O kroužcích, sportu a hudebních školách se už napsalo mnohé, ale často se zapomíná na to, že dítě školou povinné není stroj a nemůže zvládnout všechno, co na něj rodiče nakládají.
Výborné jsou nenáročné kroužky, které jsou „přilepené“ na vyučování a děti je navštěvují místo odpolední družiny. Složitější je rozvíjení hudebních dovedností v některé z hudebních škol, ať už jsou státní nebo soukromé, protože to znamená nejen několikrát týdně dítě někam doprovázet, ale dohlížet i na to, aby pravidelně cvičilo. A ještě náročnější jsou sportovní tréninky v klubech, které se rozhodly vychovávat budoucí borce – někdy bývají i dvoufázové, takže je s nimi spojeno brzké ranní vstávání.
Ne každé dítě zvládne takový nápor, ať už jde o hudbu či sport. Proto je třeba se nad tím, než dítko někam umístíte a budete mu poté šlapat na paty, důkladně zamyslet.
A ještě jedna poznámka; spoléhat na to, že dítě bude vodit sem a tam babička, znamená, že zatížíte povinnostmi i ji. A to si opravdu na „stará kolena“ nezaslouží. Než se tedy výběr mimoškolních aktivit vašeho dítěte či dětí odehraje, měla by se poradit celá rodina.
Samostatnou kapitolou je pak samotná škola, kdy se rodiče projektují do svého dítěte stylem: „Já jsem byl premiant, ty budeš taky!“ nebo naopak dobře vědí, že oni nebyli nic moc a chtějí, aby jejich dítko bylo úspěšnější. Jak to dopadá, že z toho plyne spousta negativního, od hádek až po neurózy, to si jistě umíte představit sami.
Z kroužku do kroužku
„Moje dítě musí dokázat to, co já jsem nedokázal!“ Myslíte si, že tato úvodní věta přehání? Vůbec ne. Opravdu mezi námi existují rodiče – a není jich málo – kteří svoje neuskutečněné sny, plány a ideály implantují do svých ratolestí.
Takže místo toho, aby přirozeně rozvíjeli jejich talent, aby si všímali toho, na co jejich dítě má nebo se maximálně snažili vštípit mu základy dovedností, které by se mu mohly v budoucnu hodit, nutí ho dělat to, co chtějí oni. Jenomže malé dítě je úplně bezbranné. Pokud se ho nezastanou třeba prarodiče – kteří znají neuskutečněné touhy svých dětí a dojde jim skutečný důvod toho, proč jejich vnouček chodí na tenis nebo do houslí a vnučka do baletu – pak s touto saní musí bojovat.
Někdy má hlavu jenom jednu, ale může být i trojhlavá; pokud rodiče naloží na bedra svých dětí hned tři náročné mimoškolní činnosti. Jsou ochotni dokonce vzdát se i svého pohodlí, jen aby dítě vozili z kroužku do kroužku a z tréninku na trénink, a nelení je dokonce cepovat i v mezičase. Projektují si tak do něho svoje neuskutečněné sny a touhy – a svoji ratolest tak zbavují bezstarostného dětství.
Psycholožka Leona Jochmanová z katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, která se zabývá dětskou psychologií, k tomu říká: „Pokud to dítě zajímá a baví také, tak proč ne. Problém nastává, když daná aktivita dítěti nic neříká nebo ji nechce dělat na vrcholové úrovni, ale například jen pro zábavu. Pak je třeba se nad tím zamyslet.“
Patří to k základnímu vzdělání!
Některé zájmové kroužky, do kterých rodiče své děti dají, určitou logiku mají. Například hraní na některý hudební nástroj. Pianu už odzvonilo – je drahé, neskladné a navíc není možné přibalit si ho do batohu nebo do kufru na dovolenou. Přesto se dá říct, že k získání základního hudebního povědomí je hraní na klavír nejlepší.
Na paty mu šlape kytara, flétna, některé dítě se dá i na housle. Umět zabrnkat pár tónů, znát noty, trochu se v muzice orientovat rozhodně není na škodu. Když opomeneme to, že toto všechno by měla dítěti dát základní škola, je tady ještě jedno velké ale. Pokud totiž dítě nemá hudební sluch, anebo ho i má, ale k hudbě jako takové nemá žádný vztah, pak je pro něj „chození do houslí“ utrpením neúměrným výsledku.
Musím se přiznat, že termín „patří to k základnímu vzdělání“ jsem slýchala v dětství od svého tatínka i já, poté jsem ho praktikovala na svých dvou synech, kteří se oba povinně učili hrát na klavír. Výsledek dopadl na 50 % – starší syn doslova válí dodnes a právě začíná hrát i jeho syn, můj vnuk. Mladší syn piano doslova protrpěl, chození do „hudebky“ pro něj bylo, jak se později přiznal, noční můrou. Takže cvičil většinou jen jednou týdně hodinu před nástupem na galeje… Stejně jako jsem to dělávala v dětství já.
Dopadli jsme oba podobně; málokdy nás napadne sednout si k pianu a něco zabrnkat. Nakonec se tedy ukázalo, že dělat něco s nechutí opravdu nemá smysl, a i když jste přesvědčeni, že hudební základy ke vzdělání patří, pokud vaše dítě projevuje skutečnou nechuť k muzice, nenuťte ho. Má to totiž nakonec úplně opačný efekt.
