A stejný přístup vyžaduje i od nás učitelů.
Vysněné povolání
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Už odmalička jsem chtěla být učitelkou. Moji rodiče také učili, maminka na střední škole a táta byl vysokoškolský profesor. A oba svou práci milovali. Pochopitelně jsem měla ideály, jak budu skvělá, spravedlivá, jak mě děti budou milovat. Měla jsem štěstí v tom, že už jsem mohla učit v jiné době než moji rodiče. I když je pravda, že za minulého režimu se učitelé nesetkávali s takovým přístupem rodičů ke škole, jaký vidíme my dnes.
Učím už 15 let a stále na stejné škole. Mou první nadřízenou byla skvělá ředitelka. A od ní jsem se nejvíc naučila, hlavně v přístupu k dětem a jejich rodičům. Nikdy se nenechala uplatit rodiči – nabubřelými bohatými podnikateli.
Jenže před pěti lety odešla do důchodu a nastoupil nový ředitel. A s ním nastala i jiná doba. Nutí nás, učitele k tomu, abychom omlouvali prohřešky dětí prominentních rodičů, kteří mají peníze a mohou škole přispět sponzorskými dary. Už dva kolegové kvůli tomu odešli ze školy.
První konflikt
Před dvěma lety k nám do školy, do osmé třídy, kde jsem učila matematiku i fyziku, přestoupil z jiné školy syn velmi vlivného podnikatele. Kluk, který neuměl do pěti počítat, zato drzosti měl za celou třídu. Bylo to hrozné období, sázela jsem mu jednu pětku za druhou, až si na mě došlápl pan ředitel, že to nejde, musím klukovi dávat maximálně čtyřky, protože jeho otec nám bude sponzorovat rekonstrukci oken ve třídách. Bránila jsem se, ale nebylo to nic platné. Pan ředitel to prosadil. Tenkrát jsem si řekla, že je to poprvé a naposledy. Kluk nakonec naši školu opustil a i ta okna máme pořád stará.
Řediteli jsem řekla, ať ode mě už nikdy nečeká rozdílný přístup k dětem. Byla jsem potrestaná snížením osobního ohodnocení na jeden měsíc. A obrana žádná. Kolegové se mnou sice ve sborovně remcali, ale nezastal se mě nikdo. Pana ředitele se každý bojí.
Další konflikt
Jenže to, co prožíváme ve škole teď, je už opravdu nad moje síly. Asi měsíc po zahájení školního roku do naší školy, šesté třídy, přestoupila dívka Martina. S tatínkem se po smrti maminky přestěhovala k babičce a dědovi a musela změnit školu. Neučí se špatně, ale povahově je naprosto nesnesitelná.
Zpočátku jsme k ní, hlavně my učitelky, měly trochu jiný přístup, takový více mateřský. Bylo nám jí líto, že tak brzy přišla o maminku. Všemožně jsme jí všichni pomáhali a snažili se to vysvětlit i dětem, aby ji přijaly mezi sebe, že prožívá smutné období. Jenže Martina brzy pochopila, že se může za mrtvou maminku schovávat. Má zlou povahu, navádí děti jedno proti druhému, dělá jim naschvály, žaluje, vymýšlí si a pokaždé se rozpláče. Další den k nám do školy přiběhne tatínek v závěsu s babičkou a dědečkem a vyhrožují vším možným. A úplně nejhorší je, že mají pana ředitele na své straně. Nedávno jsem se dozvěděla, že otec dívky a náš ředitel jsou dávní kamarádi.
Moje trpělivost přetekla před několika dny, když po provokaci Martiny jí jeden spolužák dal facku. Ta to samozřejmě extrémně nafoukla a druhý den jsme opět měli tatínka ve škole, který vyžadoval chlapce kázeňsky potrestat. Já už mezitím od dětí vyslechla, jak to ve skutečnosti bylo a otci jsem všechno, co jeho dcera dětem ve třídě provádí, řekla a chlapce jsem potrestat odmítla. Jenže se do toho vložil pan ředitel a navrhl pro kluka dvojku z chování, kterou pak sám schválil. Když jsem proti tomu protestovala, bylo mi řečeno, že mě nikdo na škole nedrží a můžu jít klidně učit jinam.
Už mám všeho plné zuby, uvažuji, že ze školy odejdu. Manžel mě naopak přesvědčuje, že to mám vydržet, přeci řediteli nevyklidím pole bez boje. Má pravdu, mám to ve škole ráda, navíc mám štěstí na děti a po tom posledním incidentu cítím, že jsem v jejich očích povyrostla. Jenže i já mám jen jedny nervy.
Lenka
Názor odborníka: Rozhodují vaše životní hodnoty
Vážená Lenko, i když žádáte o radu nebo názor, vlastní rozhodnutí je vždy nejlepší. S čím vám ale mohu pomoci je, jak nalézt právě tu vaši cestu.
V první řadě je důležité si uvědomit, kdo jsem. Můžete si zmapovat své životní hodnoty. Jinými slovy: ujasněte si, co je pro vás důležité a čemu věříte. Tyto životní hodnoty si napište na list papíru, abyste je měla při svém rozhodování na očích. Budou pro vás pomyslným kompasem na vaší cestě.
Poté porovnejte všechna možná řešení s vašimi životními hodnotami. Můžete si procentuálně vyjádřit, nakolik každá daná možnost odpovídá vašim hodnotám. Tím si zmapujete, které řešení je nejvíce v souladu s vámi jako s člověkem.
Zde je dobré zvážit dopady jednotlivých řešení. Ty kladné i záporné. Následně posuďte, zda jste ochotna možná rizika přijmout.
Nyní se rozhodněte a jděte do toho naplno. Je pravda, že výsledek může být jakýkoliv. Tím, že jste se rozhodla dle svých životních hodnot, je největší šance, že si i s odstupem času budete moci říci: "Udělala jsem dobře." Přeji vám úspěch a štěstí.
Vít Šrámek, PCC, kouč a lektor, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 24. března 2014. Anketa je uzavřena.
