V cizině čelila řadě předsudků. Když v pětadvaceti odešla nejdříve do Ameriky, „narážela“ tam kvůli svému jménu. Tehdy ještě nebyla vdaná a jako Evu Hendrychovou ji všichni považovali za Rusku.
„V Číně jsem se zase dostala do prostředí plného zahraničních architektů, Američanů, Kanaďanů, Francouzů, často šedesátiletých, sedmdesátiletých mužů, kteří byli přesvědčeni, že architektura je výhradně mužská profese. Toto zobecňování vyplývající především z jejich velkého ega a pocitu ohrožení mě hodně bolelo. Dělali všechno možné, aby mi práci znechutili,“ vzpomíná na začátky kariéry a zahraničí.
Muži z oboru ji ignorovali, odmítali jí podat ruku, pozdravit nebo si s ní nechtěli vyměnit vizitku. Pomlouvali ji za zády u investorů i nadřízených a někdy mediálně prezentovali její projekty, ale vydávali je za své. To vše pro ni bylo těžké a vedlo k tomu, že jeden čas chtěla skončit. „Po měsících truchlení jsem si však řekla, že není důležité, kolikrát člověk spadne, ale kolikrát se zvedne. A vydolovala jsem v sobě sílu jít dál,“ říká Eva Le Peutrec.
Dnes už je situace v oboru lepší, i když k rovnoprávnému postavení žen v architektuře má ještě daleko. „Kromě pár světlých výjimek, za které jsem velmi vděčná, bych řekla, že se architekti bojí konfrontace. Je překvapivé, jak může být i ve 21. století žena v mužské profesi iritující prvek,“ podivuje se.
Eva Le Peutrec (38)
|
Předsudkům Eva Le Peutrec čelí dodnes i v soukromí. Její manžel je Francouz, spolu s dětmi žijí ve francouzském prostředí, kde se na Česko dívají z patra. „Kolikrát i velmi vzdělaní lidé se dívají na Českou republiku značně skepticky. Považují ji za chudou, zaostalou zemi východní Evropy. To se mi příčí,“ říká architektka, které se názory lidí snaží změnit, nicméně přiznává, že je to boj s větrnými mlýny.
„Ale dělám vše, co je v mých silách, abych lidem, zvláště Francouzům, ukázala, že Česká republika má bohatou kulturu, je technologicky vyspělou zemí a žijí tu šikovní lidé. Na druhou stranu se snažím zvýšit sebedůvěru a zdravé sebevědomí Čechů. Mám pocit, že nám to v porovnání s jinými národy chybí, přitom je to důležité.“
Čím si vysvětluje, že v tak konkurenčním prostředí uspěla? Krátce po škole se ocitla ve správnou dobu na správném místě. Nejdříve v Americe, pak v Číně. „Jsem přesvědčená, že jedině v Číně a jedině v období obrovského boomu, kdy jsem tam odešla, jsem měla tak mladá možnost dostat se k zakázkám za miliardy dolarů. Sama však největší zásluhu přičítám schopnosti být za každých okolností mimořádně flexibilní. Nelpěla jsem na často zastaralých konceptech a myšlenkách, které jsem poznala doma,“ přemýšlí.
