat věci, které znějí blbě, než bych mlčela. Ničeho nelituju. Možná řeknu nějakou blbost, za kterou pak dostanu, ale pak také můžu vyjádřit něco, za co by si mě mohl někdo vážit. Člověk přece může změnit názor, poučit se a za rok být někde úplně jinde. Navíc lidi, kteří jsou nějakým způsobem veřejně známí, stále někdo nutí, aby se k něčemu vyjadřovali. Tak to dělám a občas potom koukám. Ale to jsem prostě já. Do všeho jdu naplno.

I ve vztazích s muži?
Nebojím se ničeho. Nechci vnímat to, že mám někoho ráda, jako slabost. Nekalkuluju ve vztahu. Ani nevím vlastně, jak se to dělá. Když něco cítím, budu to dotyčnému říkat vždy a všude.

Co hledáte u muže?
Asi důvěru a pocit, že se můžu na něj spolehnout. Chci se jako ženská svěřit někomu do péče.

Navzdory tomu, že doma jste viděla ženský vzor v dvojroli táta-máma?
Proto taky vím, že to tak nechci. Nejsem žádná feministka, abych toužila všechno obhospodařovat sama. Ctím tradiční rodinu a role v ní.

Na jedné straně si děláte, co chcete, a na druhé toužíte někomu patřit. To jde dohromady?
Myslím, že jde. Já to rozdělení rolí ve vztahu vidím hlavně v těch praktických věcech, nikoliv v názorovém ohledu.

Jste si vědoma svého půvabu?
Nikdy mi v tomhle směru nechybělo sebevědomí. Chci říct, že jsem si o sobě nikdy nemyslela, že nejsem hezká. Samozřejmě s věkem rostou pochybnosti ve všech ohledech. Dřív jsem přímo zbožňovala jít do bazénu, kde se budu moct předvést v plavkách, teď už mi jen pokaždé bleskne hlavou, že mám tlustý stehna.

Je tahle výbava úlevou v životě?
Půvab? Když s ním umíte zacházet, tak ano. Máte pár panáků zadarmo na večírku. Vážně ale: baví mě využívat ho třeba při tancování. A rozhodně se své ženskosti nezříkám.

To znamená, že se svými vnadami nějak programově zacházíte?
Ne. Programově ne. Mám prsa, no. Nestydím se za ně běžně, ale neřeším je jako ostatní. Nenosím ani moc výstřihy. Nemám potřebu prsa vystavovat.

Před kamerou to ale děláte.
Tam plním pokyny režiséra. Ještě se mi nestalo, že by to byl jen efekt pro efekt, ke všemu blbě pojatý a blbě natočený. Je ale pravda, že stud na place přichází s věkem. Byly doby, kdy jsem to neřešila vůbec. Věděla jsem, že pokud roli chci, musím to udělat, že mi to třeba otevře dveře dál. Konec konců snímek Tatínkova holčička je toho důkazem.

Marně hledám, z čeho si vy, kromě mámina osudu, vlastně děláte hlavu. Když se zeptám na rozchod s partnerem Pavlem Čechákem (exmanžel herečky Táni Vilhelmové – pozn. red), ani tam nenajdeme bolístku?
My už jsme ale zase spolu. Ale uznávám, že ten rozchod pro mě byla zatím jedna z nejtěžších věcí, se kterou jsem se musela vypořádat.

Řeknete mi, proč jste se rozešli?
Neřeknu, protože to nevím. Asi jsme byli každý v jiné životní fázi. Já potom hledala a hledala. Byla jsem přesvědčená, že se ani neotočím a už se budu vdávat za nějakého nejbáječnějšího chlapa pod sluncem. Jenže jsem ke svému překvapení zjistila, že nejbáječnější byl pro mě Pavel. Tak jsem zase začala chodit s ním.

To šlo tak jednoduše naskočit zpět?
Nejtěžší bylo si přiznat, že mi chybí. Pak už to šlo rychle.

S partnerem jste získala i jeho dva syny. Baví vás tahle nová role, která vašemu věku ještě úplně nepřísluší?
Baví mě moc. Navíc ji mám už od dvaceti. Když má Pavel kluky, trávíme čas společně. Radši jdu s nimi na zmrzku než s kamarády na pivo. Nepřijde mi to nenormální. Jsem asi mateřský typ. Navíc vycházíme skvěle. I když musím mít nějakou autoritu a nemůžu být jen kámoška. Zásadní věci ale nechávám na Pavlovi.

