Slyšela jsem, že k prožití plnohodnotného stáří patří umění netajit věk. Ovládáte ho?
Doufám. Ovšem pokud se vám na otázku, kolik vám je, nedostane očekávané odpovědi, že na svoje roky nevypadáte, je to na pováženou.
Předpokládám, že ve vašem případě to nehrozí.
Snažím se být fit po všech stránkách a zatím to jde. Ještě mám svoje zuby, kyčle, kolena… Bydlíme ve čtvrtém patře bez výtahu, což pro kondici taky není k zahození. V zimě vyrážíme s naší lyžařsko-cyklistickou partou na sjezdovky, v létě na kola a taky jednou za rok na alpskou turistiku. Do toho aktivně relaxuju na naší chatě v Železných horách, opečovávám kytičky, nadšená v teplákách a bez šminek. Udržuju si mozek křížovkami a taky tak trochu pracuju.
Co konkrétně děláte?
Moderuju různé akce, beseduju s pamětníky, hlas půjčuju dokumentům i reklamám a pro Český rozhlas Pardubice tvořím svůj vlastní pořad, nedělní pětiminutovky. Doufám, že se zase obnoví i naše zájezdovka se Saskií Burešovou a Sašou Hemalou Hlasatel(ky) v akci.
Nestýská se vám po někdejší popularitě, kterou jste vy hlasatelky zažívaly?
Popularita to byla opravdu obrovská, ale že by se mi po ní stýskalo… Dostávaly jsme fůru dopisů s žádostmi o rande i o sňatek. Naprostá většina jich byla kladná, jen občas někdo něco vytkl.
S kamerou jsem se potkala už za studií. Občas jsem dělala křoví v klipech režiséra Jana Bonaventury.
Například?
Jednomu divákovi se třeba nelíbilo, že mám pod šaty s ramínky vidět moc kůže. Pohrozil, že napíše řediteli televize Zelenkovi, aby mě „z obrazovky sundal“. Jinému vadil účes, další psal, že mám příliš vyvinuté kousání, další, že moc kroutím hlavou. Ale to si mě zjevně spletl s Maruškou Retkovou. Já tu práci měla moc ráda, i když jsem se k ní dostala vlastně náhodou.
Pokud vím, původně jste se chtěla stát ilustrátorkou dětských knížek.
No právě, to byl můj sen. Vystudovala jsem češtinu a výtvarku, měla jsem ráda ilustrace Aleny Ladové a Heleny Zmatlíkové, také se mi líbily obrázky v Karafiátových Broučcích. A naši mě v tom odmala podporovali. Na fakultě byl celých pět let naším ročníkovým pedagogem slavný Zdeněk Sýkora, učil nás kresbu a malbu. Báječný chlap a renesanční člověk. Tykali jsme si s ním, říkali mu Sejdo a uznávali jeho krédo, že škola života je taky škola. Scházeli jsme se všichni i po večerech v hospůdkách, jeden tatarák a dvacet topinek, jezdili jsme malovat do přírody… Život mě pak shodou náhod hodil někam jinam, ale chci se k malování vrátit.
Hlas a zevnějšek vás nasměroval před kameru. Opravdu to byla taková náhoda?
Vlastně jsem se s kamerou potkala už za studií. Občas jsem dělala křoví v klipech režiséra Jana Bonaventury a také si přivydělávala jako fotomodelka. Na manekýnku jsem byla se svými sto šedesáti sedmi centimetry malá.
Učit jste po fakultě nechtěla?
To ne. Utvrdila mě v tom praxe na zednickém učilišti, kde mi ti puberťáci dávali pořádně zabrat. První místo jsem našla v podniku Sportpropag, kde jsem měla mít na starost nový časopis, ale nějak z toho sešlo. Pak mě kolegyně přemluvila ke konkurzu do televize.
Marie Tomsová moderátorka a bývalá televizní hlasatelka (70)
|
Přišla jste tam a zvítězila.
Ano. Mimochodem, prošly jsme dvě, s Maruškou Retkovou. Měla jsem oporu v češtině, hlase i fotogeničnosti, ale uspěla jsem možná i díky svému přístupu. Ocitla jsem se mezi pětistovkou holek a dvěma kluky, všichni byli rozklepaní a nervózní. Mně bylo jedno, jak to dopadne. Trému jsem vůbec neměla.
Neobjevila se ani pak v živém vysílání, kdy jste vstupovala lidem do obýváků a ohlašovala pořady?
