Jak zvládáte karanténní home office?
Myslím, že dobře. Což je hlavně tím, že už ho zvládám přes dva roky. Můj starší syn má 2 roky a 8 měsíců, mladšímu je 8 měsíců a já jsem se do práce vracela na tři dny v týdnu, když tomu staršímu byly tři měsíce. S fungováním na home office mám tedy už dost zkušeností. Musela jsem se pousmát nad všemi těmi články na sociálních sítích o tom, jak zvládat home office a nezbláznit se, protože já věnuji práci vlastně všechen čas, kdy je postaráno o děti a doma to nějak funguje. Jinak si tedy myslím, že kdo za normálních okolností prezentuje home office jako benefit, ho nejspíš nikdy nezkusil.
Co je na něm nejtěžší?
Člověk potřebuje sociální kontakt a inspiraci kolegů. Tvůrčí duch se v online prostředí těžko buduje a udržuje. Ideální je podle mě kombinace obou prostředí. Proto doufám, že se zase co nejdřív aspoň na chvilku potkáme v kanceláři. Komu ale tato situace může prospět, jsou právě všechny maminky, které pracují z domova, protože ve finále ukazuje všem, kteří měli o efektivitě téhle práce pochybnosti, že to jde.
Proč jste po prvním dítěti tak moc spěchala do práce?
Dalo by se říct, že na mateřskou jsem odcházela na kariérním vrcholu, práce mě vždycky bavila a naplňovala a nechtěla jsem o ni přijít. Prostě jsem se, možná i s trochu naivními představami, nastavila tak, že můžu dobře zvládat jak mateřství, tak práci. Pochybnosti se samozřejmě dostavily, návrat jsem nakonec odložila ještě o měsíc a přiznávám, že to nebylo vždycky lehké.
Jak na váš návrat do procesu reagovalo okolí?
Mojí obrovskou výhodou byla podpora manžela a hlavně maminky, se kterými jsme se v péči o Olivera střídali. Hlavně na začátku to bylo náročné, ale začínala jsem pár hodinami na nejdůležitějších pracovních schůzkách, v té době jsem samozřejmě ještě kojila, takže jsem neustále přejížděla mezi prací a domovem – naštěstí jsem měla práci autem pět minut od domu. Postupně jsem pak, jak to šlo, přidávala čas strávený v kanceláři. Nakonec se po pár měsících všechno dobře usadilo a od té doby jsme fungovali bez většího zaváhání.
Přesto jste na konci loňského roku udělala zásadní obrat a ve firmě skončila...
Ono se to tak sešlo. V létě se mi narodil druhý syn a tentokrát jsem byla domluvená, že se vrátím ne po třech měsících, ale po roce. Se dvěma dětmi už jsem zkrátka nebyla tak odvážná. Po pár měsících byl najednou podzim a já jsem začala cítit, že už se mi vracet nechce, i když pracovat jsem chtěla. Chyběla mi nějaká aktivita, která se netočí kolem dětí a mateřství. Jen jsem si nedokázala představit, že se za pár měsíců vrátím tam, kde jsem před rokem skončila. Směr, kterým se firma od té doby vydala, mě už úplně nenaplňoval. Dřív se hodně soustřeďovala na inovace a vypouštěla do světa spousty inspirativních projektů, které přesahovaly jádro jejího byznysu. To už tam ale teď tolik nebylo. Zaměřili se prostě jiným směrem. Ten samý týden, kdy jsem se rozhodla, přišla nabídka.
Rozhodla jste se správně, když jste ji přijala?
Už první týdny ve startupu mě přesvědčily o tom, že jsem se rozhodla správně. Po relativně dlouhé době jsem zase cítila radost z práce a tvořivosti, z toho, jak jsou tu všichni nakoplí a přesahují v dobrém slova smyslu svoje kompetence. Jak moc se snaží, berou ten projekt za svůj a jsou inovativní. Bude to znít jako klišé, ale nehledají překážky, ale příležitosti. Přesně to jsem hledala i já, připadám si pořád ještě mladá na to, abych to sekala jako Baťa cvičky a žila pohodlný korporátní život plný jistot. Na to mám čas.
Upřímně si ale myslím, že skok z korporace do startupu není zase žádná velká odvaha. To odvážnější mě, doufám, teprve čeká. Nicméně Mutumutu je skvělý projekt a produkt. Pro mě je to hrozně důležité, většinou se totiž komunikace a marketing pasuje na produkt, ale podle mě by to mělo fungovat přesně opačně. Pokud chcete změnit svět, nejdřív musíte mít rozmyšlené, jak chcete, aby vás lidé vnímali, a jak chcete, aby o vás mluvili. A tento projekt je vymyšlený tak, aby svět pojišťovnictví opravdu změnil k lepšímu. Teď například řešíme, jak na tři měsíce zdarma pojistit život všem pracovníkům v první linii ve zdravotnictví. Také jsme spustili online test na koronavirus, který má odlehčit už teď přetíženému zdravotnímu systému. Což je skvělé propojení byznysu a společenské užitečnosti.
