Čtěte v pondělí
Velký rozhovor s Alenou Müllerovou čtěte v příloze MF DNES OnaDnes.
Když přijde s nápadem natočit těžké sociální téma, často se setkává s názorem, že je to až příliš velká deprese. Přesto v poslední době v její tvůrčí skupině vznikly dokumenty Děti úplňku o těžkém autismu a Z lásky nenávist o týraných ženách. Divácké ohlasy na ně byly velice pozitivní.
Jak získávala hlavní aktéry pro natáčení? Kupodivu to nebylo moc těžké.
„Na výzvu pro ženy, které byly oběťmi domácího násilí, se nám jich přihlásily téměř tři stovky. Tím, že se rozhodly o svém problému hovořit, se zmenšil, protože si ho dokázaly přiznat. A to je velká věc. Často to berou i tak, že když svůj příběh zveřejní, pomohou ostatním,“ říká Alena Müllerová.
Dokument Z lásky nenávist byl tak sledovaný, že bude mít pokračování s týranými muži. I oni jsou ochotní mluvit o svých problémech. Na výzvu se jich přihlásilo téměř sto.
„Myslím, že je to hodně, protože muži přece jen nejsou zvyklí svěřovat se a taky je jich míň než týraných žen. Když jsem se dívala na natočené materiály, žasla jsem, že jejich příběhy a příběhy týraných žen jsou jako přes kopírák. Jenomže muži to mají o hodně těžší, protože je těžko uvěřitelné, že metr šedesát vysoká žena fyzicky týrá téměř dvoumetrového chlapa. Naopak jsou často nařčeni, že agresoři jsou oni,“ přemýšlí kreativní producentka.
Alena Müllerová
|
Proč se muži nechají dlouhodobě týrat? Třeba proto, že se bojí, že by přišli o děti, pokud od agresorky odejdou.
„Soucítím s těmi muži a smekám před jejich odvahou a statečností přijít před kameru.“
Životní příběh Aleny Müllerové by také mohl pomoci mnohým ženám. Když bylo jejímu synovi osm let, zjistila, že se životnímu partnerovi Janu Rejžkovi narodila dcera, kterou má s jinou ženou. Jak partnerskou krizi vyřešili?
„Honza chtěl zůstat se mnou a synem. Asi jsem byla příliš tolerantní. Náš vztah to navždy poznamenalo. Jenže syna Jáchyma ve dvanácti letech srazilo auto při přecházení silnice, to pak neřešíte nic jiného než dítě ohrožené na životě,“ vzpomíná. Lékaři mu tehdy dávali naději pět až deset procent.
„Pak říkali, že přežije, ale zřejmě se neprobudí. Potom, že se asi probudí, ale zůstane ochrnutý. Týdny, kdy jsme nevěděli, co bude, byly nesnesitelné.“
Statistika byla neúprosná, podobnou nehodu tehdy přežilo jedno dítě za deset let. „Nakonec se syn až zázračně uzdravil. Až později se určité následky objevily, i když ne fyzické. Zůstala mu i vysoká inteligence, ale jeho psychika je labilnější a osobnost je zřejmě trochu jiná, než kdyby k zranění nedošlo.“