Dostaneš se na olympiádu!
Jiným extrémem, kterého se rodiče často a rádi chytají, je vychovat ze svého dítěte sportovního šampiona. Dávno už jim nestačí, aby vítězil na okresních nebo krajských přeborech, ani ta republika jim není dost dobrá. Nejraději by jeho jméno viděli na titulních stránkách novin jako sportovce světového formátu.
Jak vybrat sportovní kroužek pro děti a jak často jej měnit? |
Stejně jako v případě hudby ani sport není pro dítě k zahození – není-li ovšem neúměrně přetěžováno. Nutit dítě do sportu se stává úplně běžnou záležitostí. V dobách minulých bylo časté vodit ratolest mezi stejně staré děti na cvičení do Sokola nebo s ním cvičit společně. To už je dávno pryč. I sport se stal výnosným byznysem a dávno už není jenom o pohybu – je bohužel často mnohem víc o penězích. A tak ještě tím nejmenším zlem je přihlásit malé dítě do nějakého tréninkového střediska a dohlížet na jeho docházku.
Nejvhodnější je pro začátek atletika, ve které se organismus dítěte rozvíjí všestranně – a teprve časem se dá určit, pro který sport se dítě hodí nejlépe. V poslední době se začaly množit všelijaké tenisové a fotbalové školy, které nejsou nijak levné, a výsledek je přitom nejistý. Především v tom případě, kdy dítě nenavštěvuje podobnou školu proto, že by samo toužilo po sportovním vyžití, ale protože ji rodiče platí. „Víš, kolik nás to stojí peněz? Tak tam budeš chodit, a basta.“
Odnést si z přetěžování organismu a z vynucených výkonů trauma není zas takový problém. Dokud se provozuje sport pro radost, fajn, ale jakmile chtějí rodiče vidět výsledky, může nastat doslova peklo. Proto by se mělo v tomto případě postupovat také opatrně a s pochopením pro malého človíčka.
Sport děti totiž většinou baví. Dostanou se do kolektivu, podporuje v nich zdravou soutěživost, rozhodně prospívá organismu. Ovšem jen v tom případě, kdy nejsou nuceny dělat to, co je nad jejich možnosti. A že se nedostanou na olympiádu? To přece nevadí. Mnohem důležitější je, že si ke sportu vytvořily kladný vztah na celý život.
Baletkou proti své vůli
Stejně jako kluci jsou často svými otci nuceni do fotbalu či hokeje, dívky bývají proti své vůli od útlého dětství mordovány v baletu a na gymnastice. Aby se v těchto dvou odvětvích uchytily, musí začít trénovat už v předškolním věku.
V Česku sportují jen děti z bohatých rodin, ty z chudých tloustnou |
A tak v době, kdy si jejich vrstevnice hrají s barbínami a objevují svět, ony už jako zkušené harcovnice docházejí na hodiny baletu. Spoustu času tráví u baletní tyče a okukují ostatní dívky – které se pro ně už v této chvíli stávají nevítanou konkurencí.
Někdy se dokonce stává, že se maminka dozví: „Vaše holčička je na balet moc oplácaná,“ a malé děvčátko je postaveno před první dietu ve svém životě.
Gymnastika je něco podobného. Aby se z dívky stala špičková gymnastka, musí si začít „lámat kosti“ co nejdříve. A pokud chce v budoucnu skutečně uspět, nestačí trénovat dvakrát třikrát týdně – uspěje ta, která dře nejvíc!
Výsledkem jsou nejen gymnastky, které závodí ve třinácti letech – a navíc vypadají na deset – ale často i zničené zdraví. Rodiče musí umět odhadnout mantinely svých dětí a neměli by je k ničemu nutit násilím. A když jejich dceru skutečně gymnastika chytne, jsou tady od toho, aby ji chránili. Pokud zpozorují cokoli, co jim připadá nenormální a nezdravé, je na nich, aby svoji dceru naopak usměrnili.
Stačí vyrůst, nejíst, vyhubnout
Největší módou je v poslední době profese modelky. Je spojena nejen s penězi a prestiží, ale především s krásou. Každá žena se nerada smiřuje s tím, že odkvétá, a tak se často chce zrealizovat ve své dceři.
A stát se modelkou je přece tak snadné! Není třeba dřít svoji dceru od útlého věku v tělocvičně ani s ní vstávat na ranní tréninky – proslulá činnost maminek v minulém režimu, kdy stejně prestižní jako modelka byla krasobruslařka. Na to, aby se dívka stala modelkou, potřebuje do vínku jedinou věc – vyrůst nad 170 cm. Pak už je vše snadné. Stačí nejíst, vyhubnout, naučit se vlnit boky a je vyhráno. A pokud ne, pak jsou tady školy a kurzy i pro budoucí modelky...
V dnešní době se bohužel může stát modelkou i třináctiletá dívka. V tomto věku o sobě umí rozhodovat málokteré dítě, takže často bývá takové děvče ve vleku své ambiciózní matky. Ta najde inzerát nebo modelingovou agenturu, nakrmí dcerku zeleninou a odvede ji tam. Pokud neuspěje, takových agentur přece je! Pokud uspěje, nedospělá slečna je vypuštěna do světa showbyznysu v závěsu se svou maminkou, která si na svém nebohém dítěti často hojí svoje komplexy a realizuje vlastní dávné sny...
