V červenci jste oslavila Kristova léta, pojala jste to i jako příležitost k prvnímu bilancování?
Na to je ještě myslím brzy, ale jsem strašně ráda, že se mi poslední tři čtyři roky daří a kariéra se hodně rozjela. Vlastně jsem si před časem říkala, že když do třiceti let budu v mé profesi jen tak „přežívat“ a nic zásadního se nestane, zpívání zanechám a budu se věnovat něčemu úplně jinému.
Měla jste snad nějaký záložní plán?
Moji rodiče vlastní kuchyňské studio, tak bych mohla třeba pracovat tam, plánovat a prodávat kuchyně. Je to inspirativní a tvůrčí profese.
To myslíte vážně? S diplomem v operním oboru z Mozartovy univerzity v Salcburku?
Popravdě, později jsem tu svou hraniční metu zvýšila na pětatřicet, ale určitě by mi nevyhovovalo, kdybych se nechytla a zůstala někde ve stínu. Nebo něco nezvládla. Bývala jsem spíš nesmělé a stydlivé dítě, které začínalo v lidušce hodinami zpěvu a hrou na klavír. To už ale neplatí. Když jsem zjistila, že hudba je pro mne tou správnou volbou, šla jsem velmi cílevědomě za svým. A nezastavilo mě ani to, že mě nepřijali na pražskou HAMU. Začala jsem studovat brněnskou JAMU a po třech semestrech tam jsem pokračovala ve studiu v Salcburku.
Teď se vám náramně daří, máte angažmá v Drážďanech, hostujete v Národním divadle, sbíráte ceny. Neplánujete návrat do Česka?
České publikum mě zatím zná jen málo, což mě mrzí, ale s úplným návratem zatím nepočítám. Po dvanácti letech v Salcburku jsem loni získala jako sólistka angažmá v Semperově opeře v Drážďanech, která se řadí mezi významné světové scény. Je zde skvělé klima, profesionální a příjemní lidé, se kterými jsem navázala přátelské vztahy. První rok byl pro mě spíše testovací, ale v této sezoně jsem obsazena do několika důležitých rolí.
Dvanáct let v Salcburku je dlouhá doba, co vás tam drželo?
Já tam přijela jako vyjukaná dvacítka původně jen studovat. Jenže po promoci mi došlo, že na mě v Praze profesně vlastně nikdo nečeká. Nikdo z oboru mě tu neznal. Tak jsem si řekla, že zkusím využít tamních kontaktů, které jsem si vybudovala, a zůstanu. Byť začátky byly krušné.
Zaujalo mě, že jste si v Rakousku přivydělávala, jak se dalo. Mimo jiné modelingem.
To je pravda. Po ukončení univerzity jsem už neměla žádná stipendia a bylo nutné najít si bydlení a práci. Tak jsem začala rozvážet noviny, prodávala v butiku oblečení. Modelingem jsem si přivydělávala už při studiu. Nejdříve jsem předváděla tamní kroje a sportovní oblečení, později na módních veletrzích ve Vídni už veškerou módu. Jenže to všechno šlo jen velmi těžko stíhat dohromady se zpíváním, které pro mne bylo pochopitelně prioritou.
Postupně se vám tedy podařilo uživit se v oboru, který jste vystudovala?
Ano. Živit se zpěvem pro mne bylo samozřejmě zajímavější. O víkendech jsem zpívala mše v kostelích, vystupovala mimo jiné na prestižních letních a velikonočních salcburských festivalech. Posléze jsem začala hostovat v tamním zemském divadle i jinde v Rakousku, Německu a na Slovensku. Salcburk jako město mi přirostl k srdci a nakonec se z něj stal můj druhý domov. Rakouské kroje mám stále v šatníku, a když jsem tam, vždy si je ráda obléknu. Pořád se do Rakouska ráda vracím.
Německy mluvící země jsou vám zřejmě souzeny už místem narození. Co vlastně dělali rodiče v Berlíně, kde jste přišla na svět?
Rodiče byli tehdy zaměstnanci ministerstva zahraničního obchodu a pracovali na obchodním oddělení našeho velvyslanectví.
Čili žádné umělecké geny po předcích?
Kdepak, rodiče vedou už od roku 1993 v Praze kuchyňské studio a prodávají rakouské a německé kuchyně. Tatínek ale maluje nádherné obrazy a maminka v mládí zpívala a hrála na bicí. Hlavně ona se mnou moji kariéru hodně prožívá, a když může, nechybí na žádné mé premiéře či koncertě. Sice nerada cestuje v letadle, ale do Drážďan je to autem naštěstí jen 160 kilometrů. Já osobně jsem zvyklá trávit za volantem nebo v letadlech hodiny času. Mám osvícené rodiče, kteří by mě podporovali ve všem, co bych si vybrala. A vím, že dnes jsou na mě hodně pyšní.