Zuzana Bienvenu (36)Vystudovala mediální studia a žurnalistiku a český jazyk a literaturu na Masarykově univerzitě v Brně. Pracovala jako zpravodajská reportérka televize Prima a v redakci publicistiky a zábavné tvorby České televize. V roce 2011 nastoupila jako tisková mluvčí do společnosti Home Credit, později se stala ředitelkou komunikace a věnovala se také oblasti řízení zákaznické zkušenosti. Od loňského prosince šéfuje komunikaci online životního pojištění Mutumutu, startupu z dílny Creative Docku. Žije v Brně, s manželem vychovává dva syny.  |
Je kromě nadšení ještě nějaký jiný zásadní rozdíl mezi prací v korporaci a ve startupu?
To se nedá úplně paušalizovat. Máte více i méně korporátní korporace, někde se skoro nedá dýchat a někde je to dynamičtější. Já jsem pracovala v té lepší variantě, kde věci šly měnit rychle a kde lidé dostávali příležitost. Když jste měla dobrý nápad, který fungoval i po byznysové stránce, byly velké možnosti rozvíjet ho a realizovat se. I startupy mají svoje nevýhody a je potřeba hlídat, aby se nezvrhly do úplného chaosu.
Jaké nevýhody to jsou?
Pracují v nich častěji juniorní lidé, takže je potřeba, aby tam byl člověk nebo dva, kteří to drží pevně v rukou a dokážou fungovat strukturovaně. Lidé z mladé generace mezi dvaceti a třiceti lety pracují rádi a hodně, ale zároveň v prioritách hodně vysoko stavějí svůj volný čas a soukromí, což může být pro nás všechny docela inspirace. Ne všichni jsou ochotni pracovat deset dvanáct hodin denně.
A vy jste ochotná pracovat 10 hodin denně? S dvěma malými dětmi to asi nejde.
Pro mě je práce koníček a integrální součást života, takže já to tolik neodděluji. Práce je i to, že o věcech přemýšlíte ve svém volném čase a pokoušíte se svůj projekt posunout dál. Což já nevnímám jako brzdu ve fungování v jiných oblastech. Volný čas s rodinou a přáteli je pro mě cenný a snažím se dopřát nám ho co možná nejvíce. Ale pak se stejně ráda vracím zpátky k pracovním věcem. Rozhodně to pro mě není nutnost či dokonce nepříjemná povinnost.
Asi ne nadarmo se říká, že nikdo na světě není efektivnější než matka…
Když obě děti usnou, tak nepřemýšlím o tom, jestli se mám jít koukat na televizi. Jdu si udělat práci. Ne na úkor dětí nebo rodiny, ale problémy typu, jaký si udělat pracovní rituál, abych se přinutila pracovat, to opravdu nemám.
V Čechách se ale pořád mateřství s kariérou spojuje velmi špatně. Vnímáte svou situaci jako štěstí, nebo nějakou řekněme vlastní zásluhu?
Určitě jsem měla štěstí. Zároveň si myslím, že tady více než kde jinde platí, že štěstí přeje připraveným a těm, kteří to opravdu chtějí. Když jsem se vracela do práce s prvním miminkem, tak nebylo ani v mém případě úplně jednoduché přesvědčit okolí o tom, že to půjde hladce a dobře. Firmy sice proklamují, jak podporují práci matek a chtějí, aby se jim vracely, ale ne vždycky to zafunguje v praxi.
Máte něco konkrétního na mysli?
Stále tu třeba moc nefungují zkrácené úvazky. Nikdo vám nic nepromine, očekávání zkrátka musíte naplnit. Rozhodně bych plošně nedoporučovala všem ženám, že to mají udělat jako já. I já jsem měla mnohokrát pochybnosti, zda to byl dobrý nápad. Zpětně jsem na to, že jsem to, samozřejmě s obrovskou podporou okolí, dokázala, hrdá.
Teď ve startupu je to jiné?
Teď je moje situace jednodušší. Mám větší flexibilitu, ubylo korporátního balastu, věnuji se přímo práci na projektu a ne spoustě dalších pracovních věcí kolem. Startupy jsou v tomhle vlastně pro pracující matky úplně ideální. Navíc dokážou ocenit vaše zkušenosti a jsou rádi, že vás mají. A pořád je to bezpečnější cesta než se vrhat například do vlastního podnikání. Mateřství je podle mě obrovská kariérní výhoda, protože kdy jindy v životě máte možnost se zamyslet a třeba od základu všechno změnit? Je to obrovská příležitost.
