Kateřina a Jaromír Štěrbovi jsou spolu jedenáct let, z toho devět manželé. Synové jim dělají radost, i když plánovaní byli jen dva starší. „Tak se to přihodilo a neměla jsem srdce je nechtít,“ říká provinile Kateřina, která dobře ví, jak je těžké tak velkou rodinu zabezpečit.
„Před deseti lety jsme si na hypotéku 780 tisíc korun koupili starý dům. Měl jsem práci a se splátkami nám pomáhali rodiče,“ líčí Jaromír a je vidět, jak je mu nepříjemné nahlas přiznat, že s manželkou svou situaci podcenili. Najednou jim došlo, že by také mohli přijít o děti a teď jsou připraveni udělat cokoliv, aby se tak nestalo.
„Jenomže můj táta pak onemocněl a šel do důchodu. Ani moji ani rodiče manželky už nám dál pomáhat nemohli. Do toho mi tehdejší zaměstnavatel peníze spíš sliboval, než platil,“ pokračuje táta od čtyř synů, který je automechanik.
Oba dva doufali, že brzy bude líp, a dluhy lepili dalšími. Do toho všeho Jaromíra dvakrát odvezla sanitka, protože nemohl dýchat a omdléval. Kvůli životu nebezpečné fibrilaci síní se loni na podzim ocitl v pracovní neschopnosti a v březnu podstoupil v Brně nutný zákrok. Jak bude pobíhat návrat do běžného života se uvidí, možná ho však čeká částečný invalidní důchod.
Sen o vlastním domě se rozplynul
Jenomže mezitím je jeden z věřitelů kvůli dluhům zažaloval. Soud povolal exekutora a ten jim střechu nad hlavou vydražil za půl milionu korun. Nějaké dluhy se sice z prodeje domu umořily, ale další ve výši několika set tisíc ještě zůstaly. Přitom z mateřské, z příspěvků na děti, hmotné nouze a nemocenské rodina sotva poplatí to nejnutnější.
Pomoc Štěrbovým:
|
„Skoro dva tisíce měsíčně stojí elektřina, něco Adamova škola, Matyášova školka, v zimě brikety do kamen. Sem tam zbude něco málo na splácení dluhů, z hypotéky zbývá ještě asi čtyři sta tisíc. Na jídlo moc peněz nezůstane a teď ještě přibyl sedmitisícový nájem novému majiteli,“ vypočítává paní Kateřina.
I když se místní úřady a charita snaží rodině pomáhat, situace je dost beznadějná. „Vypadalo to, že bychom se mohli přestěhovat do nějakého státního chráněného bytu, ale pak z toho bohužel sešlo,“ zoufají si manželé.
„Rodina se snaží, všechny dohody dodržuje a opravdu jí jde o to, aby se z nepříznivé situace dostala,“ říká Adéla Kočicová, místní sociální pracovnice, která s rodinou už třetí rok spolupracuje.
„Jakmile to půjde, chci jít co nejdřív zase do práce,“ dušuje se Jaromír a možná až nereálně doufá, že by to mohlo být už v dubnu.
„Sháněla jsem i nějakou noční směnu, že bych balila zboží, sháněli tu někoho, ale nevíme, jak to s manželem bude,“ přidává se Katka, která je vyučená kuchařka, a pokud by bylo místo v oboru a vyšli by jí vstříc, neváhala by vzít práci, i když je teď s nejmladším synem na mateřské.
Nepříjemné rozhodnutí vyjít s pravdou ven, veřejně přiznat, že starost o peníze podcenili a situaci dlouho ignorovali, až se stala neřešitelnou, bylo krajní. Oba vědí, že udělali obrovskou chybu, situaci se snaží řešit ze všech sil, ale bez pomoci veřejnosti se momentálně neobejdou. Je zřejmé, že pro dva dospělé by se nějaká ubytovna našla, ale děti by musely do dětského domova. A to si samozřejmě nepřeje vůbec nikdo.
