Vysoká blondýnka s dokonalým make-upem, jistou chůzí a měkkým moravským přízvukem má za sebou několik let trvající zásadní změnu života. Až dnes – po téměř čtyřech letech, které zabrala postupná proměna z muže v ženu – přiznává, že začíná být šťastná. Z Matěje se stala Martina. Má dobrou práci, živí se jako redaktorka v oboru financí. Má přítelkyni, milující rodinu a v neposlední řadě jednoho svérázného bezsrstého kocoura. To vše si před pár lety ani neuměla představit.
Svou cestu za proměnou z muže na ženu se Martina navíc rozhodla ukázat i dalším lidem. Vlastně komukoliv. Stala se youtuberkou jménem Sob.mar.ka a před kamerou už více než přes rok odhaluje krok po kroku proces, který jí od základu převrátil život.
Na začátku jejího příběhu však nešlo o klasickou šablonu, kdy se chlapec či dívka od počátku vnitřně cítí jako „ve špatném těle“. Stav, kdy by se už v dětství tehdy ještě Matěj vnímal čistě za holku, prý nenastal.
„Když jsem ale třeba zůstala nemocná doma, tak jsem se oblékala do sestřina oblečení. Byla jsem ovšem zároveň kluk, co chodí hrát s kamarády fotbal a bavilo mě to. Necítila jsem se uvězněná v jiném těle,“ vrací se dnes 29letá Martina ve vzpomínkách do svého dětství, kdy vyrůstala jako Matěj.
Ostatně tomu, že kdesi uvnitř malého chlapce dřímá dívka, nenasvědčovalo ani jeho zalíbení v děvčatech. „Holky se mi vždycky líbily. Když jsem třeba na táboře chtěla nějakou získat, musela jsem zkrátka být mezi kluky. Necítila jsem, že by to pro mě bylo něco nepřirozeného,“ pokračuje.
Vzhled není jen povrchnost
Pojem transsexualita jí v dětství mnoho neříkal. Už tehdy si ale uvědomovala, že občasné převlékání za děvče ji nejen baví, ale také přináší pocity spokojenosti.
Mnohé se změnilo až okolo jejích 17 let. Jemné, do té doby dětské rysy začaly získávat na mužnosti a dívčí převleky najednou samotnému Matějovi připadaly nepřirozené.
„Nelíbila jsem se sama sobě. Dokud jsem byla malý chlapeček, který se namaloval, bylo to takové roztomilé, protože děti mohou působit do určité míry bezpohlavně. Jenže najednou vypadal výsledek strašně hrubě. Estetický dojem byl pro mě doslova hnusný, a to mi vadilo,“ říká otevřeně Martina a jedním dechem dodává, že dodnes je pro ni vzhled velmi zásadní.
Člověku, který si nevyslechl její příběh, se takový postoj může zdát povrchní a dost možná to tak i skutečně je. Po chvíli vyprávění ale postupně začne dávat smysl, proč je pro Martinu vzhled tak důležitý. Tomu, aby se na ni ze zrcadla usmívala pohledná žena, totiž obětovala hodně.
„Žádná o mě nestála“
V 17 letech byla ještě vidina změny pohlaví Matějovi na míle vzdálená. Trápila ho totiž jiná věc – byl sám. „Víc než sám být děvčetem, jsem si přála nějaké mít,“ vysvětluje. Dokonce ji napadlo, že tajné fantazie o ženské identitě pramení z toho, že nemůže najít přítelkyni. Děvčata o náctiletého Matěje příliš zájmu nejevila. Jak dnes usměvavá blondýnka přiznává, nebylo se čemu divit. „Byla jsem kluk, co pořád sedí u počítače a tloustne. Takový looser, o kterého bych sama nezavadila,“ směje se s odstupem času.
