Léta dávno nepočítám, říká pěvkyně Soňa Červená

Letos ji čekají koncerty, je v jednání s divadlem, zkrátka ani ve třiadevadesáti letech se operní pěvkyně a herečka Soňa Červená nezastaví. Přitom kvůli emigraci zcela zmizela z paměti jedné generace a kariéru ve své původní vlasti startovala coby neznámá penzistka.

Prý se nikdy nenudí, i když by chtěla. Zpívání pověsila sice už dávno na hřebík pod heslem „ať se k tomu dostanou také jiní,“ ale její nádherný alt si občas posluchači mohou dopřát. Naposledy to bylo v rámci vánočních koncertů v pražském Foru Karlín, letos chystá pro divadlo Ungelt sérii vystoupení s písněmi Bohuslava Martinů a otce Soni Červené, zakladatele slavného kabaretu Červená sedma Jiřího Červeného.

Čtěte v pondělí

Velký rozhovor s pěvkyní Soňou Červenou čtěte v příloze MF DNES OnaDnes.

Startovat prý po návratu z emigrace před třiceti lety znovu kariéru nebylo obtížné, protože měla dobrý trénink. „Poprvé jsem začínala jako herečka u Voskovce a Wericha. Podruhé v Brně jako operní pěvkyně. Potřetí jako neznámá pěvkyně v Německu. Takže po návratu do Česka jsem od nuly začínala počtvrté,“ říká dáma, jež na sebe upoutala pozornost mimo jiné rolí Milady Horákové v melodramatu Zítra se bude…, které bylo k vidění v Národním divadle.

Svoje zkušenosti s matkou zavražděnou komunisty však do role nevložila. „Nikdy jsem nedávala do role svoje emoce nebo prožitky, vždy jsem byla jenom za tu roli. Svoje vlastní zkušenosti a zážitky jsem nenosila na jeviště,“ říká herečka s tím, že je velmi stydlivá. Nejšťastnější je prý právě na jevišti, kde se může schovat za roli někoho jiného. A věk také neřeší, svoje roky prý už přestala dávno počítat. Že však svůj věk vnímá, je patrné z jejího chování a oblékání.

Soňa Červená (93), herečka a operní pěvkyně

• Vnučka spisovatele a kabaretiéra Josefa Červeného a pravnučka vynálezce a výrobce žesťových hudebních nástrojů Václava Františka Červeného.
• Hrála v divadle Voskovce a Wericha, ale nakonec ji zlákala opera, od roku 1952 zpívala ve Státním divadle v Brně.
• Od roku 1958 zpívala v berlínské opeře Unter Den Linden. Celosvětově ji proslavila role Carmen v inscenaci dirigenta Herberta Kegela.
• V lednu 1962 emigrovala do západního Německa. Během dalších let zpívala v Kolíně nad Rýnem, Vídni či San Francisku. Po ukončení operní kariéry působila jako herečka v Hamburku.
• Po návratu z emigrace hostovala kromě jiného v pražském Národním divadle či Národním divadle v Brně. Dodnes stále aktivně vystupuje.
• O svém životě napsala dvě knihy: Stýskání zakázáno a Stýskání zažehnáno.

„Musela jsem změnit například účes. A taky svůj šatník. Nechci být nápadná. To se v mém věku nesluší. Nápadná stará ženská je něco hrozného. Tím myslím přehnaně nalíčená, nabarvená. Ale já jsem nikdy nenosila nic vyzývavého, protože když už má zaznít nějaká výzva, tak aby vycházela zevnitř. Nějaké kudrlinky to neudělají.“ 

Když byla mladší, milovala boty. A dodnes má doma botník, kde jich přechovává asi čtyřicet párů. „Kdysi jsem nosila hodně vysoké podpatky a velmi úzké boty. Tím jsem si samozřejmě zničila nohy, takže jsem s nimi skončila. Ale nemohu je dát pryč. Miluji to, když otevřu skříň s botami a tam jsou všechny vyrovnané.“

Mám ráda samotu

Den pěvkyně a herečky Soni Červené začíná ráno procvičením nohou. Pak se nasnídá a dělá pořádek v bytě. Někdy má zkoušku, někdy se učí něco nového – nebo i starého. „Každý den si opakuji svoje texty. A denně se také rozezpívávám. Ne dlouho, ale aby hlasivky poslouchaly. No a každý večer chodím za kulturou; do kina, divadla, na koncerty. Než abych se dívala na nějaké záznamy v televizi, raději si ten zážitek dopřeji mezi lidmi.“ Samota ji prý jinak nevadí.

„Víte, měla jsem spoustu ctitelů, někteří si mě dokonce chtěli vzít. Jeden byl obzvlášť bohatý a já teď mohla být bohatá vdova! Ale stejně jsem šťastná, že jsem zůstala sama. To si spousta lidí ani nedokáže představit, že by byli sami. A hlavně se musí pořád ze všeho vypovídávat. To je hrozné, jak všichni mluví a vlastně nic neřeknou.“

31. srpna 2017