Kdy jste si naposledy vzala nějaký prášek?
Párkrát do roka si vezmu brufen - když nemám čas jinak vyřešit zablokovaný krk.
Pokud psychosomatika říká, že za všechno může psychika, tak u krku to tak není?
Samozřejmě je. Ale nesmíme paušalizovat a vykládat to jako snář, ve stylu „létati prase viděti, celý den zpocená býti“. Když mě bolí za krkem, většinou rychle dojdu k příčině. Ale ne vždycky mám hned čas vyřešit to a musím přežít den, nenechat se paralyzovat bolestí, tak brufen vezmu na milost.
V knížce Psychosomatický dotek motýla uvádíte nejtypičtější příklady problémů vašich klientů pohádkou. O tom, že láska je nad všechny doktory. To je základ psychosomatiky?
Jistě. U spousty starých příběhů i nových filmů s překvapením zjistíte, kde všude psychosomatiku najdete. Včetně prastaré lidové moudrosti, kde se člověk zelená vzteky nebo závistí, něčeho má po krk, něco nemůže strávit, rozdýchat, v domácnosti je dusno. Dokud o tom nepřemýšlíte, nenapadne vás, že právě stará moudrost je veskrze psychosomatická.
Jak se lékařka dostane k psychosomatice, tedy oboru s puncem šarlatánství?
Prapůvod byl někde v tom, že do zhruba sedmadvaceti jsem se projevovala jako vzorná hodná poslušná holčička. Měla jsem vždycky samé jedničky, ctila autority, ale uvnitř mne bublala rebelie v mém sociálním prostředí neakceptovatelná.
Tím myslíte rodinu a školu?
Ano. V patnácti jsem onemocněla a tehdy jsem nemohla vědět, po čem moje tělo volá. Že hypofunkce štítné žlázy je projev nemožnosti skutečného sebevyjádření, že vlastně žiju roli oběti. Po několika letech neúspěšného léčení na endokrinologii lékaři jako příčinu uvedli autoimunitní charakter, tedy že tělo agresivně ničí samo sebe: raději se poškodím, než abych šla do konfliktu s autoritami a obhájila se. S dnešními znalostmi mi to všechno sedí.
Kdy to skončilo?
Když jsem se vymanila z rodiny. Maminka je lékařka a nebyla ráda, už když jsem odešla z rentgenu a vybrala si psychiatrii. Přihlásila jsem se do úplně prvního výcviku rodinné terapie psychosomatických poruch. Moje rebelství dostalo zelenou.
Zřejmě nejvýbušnější téma vašeho oboru je léčba rakoviny.
Její příčina podle psychosomatiky je, že člověk sám sebe užírá zevnitř, aby si ublížil?
Ano, byť to dělá nevědomky. Neuvědomujeme si, že si často nabíháme na vidle a říkáme tomu smůla, že si necháme ubližovat a říkáme tomu arogance ostatních. Dokud si člověk myslí, že jen reaguje na nějakou vnější realitu, zůstane v pasivní roli. Nenapadne ho, že by mohl život s plnou zodpovědností vzít do vlastních rukou. Jsme toho schopni, ale rodina a škola nás to neučí.
Jaký podíl z vašich pacientů přijde kvůli onkologickým problémům?
Už téměř polovina. Malér je, když se k nám dostanou v terminálním stadiu. Po dvou třech letech léčby včetně řady chemoterapií, které nezabraly, ale zdevastovaly imunitní systém, nenaděláme nic. Jestliže ale člověk přijde včas, jsme schopní mu pomoct. Klidně souběžně s oficiální onkologickou léčbou, zdůrazňuju, že nikoho od ní nezrazujeme.
Jarmila Klímová
|
Jak rakovinu léčíte?
Podobně jako neonkologická onemocnění: Jsme schopni rozklíčovat příčinu, včetně sebedevastačních vzorců chování a patologií v rodině. Pak člověka vést ke změnám. Se stejnou pozorností, kterou dáváme psychice a vztahům, se věnujeme i buněčnému systému.
Nikdo nežije izolovaně. Jeden z nedílných aspektů psychosomatické léčby je náprava chyb a nemocných vztahů v rodinném systému. Zjišťujeme, jestli do rodiny tragicky nezasáhly vraždy, sebevraždy, potraty, mrtvé děti, holokaust, válka, padesátá léta, normalizace. V české kotlině toho máme za posledních sto let naskládáno opravdu hodně. Bolesti, těžkosti, křivdy, útlaky se nesou a předávají z generace na generaci. Když přetrvává nějaký velmi devastační princip, dítě třeba v páté generaci už má takovou zátěž, že svou smrtelnou nemocí nedovolí, aby rod pokračoval.
Zmínila jste lékaře. Jak vás vnímají?
Nemají mě rádi.
Proč chodí veterináři?
Protože chytrý veterinář se nepodívá nejdřív na nemocného psa, ale na jeho pána.
Chtějí po vás rady přátelé?
Vědí, že je nemůžou chtít. Stejně jako rodina.
Nesvrbí vás jazyk, když vidíte, že dělají něco vyloženě špatně?
Každý něco dělá špatně. Včetně mě. Ale je rozdíl něco dělat blbě a tvrdošíjně si na tom bazírovat, anebo říct „tohle jsem zkonil“, být schopen sebereflexe. Přátele z té první kategorie už nemám. Mám takové, kvůli kterým mě jazyk svrbět nemusí.