A tak na sobě student Matěj začal pracovat. Posilování, solárko, stylový účes a trendy oblečení nahradily virtuální realitu počítačových her. Na nezájem dívek už si nemohl stěžovat. Problém mu spíš dělala věrnost. Z malého jihomoravského městečka se pak za studiem odstěhoval do Ostravy. Pomalu se v něm ale znovu začala projevovat touha po dívčím životě. „Přicházelo to ve vlnách, a tyhle vlny byly postupně silnější a silnější. Do toho mi stále ještě do jisté míry vyhovoval klučičí svět. Dělala jsem thai box a užívala si, že o mě mají ženy zájem. Tyhle dva světy existovaly vedle sebe,“ vrací se Martina v čase.
Ženou v mrazivém Finsku
Další změnu přineslo stěhování do Prahy. „Najednou jsem byla ve velkoměstě. Měla jsem pocit, že bych se tady mohla ztratit a konečně se stát holkou. Nebo si najít takovou přítelkyni, která bude prostě ‚ta pravá‘ a já vedle ní ztratím tyhle své touhy. A tak jsem se rozhodla pro to druhé, protože to bylo jednodušší,“ vypráví. Jakkoli se představa dokonalé dívky, která by Matěje „vyléčila“ zdála být nepravděpodobná, skutečně se tak stalo. Alespoň na čas. Vedle nové lásky našel vše, co hledal. Potřeba potají se stylizovat do ženské role úplně vymizela.
Ovšem jen do té doby, než zamilovaný pár na půl roku oddělilo studium v zahraničí. A tam – v mrazivém Finsku, se v Matějovi opět projevila žena. „Byla jsem tam sama a poprvé v životě jsem měla pokoj jen pro sebe. To mi dalo ohromnou svobodu. Dělala jsem si večery pro sebe, kdy jsem si oholila nohy, nakoupila spodní prádlo, make-up… Strašně se mi stýskalo po mé lásce, ale díky těmhle rituálů jsem se cítila skvěle,“ usmívá se Martina. Po návratu do Prahy společný vztah ještě více posílil. Zároveň si ale začala bolestně uvědomovat, že jí chvíle v dívčí kůži chybí.
Trvalo ještě další rok a půl, než se dostala do zoufalé fáze, kdy už nevěděla, co si se sebou počít. Pak nastal zdánlivě bezvýznamný moment, kdy požádala svého kamaráda, který se dříve věnoval travesti show, aby z ní pomocí make-upu vykouzlil ženu. Výsledek tehdy už 25letého Matěje ohromil. „Bylo to úžasné. Tolik jsem se sama sobě líbila, že jsem šminky vůbec nechtěla smýt. Tehdy jsem si uvědomila, že potřebuju pomoc odborníka,“ vzpomíná.
V doprovodu své přítelkyně se tedy vydala k sexuoložce. Konstatování lékařky potvrdilo, že Matěj není psychicky nemocný, ale že je skutečně transsexuál. To vše změnilo. Zčásti to pro mě byla úleva, ale na druhou stranu jsem věděla, že pokud do toho půjdu, ztratím ženu, kterou jsem milovala. Asi týden nato jsme se rozešly. Řekla, že mi nechce bránit, ale ona sama to se mnou nezvládne. Ode mě by zase bylo sobecké nalhávat jí, že mě to přejde,“ popisuje.
Rány z ringu hojí plastiky
A tak se Martina vydala na několik let trvající cestu za vysněnou podobou, jejíž konec má na dohled až dnes. „Když se o všem dozvěděla moje máma, byla nešťastná, to pro mě bylo moc těžké, ale nemohla jsem se vzdát. Nic mi nemohlo ublížit víc než tehdejší rozchod. O to byl můj coming out snadnější. Nezajímalo mě, co si ostatní myslí.“
První na řadě byla hormonální léčba a s ní se začaly dostavovat první výsledky. S těmi ale nebyla vyloženě spokojená, přestože díky hormonům se její vzhled začal měnit. Rysy se zjemňovaly, postava začala získávat oblejší ženské tvary. V očích Martiny to bylo málo. Dodnes lituje jediné věci, že s proměnou nezačala dříve.
