S manželem jsme se brali ještě na vysoké. Nemuseli jsme, ale společný život nás vyšel levněji. A do svatby nás nahecovali kamarádi, těšili se na několikadenní mejdan.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Dnes nám je 44 a 45 let. Oba máme zajímavou a velmi dobře placenou práci. Naše základní příjmy jsou zhruba stejné, ovšem manžel má jednou až dvakrát do roka velmi nadstandardní odměny. Máme dvě dospělé děti, syna a dceru. Syn je prvním rokem na vysoké a dcera studuje na střední škole. Žijeme ve svém, v domě po mých rodičích.
Společné finance
Když byly děti ještě malé, vydělával jen manžel, já brala podporu od státu. Do toho jsme postupně rekonstruovali náš dům. Peněz bylo málo, ale zvládli jsme to a nepamatuji, že bychom se někdy kvůli nim pohádali. Naopak mě manžel chválil, jak i s tím málem dokážu hospodařit. Všechny naše příjmy jsme dávali do jedné obálky, a kdo potřeboval, tak si vzal.
Když jsem i já začala vydělávat, na našem hospodaření jsme nic nezměnili. Máme jeden společný účet a chodí nám na něj obě výplaty. Manžel vždy na konci měsíce sedne a udělá inventuru našich příjmů a výdajů. A já to pochopitelně odnesu, že jsem zase nic neušetřila. Já, která mám výčitky koupit si něco málo na sebe, nebo si dojít ke kadeřnici či na kosmetiku.
Když se ozvu, že manžel má mnohem větší spotřebu než já, je oheň na střeše. On má totiž dost drahé koníčky, má zálibu v kvalitních hodinkách, hraje golf, to aby držel krok s kolegy. A poslední dobou se zbláznil do výpočetní techniky, žádná novinka mu nesmí ujít. Když se zeptám, proč toho tolik kupuje, řekne mi, že si snad na to vydělá. Jenže to se pak nemůže divit, že jsme na konci měsíce téměř v minusu.
A mně vyčítá, že si jednou za čas koupím nové boty nebo jiné oblečení. A o dětech ani nemluvím. Obě si sice občas přivydělají na brigádách, ale sem tam jim něco koupit musím. Nedávno se manžel rozčiloval, proč jsme s dcerou tolik utrácely za oblečení. Když jsem mu řekla, ať si spočítá, kolik za sebe a děti za měsíc utratím já a kolik za sebe utratí on, řekl mi, že on se musí reprezentovat, jinak by v práci byl za chudáka a to si nemůže dovolit.
Chce se vytahovat
Nedávno manžel přišel s tím, že si musíme pořídit nové auto. Prý to staré (kupovali jsme ho asi před třemi lety) už je okoukané a bylo by dobré, kdybychom ho vyměnili. Myslela jsem, že mu snad jednu vrazím. To auto nás přišlo na spoustu peněz, všechno, co jsme zdědili po jeho matce, na něj padlo. Prý nebude problém ho prodat (ovšem za zlomek původní ceny) a na zbytek si půjčíme. Jenže manžel nechce jen tak ledajaké vozidlo, zbláznil se do modelu za téměř milion korun.
Mně je jasné, odkud vítr vane. V práci se chce vytahovat, jak na všechno má, jaký je borec. A mě doma dusí, že nejsem schopná nic ušetřit. Už mám jeho chování plné zuby. Řekla jsem mu, že zavedu jiný způsob hospodaření. Každý si pojedeme za své. Spravedlivě rozdělíme výdaje na polovinu, společný účet zrušíme a oba si založíme ten svůj, kam nám bude chodit výplata. A jeho odměny (nebo jejich část) můžeme třeba spořit na důchod nebo na dovolenou apod. Manžel mi ale vynadal, že to je přesně, co říká, vůbec neumím hospodařit, klidně budu vyhazovat peníze za další účet, místo toho, abych přiznala, že zbytečně utrácím za blbosti.
Už jsem z našich hádek unavená, někdy mám pocit, že by mi bylo lépe, kdybych byla sama, co bych si vydělala, to bych taky utratila, něco ušetřila a bylo by mi fajn. Jenže i s dětmi už bych to nejspíš neutáhla.
Tereza
Názor odborníka: Čeho se vám nedostává?
Dobrý den, každodenní hádky jednoho unaví, každý má své argumenty a je těžké se dobrat společného řešení. Navíc se stává, že čím více člověk vydělává, tím má větší nároky. Tedy i s dvěma nadprůměrnými příjmy může být těžké něco uspořit. Zaráží mne jedna věc, proč u účtu, který je obou a z kterého zjevně oba dva čerpáte dle potřeby, je vina podle všeho na vás? Je-li společný účet, je odpovědnost na obou. Jak tuto odpovědnost tedy sdílíte? Možná je to otázka nejen na vás, ale i na vašeho manžela.
V každém případě je dle mého soudu důležité se o takovém tématu společně bavit. Je namístě manželovi sdělit vaše pocity, říct mu svoji představu, jak to chcete do budoucna. Jistě je řada věcí, na kterých se dokážete shodnout a domluvit. To je dobré si připomenout a hledat způsob, jak tuto dovednost využít i v rámci rodinných financí. Můžete se například dohodnout na podrobném zapisování všech výdajů během jednoho měsíce. Pak si na to sednout a probrat, co bylo nezbytné, co méně a na čem jste se třeba mohli poradit. Výsledek vám pak napoví, jakým směrem se do budoucna ubírat.
Pokud ovšem ani tohle nebude fungovat a nebudete vnímat vstřícnost pro společné řešení, je další možností váš vlastní účet. Účet, ke kterému budete mít přístup jen vy sama a kde budete mít vlastní výdaje pod kontrolou. Účet, ze kterého budete platit polovinu výdajů na domácnost a děti, přesně podle dohody, kterou s manželem předem vytvoříte.
Na závěr mě ovšem napadá, že nerozumím jedné věci. Proč jsou neušetřené peníze tématem hádek? Čeho se vám to nedostává, případně co vám chybí? S pozdravem,
Kateřina Vrtělová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 16. června 2014. Anketa je uzavřena.
