Moje máma mi vždycky tvrdila, že mám na chlapy smůlu a já jí už dávám za pravdu. S manželem jsme se museli brát po půlroční známosti, když jsem čekala dnes sedmnáctiletého syna. Příliš jsme se neznali a navíc jsme oba byli na manželství a rodinný život moc mladí. Exmanžel je stejně starý jako já a víc než rodinnému životu dával přednost kamarádům a hospodě.
Ještě jsme o rok později stihli zplodit druhého syna, ale rok po jeho narození jsem konečně požádala o rozvod. Od té doby jsem exmanžela neviděla. Na kluky sice platí, ale nikdy se o ně nezajímal.
Po delší době bez přítele jsem ho potkala
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Pak jsem měla ještě dvě asi roční známosti, ale i ty za nic nestály. Jeden přítel byl extrémně žárlivý a druhý alkoholik. Na chlapy jsem na pár let zanevřela, než jsem před třemi lety potkala Radima. Dali jsme se spolu do řeči na zastávce autobusu u nás na sídlišti, byl na návštěvě za kolegou z práce, a protože autobus měl jet až za půl hodiny, a počasí za nic nestálo, pozval mě na kávu. Moc se mi na první pohled líbil a já jemu taky, vyměnili jsme si telefonní čísla a slíbili si, že si schůzku brzy zopakujeme.
Ozval se hned druhý den a pak už jsme se začali pravidelně scházet. Radim je o pět let starší než já, také rozvedený a má dospělou dceru. Žije sám v dvougarsonce. Poté, co jsme si vzájemně vylíčili naše životní osudy, zjistili jsme, že jsme na tom s partnery zhruba stejně. Ani jeden jsme ještě nepotkali toho pravého.
Scházeli jsme se dost intenzivně zhruba půl roku a já mu nabídla, aby se ke mně přestěhoval, mám docela velký byt a klukům by to naštěstí nevadilo, Radima si celkem oblíbili. Ovšem Radim odmítl, že prý je mu se mnou dobře, ale na společný život se ještě necítí. A pak se mi skoro měsíc neozval, nereagoval na mé esemesky ani telefonáty, neotvíral, když jsem mu zvonila za dveřmi. Byla jsem naprosto zoufalá a dávala si za vinu, že jsem na něj asi šla moc zhurta. Jinak jsem si to nedokázala vysvětlit, vždyť nám spolu bylo tak dobře.
Vrátil se jakoby nic
Když jsem se dostala z nejhoršího, Radim zazvonil u nás za dveřmi a prý, jak se mám, že je rád, že mě zase vidí. Vlepil mi pusu, do ruky vrazil kytku a hrnul se do dveří. Byla jsem tak v šoku, že jsem se nezmohla na slovo, ovšem po chvilce jsem se do něj pustila, co to jako má znamenat, proč se tak dlouho neozval, nezavolal, nenapsal… Co si o sobě vůbec myslí? Radim řekl jen to, že potřeboval být sám, ale že je už zase tady, tak ať z toho nedělám vědu. Že přece vím, že mě má rád. Tak jsem z toho vědu nedělala, na nic se neptala a pokračovali jsme v našem vztahu tam, kde jsme měsíc před tím přestali.
Dál jsme bydleli každý ve svém, občas u mě Radim přespal, občas já u něho, ale na společné bydlení už řeč nepřišla. On o tom vůbec nezačal mluvit a já se bála, že zase zmizí, tak jsem radši mlčela. Jenže on zmizel i tak. Tentokrát mě ale na to připravil. Jeden večer, když od nás odcházel k sobě, mi řekl, že by chtěl být zase sám, ať ho nehledám, nevolám mu, že by to bylo zbytečné. Chtěla jsem na něm nějaké vysvětlení, ale on odmítl a odešel. Probrečela jsem celou noc a zařekla se, že to je definitivní konec, že už ho nechci nikdy vidět, že prostě sebou nenechám takhle vorat.