Co si myslíte o tvrzeních, že matka by měla být s dítětem doma minimálně tři roky, jinak ho psychicky poškozuje?
Nemyslím si, že v téhle otázce existuje něco jako zaručený návod, jak na to. Každá máma, dítě, rodina i situace je jiná. Paušalizace mi v tomto směru přijde hrozně hloupá. Když se podívám na svého staršího syna Olivera, ten začal chodit do školky ve 2,5 letech. Na dvě dopoledne v týdnu, protože na něm bylo vidět, že chce být s jinými dětmi a že potřebuje kolektiv. A taky ta adaptace byla úplně v klidu. Předtím byl se svým tatínkem, babičkou a se mnou. Nikam jsem ho neodložila a domů jsem jezdila každou volnou chvilku. Ale upřímně řečeno jsem to dělala hlavně kvůli sobě, protože jemu rozhodně žádná citová újma nehrozila. Důležité je si to nastavit tak, aby to vyhovovalo všem zúčastněným. Já jsem byla od začátku připravená na to, že kdyby to náhodou nešlo, tak jde veškerá kariéra stranou a vracím se domů.
Stačí tedy věřit intuici?
Stoprocentně. Já jsem se vysloveně řídila pocitem v žaludku. Zatímco návrat do práce po prvním dítěti jsem realizovala s přesvědčením, že to půjde, u toho druhého jsem při pomyšlení na totéž měla žaludek na vodě. Bylo jasné, že to nemá smysl lámat přes koleno. To, že se to pak semlelo úplně jinak, byla jenom šťastná shoda náhod. Přesto, že jsem hodně racionální člověk, v tomhle případě to bylo intuitivní rozhodnutí. Intuice je důležitá v mnoha oblastech života, nejen v práci.
Zuzana Bienvenu s oběma syny
Dalo by se říct, že s mateřstvím se intuice rozvíjí?
U mě se spíš rozvinula víra v to, že věci dobře dopadnou. Dřív jsem asi víc tlačila na pilu, měla jsem větší potřebu hledat okamžitě řešení a tlačit i na lidi kolem sebe, aby je hledali taky. Mateřství mě naučilo trpělivosti a přesvědčilo, že všechno má svůj čas. Že je důležité se hned nehroutit, ale nechat to chvilku být a věřit, že to všechno dobře dopadne. Že nás má pánbůh rád.
Co kromě zkrácených úvazků českým matkám nejvíc chybí?
Myslím, že sebedůvěra. I když nevím proč. Nemyslím si, že by matky neustále potkávaly armády lidí, kteří by jim říkali: „To nezvládneš.“ Ani si nemyslím, že bychom tu žili v nějaké tradici podceňování žen. Možná je to naše snaha být perfektní ve všem. Nevím, nejsem asi v pozici, kdy bych mohla udělovat nějaké rady, ale vím, že být perfektní prostě nejde a říct si o pomoc není ostuda.
A pak je tu ještě chybějící solidarita…
Souhlas. Ta si myslím, že je hned v závěsu. S tím se potkává strašně moc žen, jak v soukromém, tak v pracovním životě. Což je hrozný paradox, holky by měly držet pospolu, ale asi málokterá vám řekne, že její nejlepší šéf byla žena, nebo že nejlepší pracovní kolektiv je ženský. Většinou všechny říkají opak, což je zvláštní.
Není to tím, jak v nás od malička pěstují dojem, že jsme si navzájem konkurentkami?
To nevím, ale moje bývalá šéfka mi jednou řekla: „Já nekonkuruji.“ Což mi přijde jako strašně dobrý postoj, se kterým můžete dojít daleko. Nekoukáte se pořád, kde jsou ostatní, ale v první řadě pracujete sami se sebou. Což neznamená, že se nevnímáte v kontextu okolí, ale soustředíte se na to, abyste dělala to nejlepší, co umíte vy.
Váš manžel je Američan. Nepřemýšleli jste o životě v Spojených státech?
Důvodů, proč nežijeme v Americe, je asi tak tisíc pět set. Je toho hodně. Zatím se nám tady moc líbí. Můj muž mě vlastně naučil mít rád Česko, protože mi ukázal svou optiku. Jeho se lidi pořád ptají, proč proboha žije v Česku, ještě k tomu v Brně. A on říká: „Vy tady máte takovou svobodu, takových vymožeností, třeba dostupnost přírody, nemusíte všude autem, skvělý zdravotní systém, volnomyšlenkářské uvažování i u starší generace.“ Díky němu si toho všeho vážím.