A víte, že ani ne? Jen poprvé to byly nervy. Vezměte si, že čtecí zařízení tehdy neexistovalo, takže všechno zpaměti. Já bych jako krátkozraká text stejně neviděla a v brýlích se mi na obrazovku nechtělo. Při pohledu do kamery jsem si vždycky představila diváky, pro které jsme třeba byli jediným hostem u nich doma. Nebo děti u Večerníčku. A navíc v hlasatelně jsme byli jen tři – kamera, kameraman a já. Z pozdější doby mám ale jeden opravdu silný zážitek.
Ráda si ho poslechnu.
Bylo to krátce po listopadové revoluci. Režisérka Jitka Němcová chtěla zjistit, nakolik český divák propadne mystifikaci. Podle scénáře Nataši Tanské natočila inscenaci, kdy vetřelec přepadne hlasatelku s pistolí v ruce, a to v přímém přenosu při ohlašování Taneční zábavy. Všechno vypadalo autenticky, vysílalo se devatenáctého března. Já divákům rozverně ohlašovala, že teď uvidí na oslavu všech Pepíčků báječnou estrádu a pak se to stalo. Byl z toho ohromný poprask. Telefonní ústředna byla zahlcená, mně volal do hlasatelny například i herec Martin Růžek, jestli jsem v pořádku!
Pane jo, to jsem vůbec nezaznamenala.
No, byla to hrůza. Dole na obrazovce sice běžel titulek, že jde o inscenaci, ale skoro nikdo si ho nevšiml. Lidé se sjížděli k televizi, mysleli, že jde o skutečné přepadení, dorazila tam i policie… A nejhorší bylo, že veškerý hněv se snesl na mě. To já lidi „podvedla“ a oni se o mě přitom báli. Nenapadlo nás, že to takhle dopadne, a dodnes je mi to líto. Tehdy mi přišel štos zlých dopisů. Musely jsme se s Jitkou v pořadu Nad dopisy diváků omluvit.
První rande s mým mužem se protáhlo na šest hodin plných porozumění. A to trvá dodnes.
Vy jste si ale zahrála také v několika filmech. Který z nich vám nejvíc utkvěl v paměti?
Hned ten první, kde jsem ztělesnila ruskou šlechtičnu, žačku a milenku ruského skladatele Skrjabina. Toho hrál Milan Kňažko. Znamenalo to absolvovat i jednu milostnou scénu, což jsem jako neherečka okamžitě odmítla. Ale pan režisér Petr Weigl mě přesvědčil slovy, že on přece netočí žádné pornofilmy! Přidal i argument, že to je film na zakázku pro západoněmeckou televizi, takže ho doma nikdo neuvidí.
Takže jste nakonec kývla?
Ano, naštěstí ze štábu zůstal jen režisér a kameraman, já v džínách a kolem těla deku. Točilo se na zámku Sychrov, kde byla strašná zima, kameraman mi nosil grog, a tak moje zábrany rychleji opadly.
Jak se vám spolupracovalo s Milošem Kopeckým, se kterým jste si zahrála v jedné konverzační komedii?
Jmenovala se Když vy jste taková jiná… a Miloš Kopecký v ní hrál s Ivou Janžurovou manželský pár. Myslela jsem, že budu jen v pozadí z obrazovky takříkajíc nastavovat zrcadlo. Jenže mě čekalo dvacet stránek textu, když jsem mu z televize vstoupila do obýváku! No, nějak to dopadlo. A představte si, že pan Kopecký se mně pak po letech omluvil, že mi tenkrát kvůli svému zdravotnímu stavu víc nepomohl. Prostě formát! V Troškově komedii Slunce, seno a pár facek jsem si zase střihla televizní reportérku.
To už bylo snazší?
Bylo a na natáčení mám báječné vzpomínky, protože se v Hošticích sešla ohromná parta. V jedné pražské vinárně jsme se scházeli každý čtvrtek ještě dlouho potom a s některými herci se přátelím dodnes.
S kým jste si padli do noty?
Asi nejvíc s Jarkou Kretschmerovou a Jiřím Lábusem. Jirka je od té doby u nás doma častým hostem, slavíme společně i všechny narozeniny a svátky. Je to jeden z nejhodnějších lidí, co znám. Dokonce šel mým synům za kmotra.
Teď bychom mohly plynule přejít k rodině, jestli dovolíte. Jak dlouho trvá vaše šťastné manželství?
Už šestačtyřicet let. Seznámil nás psycholog Petr Šmolka, se kterým hrál můj budoucí manžel basket. Takže tu byla jistá záruka.
To si myslím. Kdo jiný než psycholog by se měl trefit. Chodíte mu děkovat?
Jak který rok, někdy mu děkujeme, jindy spíláme, ale to berte s rezervou. Doktor Šmolka mě učil na fakultě. Já se zrovna rozešla s chlapcem a on mi domlouval: „Věčně nemůžeš chodit do kina s babičkou. Víš co, já tě vezmu na basket, je tam jeden kluk, vysoký, černovlasý, se kterým by sis mohla rozumět.“ Já na to: „Něco jako Delon?“ Zkrátka přivedl mě na ten basket, pak se šlo do hospody. Najednou všichni zmizeli a my tam zbyli sami.