Přesto, neponoukají vás pomalu k založení rodiny? Třeba proto, že už by rádi měli vnoučata?
Mají dvě od mého bratra. Maminka sice občas prohodí něco v tom smyslu, že mi ujíždí vlak, ale na druhé straně ví, že je moje kariéra v rozjezdu. A kdybych teď měla rodinu, hodně by mě to zabrzdilo a bylo by to na úkor věci. Na moji pozici čeká zástup zpěvaček, a když v branži vypadnete, okamžitě jste nahraditelná.
Není povinné mít děti. Vy je nechcete teď, nebo vůbec?
Partnera a děti samozřejmě chci a příklady kolegyň dokazují, že se to skloubit dá, i když to nebývá jednoduché.
Je někdo na obzoru? Jednou jste se vyjádřila, že se muži vaší profese trochu bojí?
Něco na tom bude. Jsem momentálně singl, byť zájem by snad byl. Není to jednoduché. Při mé profesi je skutečně těžké najít muže, který by akceptoval všechna její specifika.
Štěpánka PučálkováOperní pěvkyně – mezzosopranistka, držitelka řady ocenění se narodila v Berlíně a dětství prožila v Praze. Po nepřijetí na HAMU začala studovat zpěv na brněnské JAMU. Odtud přestoupila na Mozartovu univerzitu v rakouském Salcburku, kterou v roce 2012 s vyznamenáním absolvovala. Loni v srpnu coby sólistka získala angažmá v Semperově opeře v Drážďanech. Má i bohatý koncertní repertoár. Hostuje mj. v pražském Národním divadle, ve Státní opeře Praha či ve Volksoper ve Vídni. |
Co přesně tím máte na mysli?
Toho je hodně. Například když hostuji v některém jiném divadle, často bývám až dva měsíce mimo domov. S ohledem na hlas se třeba nemůžu pohybovat v zakouřeném a hlučném prostředí, chodím domů v noci a ráno se potřebuji vyspat. Například nepřipadá v úvahu, že bych byla tři roky na mateřské. U nás je to tak, že kolegyně se nejdéle po třech měsících vracejí a děti všude vozí s sebou. Můj partner by měl být v tomto směru tolerantní.
Mám tomu rozumět tak, že už jste se spálila?
Dalo by se říct. V Salcburku jsem měla přítele, který byl strašně žárlivý. Vadilo mu dokonce, že se na jevišti objímám s cizím mužem. Nebyl to člověk z hudebního světa a tyhle věci nechápal. Je to složité. Když se dají dohromady dva zpěváci nebo umělci a mají děti, častěji to pak bývá žena, kdo upozadí svoji kariéru a více se věnuje rodině.
Jak konkrétně si představujete vyhovujícího partnera?
Myslím, že partnerství je hodně o toleranci a umění kompromisu. Nechci žádného pejska, který by za mnou běhal a pečoval jen o naše děti a domácnost, jak jsem si o sobě někde přečetla. Přála bych si sebevědomého a rovnocenného muže, který mě bude podporovat a zároveň mi dokáže říct i kritický názor. Doufám, že se někdo takový objeví, ale k tomu vždycky potřebujete kousek štěstí. Já ho zatím neměla.
Říká se, že mateřství prospěje hlasu, věříte tomu?
To nevím, ale také jsem slyšela, že ženský hlas mateřstvím zraje.
Hlas vás živí. Co všechno děláte pro to, aby se v hrdle nic nepokazilo?
Musím si dávat pozor na to, v jakém prostředí se pohybuji. Hlídat si životosprávu, protože hlas nejde vyměnit jako klapku u klavíru. Před vystoupením si nedovolím žádný alkohol. My zpěváci jsme citliví i na klimatizaci, takže při cestování používáme speciální zvlhčující masky. Také cestovní inhalátor s roztokem kyseliny hyaluronové, která zvlhčuje hlasivky. Nebo si v letadle nasadím barevné látkové masky s filtrem, a pokud je zapomenu, tak alespoň šálu. Letušky někdy vyděsím, když mě spatří v masce, přes kterou mám často i šátek a ještě ucpávky v uších. Taky pořád cucáme nějaké pastilky, vozím s sebou všude kupu léků, kdyby se něco stalo…
Jak se udržujete kondici?
Samozřejmě se snažím pečovat o tělo celkově. Věnuji se také józe, v létě chodím po horách a v zimě lyžuji.
Cestujete teď do Česka častěji?
