S manželem jsme spolu skoro dvacet let. Chtěli jsme mít velkou rodinu, ale bohužel, nebylo nám přáno. Po několika potratech, a když už jsme to málem vzdali, se mi podařilo byť za cenu několikaměsíčního pobytu v nemocnici, porodit zdravou dceru. Pojmenovali jsme ji po mé babičce Anežka. Brzy jí bude 16 let a studuje prvním rokem na střední škole.
Dcera je pro nás vším
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Další děti jsme už mít nemohli. Smířili jsme se s tím, nic jiného nám ani nezbývalo, a s manželem jsme si slíbili, že uděláme všechno pro to, aby byla naše dcera šťastná. Pochopitelně takhle to cítí valná většina rodičů, kteří své děti milují a chtějí je co nejlépe připravit do života.
Anežce jsme se oba už odmalička hodně věnovali a snažili jsme se jí dát ze sebe to, co oba umíme a v čem jsme dobří. Po manželovi zdědila lásku ke sportu, po mně zase k divadlu a umění vůbec. V tom jsme s manželem odlišní – on se vždycky musel hodně přemáhat, když jsem chtěla, aby se mnou navštívil nějakou výstavu nebo zajímavé představení. Já naopak nesdílela jeho nadšení pro běhání, volejbal, lezení po skalách a další sporty, kterým se aktivně věnoval. Jediné, k čemu mě přemluvil, byly túry po horách.
A v Anežce jsme oba našli toho správného partnera. Jakmile trochu povyrostla, začala jsem ji brát do muzeí a galerií a manžel ji učil jezdit na kole, plavat, hrát tenis, lézt po skalách. Někdy jsem měla pocit, že z ní vychovává kluka, občas zakusila docela drsnou výchovu. Ale všichni tři jsme byli šťastní a samozřejmě jsme i spoustu času trávili společně.
Dcera hledá zábavu i mimo domov
Jak Anežka pomalu dospívá, tráví čas i s kamarády a kamarádkami. Má široký okruh přátel – jak ze školy či z okolí našeho domu, tak z různých sportovních kroužků apod. Na nás už má méně času, i když s námi stále ještě podniká různé výlety, dosud jezdíme společně i na dovolené. Víc času ale chce trávit se svými vrstevníky, což je pochopitelné.
Muž na mateřské: Nejčastější trable, které rodiny řeší
|
Já se s tím dokážu vyrovnat, nijak zvlášť mě netrápí, že má dcera i jiné zájmy. Svým způsobem by mi přišlo dost divné, kdyby šestnáctiletá holka chtěla být jen s rodiči. Vidím, že jsme z ní vychovali slušnou sebevědomou dívku, která se v životě neztratí. A jsem na to pyšná. Ovšem manžel je na tom mnohem hůř. On v ní pořád vidí tu svou holčičku, která bez tatínka neudělala krok a najednou se o ni musí dělit s naprosto cizími lidmi. Jedním slovem žárlí.
Až donedávna jsem si myslela, že jeho chování, když ji třeba vyslýchá, kam jde, s kým jde a tak podobně, je celkem v mezích normy, chce prostě mít přehled, ale to, co jsem zjistila, že nedávno udělal, už pro mě překročilo všechny normy. Manžel jí totiž do mobilního telefonu nainstaloval nějakou aplikaci, pomocí níž může sledovat každý její krok. Má tak přehled, kde se zrovna pohybuje, jestli je tam, kde mu řekla, že bude.
Sledování dcery přijde manželovi normální
Přiznal se mi k tomu až po několika týdnech a zároveň mi řekl, že Anežka o ničem neví a on jí to ani nemíní v nejbližší době říct. Prý se mu už mockrát v životě osvědčilo staré známé „Důvěřuj, ale prověřuj“. A taky on holce drahý mobil koupil a on platí její účty, takže má právo o ní všechno vědět. Navíc je za ni zodpovědný a v dnešním světě je třeba mít přehled a být na pozoru, kdyby se něco dělo. Anežka už není malá holka, chodí na střední školu, občas chce jít s kamarády ven i večer a on tak aspoň může být ve větším klidu, když ví, kde zrovna je. Zatím prý naštěstí nelhala o tom, kam jde.
Já manželovi rozumím, svým způsobem ho i chápu. Na jednu stranu je fajn vědět, kde naše dítě je, dává mi to větší pocit jistoty, že je relativně v bezpečí. Jenže, co nejsem schopná skousnout, je to, že dcera nemá o tátově sledování ani ponětí. Přijde mi to vůči ní naprosto nefér a chápu to jako podraz. Navíc si myslím, že snad to ani nejde, aby jeden člověk druhého sledoval bez jeho vědomí. Dcera sice ještě není plnoletá, ale zároveň už není malé dítě. Na to mi manžel řekl, že je jeho dítě a on má za ni zodpovědnost, nikdo mu nebude diktovat, co smí a co ne. Nijak jí tím neubližuje, naopak ji má více pod svou ochranou.
Tak nevím, jak se mám zachovat. Mlčet, ale to budu spoluviník, a co když na to dcera přijde? Říct všechno dceři, ale to pak u ní táta klesne a kdoví jaké to bude mít následky do budoucna...
Petra
Názor odbornice: Pozor na ztrátu důvěry
Vážená Petro! V příběhu vnímám dvě problematické roviny. Váš muž Anežku vyslýchá a kontroluje, nejde mu smířit se s tím, že dcera v šestnácti letech bude přirozeně trávit stále více času mimo primární rodinu. Druhou rovinou je sledování dcery přes mobil. Je přirozené, že se rodiče o své děti bojí. Vy však máte zkušenost, že se s dcerou dokážete domluvit a ona své sliby splní. To zasluhuje ocenění. Je v pořádku, aby dcera na střední škole měla jistou míru soukromí.
Promluvte s mužem o tom, že rozumíte jeho obavám o dceru, avšak vypíchněte, že jste doposud neměli důvod dceři nevěřit. Nechala bych na ní samotné, co s vámi bude chtít sdílet, a co již ne. Přehnanou kontrolou docílíte sice své informovanosti, avšak zjistí-li dcera, že ji sledujete, velmi lehce můžete její důvěru ztratit. Budovali jste ji svou příkladnou péčí o ni celý její život. Byla by škoda, abyste o její důvěru přišli. Obnovit ji pak není snadné, někdy to žel bývá dokonce nemožné.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 15. května 2017. Anketa je uzavřena.