Vzájemné sympatie se projevily okamžitě?
Dá se říct. Hned jsme si domluvili schůzku. Já tehdy jezdila do Prahy z Chrudimi a potkat jsme se měli na nádraží. Nepotkali, protože oba krátkozrací jsme na domluvené místo dorazili ješitně bez brýlí a nenašli jsme se tam. Opravdové rande se odehrálo až ve vinárně na Malé Straně. Protáhlo se na šest hodin plných porozumění. A to trvá dodnes.
Idylický příběh, ale v manželství nastaly i hodně krušné časy, jak jste vyprávěla v dokumentárním cyklu Třináctá komnata.
A dodnes toho zveřejnění lituju. Přišli jsme o prvního syna v jeho pěti měsících na syndrom náhlého úmrtí, ale já už o tom nechci mluvit.
Nedovedu si představit, že bych před spaním nevzala do rukou knihu.
Úplně chápu, tak změňme téma.
Víte, tehdy mě přemluvila Marie Retková. Asi si myslela, že mi pomůže, když to ze sebe dostanu. Nejenže mi sdílení s veřejností v ničem nepomohlo, ale vadí mi, že se to od té doby pořád někde bez mého vědomí objevuje. Na první dítě jsme čekali dlouho, euforii vzápětí vystřídala tragédie a já pak sedm let nemohla přijít do jiného stavu. Jak už to bývá, když se na něco soustředíte, just se nedaří. Odjela jsem do Františkových Lázní, tam hladila Františka, absolvovala všechny procedury… a nakonec mi pan primář řekl, že jsem už tři měsíce těhotná. Syn se narodil v listopadu 1989 a šestnáct měsíců po něm další.
Co dnes chlapci dělají?
Ten starší je múzicky nadaný, hezky kreslí, skládá muziku, píše, spolupracuje s olomouckým rozhlasem, ale je trochu nepraktický. Mladší je pragmatik a realista. Dobře fotí, ale rozhodl se, že bude mít focení jako koníčka a na vysoké škole vystudoval cestovní ruch. Oba po nás zdědili smysl pro humor a pro češtinu. No a už jsou ve věku, kdy se těším na roli babičky.
Nicméně až to přijde, budete muset ze svých pracovních aktivit ubrat. Půjde to?
Teď už záleží jen na mně, jak si čas zorganizuju. Práce je míň, a tak snadno vyjdete ze cviku. Když moderuju akci před sálem plným publika, mívám mnohem větší trému než dřív. A pak – když jsem byla mladá, diváci ani tolik neposlouchali, co říkám, ale hleděli spíš na to, jak vypadám a co mám na sobě.
Všimla jsem si, že se v rozhlasových pětiminutovkách hodně věnujete češtině, ale také privátním tématům. Náměty vás napadají snadno?
Vymýšlení témat je to nejtěžší. Ono se řekne, že jde o kratičký formát, jenže týden co týden musíte na něco přijít. Můj muž je zaplaťpánbůh studnicí nápadů a život kolem je natolik barevný, že ho stačí jen vnímat. Jde vlastně, moderně řečeno, o podcasty a hezky česky o takové malé mluvené fejetony. Nedávno mi v rozhlase nabídli, abych z nich sestavila knížku. Za tři roky se jich už nastřádalo požehnaně, tak jsem se do toho s chutí pustila. A představte si, že také hraju ochotnické divadlo.
Vážně? A co pěkného pro diváky chystáte?
Ve spolku Merlot máme na repertoáru rozkošnou černou komedii Jezinky a bezinky, kde hraju pěknou, starou, roztomilou tetičku vražednici. Obnovená premiéra proběhla před pár dny v pražských Dolních Chabrech, kde je moc vnímavé publikum.
Uděláte si čas i na další koníčky?
Rozhodně na četbu. Nedovedu si představit, že bych některý den před spaním nevzala do rukou knihu. Opravdovou, dobrou a tištěnou. Jinak bych neusnula. Baví mě film, divadlo… kamarádi. Máme s manželem různé partičky, se kterými už léta pořádáme pravidelné a veselé akce.
A to si říkáte introvert?
Ale i introverti, obzvlášť ti veselí, mají rádi společnost! Vážím si toho, že se mi podařilo potkat spoustu báječných lidí a mít dobré přátele a rodinu. Jak se říká, šťastná to žena! Mým krédem jsou imperativy: Žít a nechat žít, nezačínat přestávat a nepřestávat začínat.