To je různé. V Národním divadle jsem poprvé hostovala v roce 2014. Ale protože jsem Češka z Prahy, chtěla bych, aby mě lidé víc poznali, a doufám, že zde dostanu další příležitosti. Momentálně hostuji pouze v Pucciniho Madame Butterfly ve Státní opeře Praha. Tam jsem nastudovala také roli v Gounodově Romeu a Julii. Napřesrok chystám jako sólový debut velký koncert ve Smetanově síni Obecního domu. Bude to 25. února.
Za ten krátký čas jste už stihla získat nominaci na Cenu Thálie. Co to pro vás znamená?
Jsem poctěna. Role Charlotte v Massenetově opeře Werther mi letos přinesla kromě nominace na Cenu Thálie i cenu Národního divadla pro umělce do 35 let. Přiřadila jsem se tak k prestižní společnosti nominantů a nositelů Cen Thálie, kde lze nalézt významná jména. Taková, která mi ještě před pár lety připadala snová a nedostižná. Jsem nadšená, že nyní mohu v této „společnosti“ figurovat i já.
Je v opeře Národního divadla po nástupu nového šéfa Pera Boye Hansena stále napjatá atmosféra?
Myslím, že se to již uvolňuje. Několikrát jsem se s panem Hansenem setkala. Poprvé jsme spolu mluvili po představení Romea a Julie. Působil na mě mile a sympaticky. Hned na mě také vysypal smršť nápadů, co v budoucnu plánuje. Popovídali jsme si německy, protože on v Německu léta působil.
Takže jste v tom sporu na jeho straně?
Mně přijde, že ví, co chce. O opeře má velký přehled, stačí si přečíst jeho životopis. Ze zahraničí mám zkušenost, že intendanti v divadlech bývají cizinci, třeba ve Vídni Francouz, u nás v Drážďanech Švýcar a v Praze teď bude Nor. Bývá časté, že si takový člověk přivede svůj tým. Podle jeho slov však není v plánu stávající umělce nahrazovat, naopak jsem četla, že hodlá ansámbl rozšířit. Držím palce jemu i nám a hlavně divákům.
Umělci bývají přecitlivělí, setkáváte se s rivalitou mezi kolegyněmi?
Já nejsem konfliktní člověk a v Drážďanech se cítím moc dobře. Něco takového jsem zažila poprvé až loni s jednou kolegyní v Národním divadle. Dost mě to zaskočilo.
Vidím, že svoje přání momentálně spojujete hlavně s prací. Co by vás nejvíc potěšilo? Čeho byste ráda dosáhla?
Pro nás operní pěvce znamená nejvíc možnost vystoupit v některém z vyhlášených operních domů, jako je Vídeň, Mnichov, Berlín, Paříž, Londýn, italská La Scala nebo Metropolitní opera v New Yorku. A vracet se na jejich jeviště dále. To jsou mety, po kterých touží asi každý z nás.
A kde byste se ráda viděla za deset let? Doma v Česku, nebo ve světě?
To je těžko říct. Za deset let bych ráda měla rodinu. Chtěla bych být zdravá a dál zpívat. Mnozí kolegové, kteří jsou podstatně známější než já, mají po světě různá zázemí, protože naši profesi nelze vázat jen na jedno místo. Už teď je můj život roztahaný po několika zemích. Pokud bych si to mohla finančně dovolit a rodina by byla ochotná to akceptovat, líbilo by se mi mít zázemí v Česku, v Rakousku a třeba ještě někde u teplého moře.
Než se rozloučíme, chci se zeptat na jednu zajímavost. U vašeho jména člověku okamžitě naskočí v hlavě povídka Jindřicha Plachty Pučálkovic Amina o štěněti, z kterého vyrostla žirafa. Je pravda, že se Plachta inspiroval příjmením vašeho pradědečka?
V naší rodině se to traduje. Můj pradědeček byl lékař a Jindřich Plachta si údajně opsal jeho jméno z cedulky s ordinačními hodinami, která byla u vchodu na domě v Karlíně. Ale podloženo důkazy to nemáme. Mladší generaci ovšem Plachtova knížka z roku 1931, podle které vznikl i film, říká už jen málo. Pučálka je ostatně název staročeského jídla. Je to upražený, napučený hrách.
V cizině vám to příjmení nekomolí?
Pořád. Komolí mi jak křestní jméno, tak příjmení, protože ani jedno neumějí správně vyslovit. Pro zahraničí jsem z něj odstranila háčky a čárky. Před časem jsem uvažovala, že si jméno změním, ale teď už to udělat nemůžu. Je zažité. Vlastně má svoje výhody. Je originální a zapamatovatelné a nakonec jsem ráda, že můžu jméno předků prezentovat ve světě.