Je někde znát patnáctiletý věkový rozdíl mezi vámi?
Kromě toho, že přítel usíná u televize... Ale to dělá vlastně každej chlap. Takže ne.

Ani v životní moudrosti?
To ano. Jenomže to mi vyhovuje. Nemám ráda, když něco vím líp než můj partner. Já potřebuju životního učitele. Já si sednu a Pavel mi třeba hodinu vypráví o situaci v Řecku. Je strašně chytrý a já jsem na něj pyšná.

Očima autorky

Čekala jsem divoženku a ona přišla mladá holka, půvabná ve své přirozenosti, navíc bez make-upu a přehnaného zájmu o sebe. Je přímá. To vždycky. Neřekla bych, že je ale za každou cenu otevřená. Odpovídá rychle, ale nechrlí ze sebe slova bez přemýšlení. Když neví, tak neví. Dokáže se bleskově pohroužit do sebe a pátrat v duši. Hledá pravdivou odpověď. Jen ji neservíruje automaticky obnaženou. To zadarmo nedá. Na druhou stranu na kličkování a vytáčky si nepotrpí, to si raději rovnou řekne, kam až je ochotna zajít.

A na sebe pyšná jste? Třeba na svůj pěvecký talent.
To ano, ale nejsem schopná ho využít. Potřebuju někoho, kdo to za mě udělá. Neumím složit melodii. Respektive umím, ale nevěřím si v tom. A to je ten největší problém. Pořád si hledám někoho, kdo se mnou bude spolupracovat a bude ten vůdčí. Díky tomu trvá strašně dlouho, než něco vyprodukuju. Dala jsem dohromady kapelu, natočili jsme desku, ale posunout se dál od jazzu už nemám sílu. I když pozor, teď se něco rodí a na to se moc těším. Jen je to trochu na delší lokte. Každopádně psaní je pro mě jednodušší. Veřejně zatím píšu jen blog. O knize nepřemýšlím, ale jiné útvary mě psát baví.

Používáte autobiografické prvky jako máma?
Ani ne. Nejspíš i trochu záměrně. Asi mi to s mámou stačilo. A možná i proto, že jsem herečka a baví mě vytvářet si jinou postavu. Ale hlavně nevím, co bych o sobě psala. Nemám zatím nic zajímavého.

Vážně? Vy jste nikdy nezažila období, kdy jste se hledala? To bývá dobrá povídková potrava.
Ne. Vlastně až teď. Mně od dětství všechno vycházelo. Včetně rolí. Až teprve nedávno jsem poznala, že člověk třeba nemusí mít dlouhou dobu práci. Ono to nic neznamená v naší branži, práce zase přijde, ale já si koupila byt a vůbec jsem nepřemýšlela o tom, že bych s tím mohla mít v budoucnu problém.

Takže si dlouhou chvíli čekání na roli krátíte svými spontánními nápady?
Vy asi máte na mysli můj poslední letní výlet do Londýna. Tam jsem odjela v takovém kritičtějším období. Nebavilo mě chodit po kavárnách a utrácet uspořené peníze a žádné nevydělávat.

Tak jste si je chtěla vydělat jako servírka. Po týdnu jste s tím stejně sekla, protože váš naštval tamní manažer. Proč jste to vůbec pokoušela, když máte mnoho jiných uměleckých příležitostí?
Chtěla jsem si to zkusit. Mám to tak celý život. Něco mě napadne, tak to prostě udělám. Sedím třeba s kámoškou u kafe, vykládám jí, jak s někým chodím, jak je to skvělé, a šup, druhý den se s ním z vlastní iniciativy rozejdu. Nebo zavítám na festival do Karlových Varů, kde jsem největší princezna a druhý den jedu na hudební fesťák válet se v bahně. V Londýně se práce nedá sehnat a já ji s třinácti smyšlenými životopisy našla za den. Povedlo se. O to jde. To už je fuk, jak to dopadlo.

Autor: pro iDNES.cz






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.