Říká o sobě, že je kovářova kobyla. Dříve šperky téměř nenosila, ale čím je starší, tím víc ji baví.
„Přes den dávám přednost těm drobným, jednoduchým, ale velmi ráda šperky nosím při nějaké slavnostnější příležitosti, na oslavy, když jdeme večer do restaurace. To si pak vezmu i výraznější,“ uvádí Viktorie Beldová.
Nikdy si také nepotrpěla na žádné módní výstřelky, až teď po třicítce se dokáže víc odvázat.
„Víc si věřím, mám chuť nosit třeba věci, které obepínají postavu. V pubertě a dospívání byl jediný můj experiment fakt, že jsem se chtěla zbavit šperku a naprosto odejít od oboru, což jsem tak trochu udělala tím, že jsem šla studovat něco jiného. Nepřihlásila jsem se na šperkařskou střední, vystudovala jsem gymnázium a na vysoké pak produktový design. Ale šperk mě stejně přitáhl zpátky a nakonec jsem se vrátila. Uvědomila jsem si, že by mi obor chyběl, že by mi chyběla rodinná firma,“ vzpomíná.
Historie rodinné firmy Belda Factory je dlouhá. Založil ji její pradědeček Ladislav Belda v roce 1915 v Americe, kam emigroval. Nejdříve se v USA dost protloukal, nebylo jednoduché tam obstát, až nakonec získal práci jako zdravotní bratr v nemocnici, a dostal tak díky tomu i povolení k pobytu. V zámoří zavzpomínal na své dětství na Jablonecku, kde se snad v každé rodině dělaly podomácku korálky.
Na Manhattanu v roce 1915 založil firmu Belda Beads & Co., dal se dohromady s českými krajany v New Yorku a začal s nimi vyrábět voskované perly. V roce 1922 přijel zpátky domů, v Turnově za peníze vydělané v Americe založil továrnu, a usadil se tady. O firmu v Americe se staral jeho kolega, ale když v roce 1929 přišel černý pátek a pád na burze, jejich podnikání kvůli následné krizi skončilo. Její praděda už se do Ameriky nevrátil, firma v Turnově přečkala a fungovala i za války.
Až komunisté ji po roce 1948 znárodnili. V historii šperkařů měl pokračovat i její děda, do rodinné firmy ale nemohl. Nebylo kam. Do budovy se nastěhovali obuvníci a Belda Factory zanikla.
„Pradědečka to zničilo, onemocněl a brzy poté umřel. Děda po maturitě dostal práci ve státním podniku Granát a později v Turnově na škole, kterou vystudoval, pracoval jako dílenský mistr a učitel. Zůstal tak v oboru, i když jsme o šperkařskou firmu přišli,“ vypráví Viktorie Beldová. Zpátky ji rodina získala až po roce 1990.
Viktorie Beldová (31)
|
Dědeček Viktorie v oboru zůstal a v šedesátých letech byl u zakázky Hradu na výrobu repliky českých korunovačních klenotů, která měla být vystavena na Světové výstavě Expo 1967.
„Pro dědu a jeho dva kolegy to byla velká příležitost, strávili na Hradě několik týdnů. Originály, které nechal udělat Karel IV. a jeho následovníci, mohli vzít do ruky, prozkoumat je. Všechny klenoty zvážili, změřili, nafotili a vytvořili díky tomu přesné nákresy. A tak vlastně začala spolupráce mezi dědou a Hradem. Když se později korunovační klenoty vyndávaly, aby se zkontrolovaly, v jakém jsou stavu, vybrali na tu práci právě dědu. Ještě donedávna tam jezdil společně s tátou, teď jsem tam už několikrát byla místo něj já,“ říká Viktorie Beldová.
Jaký je to pocit, starat se o korunovační klenoty? „Ta atmosféra vás dostane, má to až spirituální náboj, když si uvědomíte, jak staré klenoty jsou, jakou mají hodnotu, kolik práce za tím vším je. Zvláštní atmosféra je daná i ceremoniálem, který se k celému aktu váže. Přinese je hradní stráž, je tam u toho policie, úředníci, všechno se odehrává ve Vladislavském sále. Je to opravdu výjimečná událost a já jsem ráda, že při tom všem díky naší rodinné firmě můžu být,“ říká Viktorie Beldová.
