Až do mé puberty jsme byly dokonalý pár. Ani jsem nestála o kamarádky, protože s maminkou byla velká legrace a ona dělala všechno pro to, abych se cítila dobře a nepostrádala tátu, ani prarodiče. Moje maminka je sirotek, vyrostla v dětském domově, tátovi rodiče žili na Slovensku a od jeho smrti jsem je neviděla. Měly jsme tedy jen jedna druhou.
Máma mě chtěla mít jen pro sebe
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Pak jsem šla na střední školu, poznala jsem nové lidi, začala chodit do tanečních. A tenkrát jsem zjistila, že už nechci trávit všechen čas jen s mámou. Poznala jsem moc fajn lidi, ve škole jsme měli skvělou partu a já chtěla být jejím právoplatným členem. Jenže máma to brala jako velkou zradu. Až do maturity jsme spolu bojovaly, vyčítala mi, že na ni nemám čas, že je pořád sama, že už ji nemám ráda. Marně jsem jí vysvětlovala, že je to hloupost, že ona je pro mě první člověk na světě, ale že chci žít i jinak. Nechápala jsem, proč si nenajde nějaké kamarádky, chodila do práce, kolem ní byly skoro samé ženské. Vždyť si s nimi v práci normálně povídala, tak proč nemohla s některou z nich trávit občas čas i po práci. Ale máma nechtěla.
Po maturitě jsem začala chodit do práce a opět poznala nové lidi. A taky jsem se poprvé zamilovala. Jirka byl kolega, o dva roky starší než já a moc jsme si rozuměli. Ale před mámou jsem ho tajila. Jenže matka na moji známost asi po roce přišla. Tu scénu, kterou mi doma udělala, bych nikomu nepřála zažít. Byla hysterická, křičela, plakala, hroutila se, až zůstala bezvládně ležet. Volala jsem záchranku, odvezli ji a noc strávila v nemocnici. Doktor mi řekl, že prodělala nervový záchvat, ale že bude v pořádku.
Matka se hroutí pravidelně
Od této scény bylo matčino chování čím dál horší. Pořád mi volala do práce, kdy přijdu domů, přemlouvala mě, ať po práci nikam nechodím, ať jsem s ní doma. Občas na mě čekala i před firmou, aby mě odchytila, až půjdu domů. Tak se seznámila i s Jirkou a udělala scénu na ulici. Za týden po tom se se mnou Jirka rozešel, že tohle je na něj moc.
Pár let jsem nikoho neměla, jen občas nějakou hodně krátkou známost a mámě jsem lhala, že musím zůstat déle v práci, nebo že jdu ke kamarádce jí s něčím pomoci a tak podobně. Hrozně jsem se bála jejích záchvatů. Často se opakovalo, že mi máma volala, ať okamžitě přijdu domů, že je jí špatně, že se doma sama bojí. A já vždycky naklusala.
Její stav jsem konzultovala i s doktorem, dokonce jsem ji donutila jít na vyšetření, dali jí nějaké prášky na uklidnění a tím to skončilo.
Máma je smrtelně nemocná
Ovšem to nejhorší mělo teprve přijít. Před rokem jsem poznala Marka, muže, kterého si chci vzít. Hned na počátku našeho vztahu jsem mu řekla o mámě, aby mi třeba neutekl jako Jirka. Vzal to naprosto v pohodě a přemluvil mě, abych je navzájem představila, že si s ní poradí. Neporadil, máma udělala opět neskutečnou scénu. Ale Marka to neodradilo, naopak, jenže trvá na tom, abych se odstěhovala. Má vlastní byt. Mámě jsem doma řekla, že jestli nepřestane se svými výčitkami a hysteriemi, tak se k Markovi odstěhuji. Slíbila, že toho nechá, ale ať nikam nechodím. Nějakou dobu se chovala celkem normálně, zvládala, že nejsem občas po večerech doma, přežila i víkendy, které jsem trávila s Markem.
Když jsem jí ale oznámila, že se chceme vzít, řekla mi, že mi to přeje, ale naší svatby se stejně nedočká, je prý smrtelně nemocná. Zpočátku jsem jí nevěřila, ale mluvila tak věrohodně a zasvěceně, že nevím, na čem jsem. Prosila mě, abych s ní zůstala až do její smrti a nikam neodcházela. Když jsem chtěla vědět, co jí vlastně je, kde se léčí, kdo je její doktor a další podrobnosti, odmítla mi cokoliv říct. Prý abych si nedělala zbytečné starosti.
Máma je zase úplně jiná, teď kolem mě doma chodí, vzdychá, pláče, nic nevyčítá, ale pořád mluví o smrti. Je pravda, že trochu pohubla, ale jinak mi připadá docela zdravá. Do práce taky chodí, má ještě pět let do důchodu, říkala, že chce pracovat, co nejdéle to půjde.
Nevím, co mám dělat. Na jednu stranu mámě nevěřím, myslím si, že mě vydírá, abych byla co nejdéle s ní, na druhou stranu si říkám, co když je opravdu nemocná a já od ní odejdu a pak si to budu vyčítat.
Eva
Názor odborníka: Odstěhovat se je dobrý nápad
Dobrý den, Evo, je to opravdu náročná situace, kterou prožíváte. Citové vydírání člověkem, kterého máme rádi, bývá zrádné a často funguje.
Máma ví, že jste citlivá a že vám není lhostejná. Jak správně píšete, bylo by přirozené a vlastně i zdravé, kdyby si máma našla nějakou kamarádku, nebo dokonce i přítele. Ovšem z nějakého důvodu se upnula jen na vás. Tato závislost je pro vás nejen zatěžující, ale pro vás obě velmi omezující.
V každém případě je skvělé, že i navzdory tomu jste si našla přítele, budoucího manžela. Je dobře, že jste mu o mámě řekla. Otevřenost ve vztahu je důležitá stejně jako vzájemná podpora. Váš přítel je zjevně připraven vás podpořit.
Odstěhovat se od mámy je z mého pohledu dobrý nápad. Není nutné se ve svém životě omezovat proto, že máma není schopná se odpoutat od svého jediného dítěte. Navzdory její neoddiskutovatelné lásce vy máte svůj život a máte také právo si ho zařídit dle svého. Pokud se chcete po svatbě odstěhovat k Markovi, udělejte to. Je to logický krok. Vícegenerační soužití je obvykle komplikované a pro všechny těžké.
Pokud vám není lhostejný mámin zdravotní stav, starejte se a snažte se jí v rámci svých možností podpořit. Nabídněte jí třeba doprovod k lékaři, zajímejte se. Zda vaši pomoc přijme či odmítne, je její volba. Vy sama znáte mámu nejlépe, pokud jí nevěříte, jak píšete, je třeba tento pocit brát vážně. Na druhou stranu chápu rozpor, který prožíváte. Co když je opravdu nemocná? Jsem si jistá, že kdyby se ukázalo, že to tak je, najdete se svým přítelem (manželem) způsob, jak se o mámu postarat. Ostatně je normální, že se rodina podporuje a nemusí spolu nutně žít v jedné domácnosti. Láska zůstává navzdory různým adresám. Navíc je možné, že vaše máma vlastně ani neumí žít sama, možná to nikdy nezažila. V takovém případě by byla pochopitelná její úzkostná snaha zabránit vám v odchodu. Svým odstěhováním jí však můžete dát šanci si to vyzkoušet a třeba i příležitost pro nová seznámení. Věřím, že najdete způsob, jak si svoje rozhodnutí ustát. Přeji hodně sil!
Kateřina Vrtělová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 14. dubna 2014. Anketa je uzavřena.
