Příběh Andrey Černé je důkazem toho, že se někdy vyplácí, když člověk rodičům neřekne celou pravdu. Bylo jí čtrnáct a chtěla se vypravit do Prahy za známými, jenže to by jí rodiče nedovolili, a tak si dívka vymyslela, že vlastně z Karlových Varů do hlavního města pojede hlavně kvůli přijímačkám na konzervatoř. Nakonec, v rodině měli předka, který hrával loutkové divadlo, a ona sama občas zmínila, že by ji bavilo být herečkou.
Na zkoušky se vydala bez nějaké velké nervozity, nemyslela si, že by ji snad mohli vzít. Jenže vzali a z ní se stala vzorná studentka hudebně dramatického oboru pražské konzervatoře, o což se marně pokoušely třeba mnohé dětské herecké hvězdy.
"Byla jsem spořádaný teenager, chodila jsem do školy, na internát a do divadla. Z nabídky všech možných životních zkušeností jsem začala vybírat až v osmnácti," popsala svá středoškolská léta.
Platonická láska
Nicméně už během konzervatoře si zahrála právě onu pohádkovou roli, na kterou se jí diváci ptají dodnes – až ji někdy mrzí, že se nikdo nezajímá o Andreu Černou, ale že pro všechny zůstává především Eliškou. Hrdinkou filmové pohádky Zdeňka Trošky Princezna ze mlejna, v níž si v 90. letech zahrála hlavní roli.
Režisér, specialista na české filmové pohádky, si ji našel přímo na konzervatoři. A bez váhání šestnáctileté dívce dal roli veselé a neustále si zpívající mlynářovy dcery, která přiměla Jindřicha, aby se na cestě za princeznou zdržel právě na mlýně, protože se jí líbil. A nakonec si ho samozřejmě vzala. Jindřicha ve dvoudílné pohádce představoval další student konzervatoře, Radek Valenta. Chodil o rok výš a do začátku filmování se vlastně neznali. Valenta, který je především divadelním hercem, po letech v jednom rozhovoru přiznal, že se tehdy během filmování do herečky platonicky zamiloval.
Veselé historky z natáčení? Ani ne
Na natáčení vzpomíná Andrea Černá ráda, ale zároveň přiznává, že to pro ni byla poměrně drsná zkušenost, během níž přišla o iluze týkající se natáčení, které si do té doby spojovala především s veselými historkami. Tady najednou musela být v šest hodin ráno v maskérně a do zemdlení bosa pobíhat po lukách kolem mlýna, zatímco se dokola opakovaly záběry, v nichž holubi nelétali podle představ režiséra.
"Mlýn, který byl postaven kvůli natáčení, dokonce mátl i místní. Jeden pán se u něj zastavil a podivoval se, že sem jezdí už čtyřicet let na houby a nikdy si ho nevšiml!" vzpomíná herečka.
Spolupráci s režisérem si i po téměř dvaceti letech pochvaluje. "Je to báječný, veselý a inteligentní člověk milující život, se kterým se výborně pracuje."
Mimochodem, byla to právě její postava Elišky, která zapříčinila, že tohle dívčí jméno začalo stoupat nahoru v žebříčcích popularity. Zatímco do poloviny devadesátých let minulého století se pro něj rozhodlo maximálně pár stovek rodičů ročně, i díky slavné a oblíbené pohádce se už dlouhodobě každý rok narodí kolem dvou tisíc Elišek.
Syndrom princezny
Vizitka• Narodila se 13. ledna 1977 v Karlových Varech. |
Druhý díl Princezny ze mlejna natočila Andrea Černá někdy po dvacítce a už tehdy mluvila o tom, že by ráda skutečně velkou rodinu s mnoha dětmi. Tenhle sen se jí však zatím nesplnil. Zůstává svobodná a bezdětná. "Nestačila jsem se vdát, nestačila jsem se rozvést. Žádné nemanželské dítě zatím nemám, ani levobočka," říká, ale více to rozvádět nechce (více zde).
To už se spíš rozpovídá o tom, zda ji nemrzí, že se jí kromě Elišky ze mlejna další velké filmové nebo televizní role dlouho vyhýbaly. "Necítím se nevyužitá, stále mám co na práci. V divadle jsem dostatečně vytížená, sem tam přijdou i jiné příležitosti... Je však pravda, že by pracovní itinerář dokázal ještě něco absorbovat," řekla před několika lety v jednom z rozhovorů.
Tohle už se však začíná měnit – po menších rolích v několika seriálech přišla skutečně výrazná postava zdravotní sestry v seriálu Ordinace v růžové zahradě. A rázná samoživitelka Helena Hradecká, matka dvou dospívajících dětí, v myslích mnoha diváků skutečně překrývá obraz Elišky.
"Je to jako naskočit do rozjetého vlaku. Když jede, tak nestaví, nepřibržďuje. Mám místenku do kupé plného příjemných lidí a teprve se seznamuji s atmosférou. Jídelní vůz jsem ještě nestihla plně prozkoumat," řekla o práci na seriálu, do něhož podle svých slov zapadla úplně hladce.
Introvert s komediálním talentem
Není to přitom zdaleka jediná práce, kterou tahle herečka má. Stačí se podívat do plzeňského divadla, do něhož nastoupila hned po konzervatoři a hraje v něm dodnes – její jméno bylo vypsáno v obsazení více než čtyř desítek her, a to jak komediálních, tak i satirických a dramatických. A z jejích slov se zdá, že je to právě divadlo, v němž se stejně nejvíce našla.
"V šestnácti jsem určitě nebyla rozhodnutá, jestli budu chtít pokračovat v kariéře herečky. Měla jsem úplně jiné plány. Ale neměnila bych. Zjistila jsem, že jestli něčemu rozumím, tak je to divadlo. A mám pocit, že když náhodně potkávám lidi a bavíme se o tom, tak nejsem sama, kdo si to myslí," komentovala svůj vztah k jevištnímu herectví s tím, že je pro ni stále těžké vyrovnat se s popularitou, jakou ji přinesla kdysi Eliška a teď televizní seriál. Tvrdí totiž, že je povahou introvert.
Může na tom něco být, protože zatímco na jevišti se dokáže vtělit do skutečně různorodých postav, sama o sobě toho vlastně moc prozradit nechce.
A to kromě divadla a televizního natáčení stíhá ještě práci pro rozhlas. Teprve když už skutečně nemá co na práci, jde si zaplavat – pokud se přiměje dorazit do bazénu – nebo si čte. Poslední dobou však nemá moc času ani na jedno z toho.
