Můj nevlastní táta nás bil. Mamku, bráchu i mě, a tak máma strašně chtěla pryč. Proto jsme se odstěhovali z většího města do malé vesnice na východě Čech, kde jsme měli přátele a známé.
Bydleli jsme s nimi v jednom panelovém domě. Jenomže máma to sama bez táty nezvládala a začala pít alkohol. Nezvládala nic, nechodila do práce, nestarala se o nás, ani o další věci kolem domácnosti. Vždycky jsem si říkala, proč neuchopí svůj život do vlastních rukou. Tak, jako to uměla dříve.
Nejdřív šel do děcáku brácha
V paneláku jsem bydlela s mámou a se svým starším bratrem až do té doby, než byl odebrán do dětského domova. Protože jsme měli často hlad, bratr kradl. Navíc to všechno viděl u nevlastního táty, takže mu to připadalo normální. Nechodil do školy a často ani domů. Dělal si, co chtěl, průšvihy se mu nashromáždily. Když odešel do děcáku, máma už nezvládala vůbec nic, alkohol a dokonce ani mě ne.
Jednou jsem přijela ze školy domů a máma k mému velkému překvapení doma nebyla. Na stole ležel lístek se vzkazem, že je v práci a vrátí se v šest večer. To mě velmi překvapilo. Nevěřila jsem tomu, ale bylo to tak, opravdu začala pracovat, aby dostala zpátky svého syna. Když šla do práce, tak se většinou dokázala ovládnout a nepít. Snažila se, ale stejně neměla šanci. Pořád byla namočená v alkoholu, večer co večer.
Jednou jsem byla doma, ležela jsem se zlomenou nohou a mamku zrovna sháněli dva chlápci, které jsem nikdy neviděla. Poslala jsem je do „rakvárny“, beztak věděli, že tam mamka pracuje, protože tam dělají lidi, kteří na víc nemají. Až večer jsem se dozvěděla, co nám chtěli. Nabídli nám byt ve vedlejším městě, taky v paneláku, který byl zajištěn jak vodou, tak elektřinou, což jsme předtím neměli. To, že matka byla žádat na obecním úřadě o lepší bydlení jsem věděla, jinak jí totiž hrozilo, že jí seberou i mě, a to by už nezvládla.
Příběh Veroniky je jedním z pěti příběhů sepsaných dětmi z dětských domovů, které postupně zveřejníme. První byl příběh Petry, který jste si mohli přečíst zde. Nejen ony, ale i ostatní děti z dětského domova si zaslouží další šanci, kterou jim dává i nezisková organizace Dejme dětem šanci. |
Mamka byla konečně zase jednou šťastná. „Stěhujeme se! Jak tu za tebou dopoledne byli ti pánové, tak mi dali klíče od bytu, budeme mít nový domov,“ řekla mi mamka. Byla jsem moc ráda.
S novým bytem byl chvíli klid
Asi půl roku to fungovalo docela dobře. Myslím si, že jsme byly docela šťastné. Ale mamka nepřestala pít. Nějaký čas chodila do práce, ale pak to všechno zase vzdala. Neměla na elektřinu, na plyn ani na vodu. Chodila si kupovat alkohol na dluh do jednoho krámku hned vedle paneláku. Neměly jsme na jídlo, ale hlavně že máma měla co pít.
Já jsem útěchu chodila hledat ke kamarádce, tak jsem naštěstí nebyla moc doma. Většinou jsem byla pryč, když matka pila, a jí to bylo jedno. Často jsem však byla jejím alkoholovým dýchánkům přítomna. Jednou se sbalila a odešla ke známým, kde jsme dřív bydleli, a zůstala tam asi čtrnáct dní. Já zůstala doma sama, bez jídla, nechodila do školy, flákala jsem se po večerech venku a to je hned jasné, že si lidé v paneláku všimnou, kde se co děje, hlavně takzvané panelákové drbny.
Když se máma vrátila domů, byla strašlivě opilá, nadávala mi a řekla, ať si sbalím věci a vypadnu, když si pořád na něco stěžuju. Moc mě to mrzelo, jenomže jsem měla z matky velký strach, tak jsme udělala, co řekla. Odešla jsem. A jestli jsem měla kam? Ano. Chtěla jsem vyhledat kamaráda Patrika, chtěla jsem za ním. Ale dřív než jeho jsem potkala spolužačku, která mi nabídla, že u ní můžu zůstat.
Mamka mi pořád volala, ale já jsem jí to schválně nezvedala. Bylo mi dvanáct let a už jsem měla v hlavě srovnaný, co udělám. Rozhodně jsem se nechtěla vrátit domů. Po jedenácti dnech jsem utekla s Patrikem, který mě v tom nechtěl nechat. Utekli jsme do jedné chaty v lese, nedaleko od původního bydliště. A tam nás po sedmi dnech našla policie. Odvezli nás a sociální pracovnici jsem řekla, že nezvládám naši situaci doma. Ale to už ona věděla od lidí z domu. Byla o tom informována už dlouho, ale nemohli nás najít.
A tak se stalo, že jsem do týdne byla odvezena do diagnostického ústavu, kde jsem byla tři a půl měsíce, aby zjistili, kam můžu jít, jestli do výchovného ústavu, nebo do dětského domova. Matka toho strašně litovala, nevěřila tomu, ale já jsem to tak i chtěla.
V domově jsem spokojená, ale rodina mi chybí
Po třech a půl měsících mi řekli, že se s nimi loučím a odcházím do dětského domova, který je poblíž bydliště mé matky. Měla jsem z toho velmi smíšené pocity. Tolik jsem si v „diagnosťáku“ zvykla, že se mi ani nikam odcházet nechtělo.
Zároveň jsem si ale uvědomovala, kolik let bych mohla strávit někde daleko od mamky. Takhle budu kousek od ní, ale zároveň nebudu muset být tak blízko naší rodinné situaci, nebudu bezdůvodně bita, nebudu mít starosti s tím, jestli mám peníze na cestu do školy, jestli mám co jíst a jestli bude máma doma a hlavně střízlivá.
V dětském domově, kde teď bydlím, jsem prošla mnohými změnami a převraty. Teď jsem spokojenější a mám v sobě klid. I když mě občas přepadá smutek a je mi to líto, jak to všechno s naší rodinou dopadlo.
S mámou si teď často voláme a oproti dřívějšku spolu máme velmi dobrý vztah. Pokud to jde, jezdím za ní každou sobotu. Přece jen už mi táhne na sedmnáctý rok a já více než kdy dříve cítím, jak moc někoho blízkého potřebuji.