Věří, že dnes by byla dokonalejší ženou, kdyby její zevnějšek nestihl tolik zmužnět. Pravdou je, že v době před proměnou byl Matěj pořádný kus chlapa. Roky v posilovně a v ringu se navíc postaraly nejen o vypracovanou muskulaturu, ale také o třikrát zlomený nos, který ani plastická operace nedokázala dokonale narovnat. Nerovnost sice není výrazná a na první pohled je přehlédnutelná, ale pro Martinu je to jedna z připomínek minulého života, které se nikdy nezbaví.
„Když začne s hormonální léčbou mladý – třeba sedmnáctiletý kluk, který ještě nemá výrazné mužské rysy a jeho obličej je přirozeně jemnější, účinek estrogenu, jenž užívá, je mnohem dokonalejší. Za rok z něj může být opravdu krásná dívka,“ vysvětluje.
Operace je drahá jako auto
Pro Martinu má pojem krása ještě jeden zásadní rozměr, a tím je uvěřitelnost. Jako všechny transsexuálky, ani ona nechce, aby se na ni lidé dívali s pochybami. Chce být uvěřitelná, skutečná. Jak sama říká, jeden z největších problémů změny pohlaví je sebepřijetí. „V minulosti, když jsem chtěla být hezký muž, mohla jsem jím být. Stačilo na sobě zapracovat. Jako žena už to tak snadné nemám. Jsou hranice, o kterých vím, že jich nedosáhnu,“ říká.
Nespokojenost s průběhem hormonální terapie a přetrvávající stesk po bývalé přítelkyni dokonce zapříčinily, že se v jednom momentu rozhodla proměnu zarazit. V té době už za sebou měla plastickou operaci nosu, brady, voperované prsní implantáty a doplněné vlasové kořínky, protože jako spoustě mužů, i jí se začaly prohlubovat kouty. Pořád ale existovala cesta zpět.
„Implantáty se daly zase vyjmout a operace v obličeji přinesly v podstatě pouze zjemnění rysů. Jakmile jsem ale přestala brát ženské hormony a začaly se probouzet ty mužské, bylo mi na nic. Definitivně jsem si tehdy uvědomila, že muž už být nechci,“ líčí.
Teprve loni, po více než dvou letech na hormonální léčbě, se odhodlala podstoupit operativní změnu pohlaví v Thajsku. Právě tato země je Mekkou transsexuálů z celého světa. Operace zde mají relativně dlouhou „tradici“ a provádějí je špičkoví odborníci. Pochopitelně záleží na kvalitě a prestiži vybrané kliniky. Ačkoli to není levná záležitost a zákrok včetně cesty a veškerých vedlejších nákladů vydá na menší nový vůz, vydala se Martina směr jihovýchodní Asie v doprovodu své současné přítelkyně splnit si svůj sen.
Jak přiznává, proces proměny samotná operace nezavršila. Následovalo ještě několik menších kosmetických zákroků, které v zásadě měly ukojit její perfekcionismus a dodat pocit jistoty. Jako poslední podstoupila letos operaci čela, které jí stále propůjčovalo mužnější vzhled.
Změna ale nespočívá jen v zevnějšku a Martina si to dobře uvědomuje. Ale i po psychické stránce nachází v poslední době klid a pohodu. Nedávno objevila další způsob, jak pomoci sobě, ale také jak inspirovat další lidi s podobným osudem. Rozhodla se o své proměně napsat knihu.
A aby toho nebylo málo, pomalu začínají s přítelkyní uvažovat do budoucna o dítěti. Ještě jako Matěj totiž podnikla opatření pro uchování svých genů, a tak nic nebrání tomu, aby se svou vyvolenou mohla vychovat vlastní biologické potomky.„Jak tak pozoruji sebe i holky kolem sebe, mám pocit, že každá z nás se nakonec promění,“ usmívá se.