Uplynuly zhruba tři týdny a Radim mi zavolal, a jestli prý bych s ním šla na večeři. Odmítla jsem a řekla mu, že už ho nechci ani vidět. Ovšem večer se objevil u nás doma, situace se opět opakovala a já ho znovu vzala zpět.
Už je zase pryč
Když jsem na všechno zapomněla, Radim opět zmizel. Tentokrát mi jen poslal esemesku, že se nějakou dobu neuvidíme, že si musí promyslet, jak s naším vztahem dál. Je to asi deset dní, co o něm nic nevím. Stále ho miluji, ale připadám si jak odkopnutý hadr. Copak je to normální, aby se mnou takhle zacházel? Už ho nechci vzít zpátky, chci mít normální vztah a ne čekat, až si zase vzpomene, že chce být sám a pak si usmyslí, že už chce být se mnou a já budu opět k dispozici. Jenže on je jinak moc fajn, je mi s ním dobře, jak mi nikdy s nikým nebylo.
Vůbec nevím, co mám dělat, jestli se zase vrátí.
Karolína
Názor odborníka: Řekněte Radimovi, co cítíte
Dobrý den, Karolíno, díky za váš příběh. Navzdory tomu, že to zní docela zajímavě a budí to zvědavost, umím si představit, jak to na vás musí působit. Podle vašeho vyprávění je zjevné, že zkušenosti s muži jste měla spíše negativní. I vaše maminka vám tento příběh stvrzuje.
Ovšem domnívám se, že je možné se na to podívat i tak, že dosavadní zkušenosti vám o mužích i o vás něco říkaly, něco vám přinášejí. Pokud jde o vztah s Radimem, kladu si otázku, čemu se to máte naučit a co vám to má přinést? Z nějakého důvodu, který je vám v tento okamžik neznámý, Radim potřebuje být sám. Na tom nevidím nic špatného, takové potřeby občas lidé mívají. A je otázkou individuálního vnímání, co je normální a co už ne.
Problém ovšem je, pokud člověk ve vztahu partnerce či partnerovi nevysvětlí, co se děje a proč potřebuje být sám. Vaše pocity, že s vámi "vorá", jsou pak zcela pochopitelné. No a díky tomu vzniká problém překračování hranic. Radim dělá něco, co je vám nepříjemné a nepochopitelné a máte právo se vůči tomu ohradit. A jak jsem pochopila, to jste také udělala. A to je dobře.
Ovšem problém v překračování hranic není jen dát to najevo, ale hlavně si za tím stát. Tedy někdy není tak těžké říct, co se mi nelíbí a co chci jinak, ale opakovaně si za tím stát a neustoupit. Píšete, že už ho nechcete vzít zpátky, pokud se zase ozve. Zároveň vám nikdy s nikým nebylo tak jako s ním. Možná si Radim zaslouží ještě jednu šanci. Ostatně i on udělal jistý pokrok a ve druhém a třetím případě vás alespoň upozornil, že chce být sám. A nepochybně měl dobrý důvod, proč se opět ozval, vrátil. Na ten důvod bych se ptala, a nejen to. Na vašem místě bych Radimovi řekla, jak se vždy cítíte a co se vám honí hlavou, když nekomunikuje. Je důležité, aby pochopil, co vám na tom nevyhovuje a že je to pro vás těžko pochopitelné. Požádejte ho o vysvětlení, neboť tak budete lépe schopná mu porozumět a třeba i přijmout tuto jeho potřebu. Zároveň mu třeba budete schopna i pomoci, pokud budete vědět, o co jde.
Řekněte mu, co k němu cítíte, proč je pro vás důležité mu rozumět a tím pádem mu dát ještě šanci. Pokud by se ovšem mělo opakovat totéž ještě jednou dle starého scénáře a pro vás by to bylo neakceptovatelné, je třeba, aby to věděl. A pak už jen najít způsob, jak to ustát a neustoupit. Přeji hodně štěstí.
Kateřina Vrtělová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 28. dubna 2014. Anketa je uzavřena.
