Nadia Nadimová reprezentuje vše, od čeho chce Tálibán afghánské ženy odstřihnout. Nedávno ukončila v Dánsku studium medicíny. Novinu oznámila přes sociální sítě slovy: „Mami, mám to! Doktor Nadim.“ Čerstvá lékařka je zároveň na vrcholu své sportovní kariéry a členkou dánského národního fotbalového týmu, ambasadorkou UNESCO pro vzdělávání dívek a žen, podle časopisu Forbes patří k nejvlivnějším sportovkyním světa. Její cesta k zářivým úspěchům byla však mimořádně trnitá.
 |
Narodila se 2. ledna 1988 v afgánském státě Herát jako jedna z pěti dcer do rodiny armádního generála a ředitelky školy. Odmala byla velmi ambiciózní a přála si být v životě úspěšná stejně jako její rodiče. Obrat nastal v roce 1996, když vládu v zemi převzal Tálibán a jejího otce čtyři roky nato zastřelil.
„Přátelé ho varovali, že po něm Tálibán půjde - jako po každém člověku, který má vliv, ale on miloval svou vlast a nechtěl ji opustit. Nakonec ho povolali na nějakou schůzku na ministerstvo a my jsme ho pak už nikdy neviděly. Spousta lidí takhle zmizela,“ vypráví Nadia. Ona a její sestry ztratily nejen otce, ale se zavedením nových zákonů i šanci na vzdělání a vlastně jakoukoliv možnou budoucnost.
Fotbal jako osud
„Maminka prodala všechno, co jsme měly. Našly jsme pašeráka lidí, který nás vzal do Pákistánu. Odtud jsme se s falešnými pasy přepravily do Itálie a odtud pak v kamiónu mezi krabicemi do Dánska,“ vzpomíná Nadia. Že skončily v Dánsku, v zemi, kterou dnes Nadia nazývá domovem, v uprchlickém táboře hned kousek od fotbalového hřiště, vnímá jako osud.
„Jediné, na co jsem se soustředila, bylo přežití do dalšího dne a myslím, že to platí pro spousty lidí v uprchlických táborech. Snažíte se zkrátka přežít a doufat, že zítřek bude lepší,“ řekla CNN Sport. A právě tady objevila svou vášeň pro fotbal.
„Koukala jsem, jak si na hřišti kopají děti s kulatým míčem, a chtěla jsem to zkusit taky. Od té doby už jsem se fotbalu nepustila a podívejte, kam mě to dovedlo,“ směje se útočnice, která v září 2021 posílila americký tým Racing Loiusville FC.
Její dnešní styl se pochopitelně od těch prvních dnů na dánském hřišti dost liší. „Na začátku jsem, tak jako všichni, prostě kopala, všichni běhali za všemi a hráli proti všem,“ směje se. Díky tomu, že v sousedství tábora působil také fotbalový klub, začala pomalu objevovat, jak se fotbal doopravdy hraje. „Viděla jsem, jaké tvoří formace a co se dělá, když je míč v autu a chtěla jsem hrát taky tak,“ pokračuje Nadia.
Z okraje společnosti až na úplný vrchol
A co si předsevzala, to taky udělala. V roce 2009, ve svých 21 letech se po udělení dánského občanství stala první ženou jiné než dánské národnosti, která kdy reprezentovala místní národní tým ve fotbale (mužském i ženském). Za Dánsko zatím startovala 99krát. Od té doby oblékala dresy osmi různých evropských i amerických klubů a posbírala celou řadu ocenění, skórovala více než 200krát. V roce 2018 vydala svou autobiografii nazvanou Můj příběh, která získala okamžitou nominaci na Sportovní publikaci roku.
Možnost být znovu dítětem
Nadia tvrdí, že lidské bytosti - a děti zvlášť - jsou od přírody zvědavé. Když vidí něco nového, chtějí to hned zkusit. A tak během dvouapůlletého působení v Paris Saint-Germain (s kapitánskou páskou na ruce se podílela na historicky prvním vítězství klubu ve francouzské lize v sezoně 2020–21) začal díky ní její tým spolupracovat s charitativní organizací KLABU, která pomáhá v uprchlických táborech po celém světě stavět sportoviště. S cílem: umožnit sportovat deseti tisícům uprchlických dětí.
„Představte si, že z milionu uprchlíků v Cox´s Bazaru (největší uprchlický tábor světa v Bangladéši), vzejdou dva, tři nebo čtyři fotbalisti, kteří se dostali ke sportu díky podobnému projektu,“ říká Nadia a dodává, že jakkoli to může znít paradoxně, uprchlický tábor v Dánsku jí samotné umožnil být znovu dítětem. „Najedou jsem měla přístup ke sportu, ke knížkám a mohla jsem si zase hrát.“
Nadia doufá, že projekt pomůže i rodičům dětí v táborech. Sama si pamatuje, jak bylo toto období s nejistou budoucností mentálně těžké pro její matku a ráda by, aby se na ni po ukončení aktivní kariéry vzpomínalo jako na humanitární pracovnici spíš než na nejvlivnější a největší afghánskou fotbalistku všech dob.
Jiný její sen se však právě stal skutečností: získala titul doktorky medicíny a v budoucnosti se hodlá věnovat rekonstrukční chirurgii a transplantacím.
„Chci pomáhat mámě. Neměla to v životě jednoduché a jako lékařka můžu vydělávat dost, abych se o ni postarala, a ještě budu pomáhat druhým lidem. A to mi úplně vyhovuje,“ říká šťastná absolventka a klíčová členka dánského národního týmu, která nosí na kopačkách vedle vlajky dánské – Tálibánu navzdory – i vlajku afghánskou.
