Z čeho pramení nárůst agrese mezi nejbližšími?
Aby se dnes člověk uživil, je mezi mlýnskými kameny. Má za krkem hypotéku, takže nemůže říct šéfovi všechno, co by chtěl. Stojíme spoustu hodin v zácpách, kde pěníme a dusíme nějakou agresi, kterou nemáme kde ventilovat. A samozřejmě tím hromosvodem nebo tím ventilem se stane ta nejbližší, nezranitelnější a nejbezbrannější osoba, kterou máme doma, což je pro nás často partner. Asi není tajemstvím, že snadněji do té agrese přejde muž než žena, takže si myslím, že toto je jeden z těch významných faktorů, proč je dnes násilí víc.
 Kdo je Mark Dzirasa: Více na http://www.dzirasa.com/ |
Na druhé straně si oběti dost nechají líbit.
Jsme odmala krmeni propagandou, která je všude kolem, najdeme ji třeba v hollywoodských filmech, pohádkách pro děti nebo dívčích románech, podléháme iluzi, že zamilovanost je něco, na čem se dá dlouhodobě postavit vztah. Princ spatří princeznu, zamilují se, a pokud neumřeli, tak žijí šťastně dodnes.
Zkraje nám v prozření brání růžové brýle?
Zpočátku vztahu to platí. Přitahuje nás opačná energie: kdo je bordelář, ten se zamiluje do někoho, kdo je organizovaný a platí všechny účty včas. Tomu, kdo má problém dělat rozhodnutí, imponuje někdo, kdo naopak rozhodnutí dělá velmi snadno. Ale poté, co zamilovanost odezní, a psychologové by nám řekli, kdy přijdou etapy, ve kterých se začne vytrácet, musí vztah stát na něčem jiném a my nevíme na čem.
Přihlaste se na seminář: NENECHTE SI UBLIŽOVAT
|
Může za to i doba, ve které žijeme?
Buďme rádi za dnešní dobu, je to doba osvobozování. Dřív nebylo možné například vzdorovat faráři, který řekl: Nemůže utéct ze vztahu. Tento společenský tlak dnes ustupuje. To znamená, že je snazší zařídit si život po svém. Takže buďme optimističtí: dnešní doba nahrává tomu, aby násilí ubývalo a pojďme v to věřit. Pojďme hledat cestu k tomu, jak předat všem ženám zprávu, že je cesta, jak se z násilí osvobodit, že není nutné ten útlak snášet donekonečna.
Oběti domácího násilí si často neuvědomují, že vina není jejich, ale agresora. Proč?
Za to může jedovaté nastavení v mysli spousty žen, kterému já říkám "hodná holčička". Spousta babiček a maminek už odmalička instruuje dívky, jak mají vařit, jak se chovat, oblékat, aby si muže zasloužily a udržely. Podprahově pak žije žena s představou, že se musí snažit, aby si muže zasloužila. Hodná holčička vytváří prostor pro submisivní chování, ústupky i tam, kde už by být neměly, a strach říct si o své potřeby, projevit se, požádat, má strach chtít být šťastná.
Nejde ale jen o problém opakování špatných, jedovatých vzorců. Domácí násilí je i o nízkém sebevědomí. Jak se mít ráda?
Já bych řekl dokonce především. Zejména ženy nerady slyší tvrzení, že lidé s námi zacházejí tak, jak my jim dovolíme. Protože i ty, které třeba už dnes žijí desítky let jako oběti domácího násilí, si jistě vzpomenou, že na začátku vztahu facky nebyly běžné. To přišlo až s prohloubením intimity, ale z prvního rande určitě neodešla s modřinami.
Pak ale dovolí, aby chování agresora přerostlo meze...
Od prvního momentu musí být ženy a dívky na stráži. Jakékoliv modely chování, s nimiž se neidentifikuji, které zavání agresí, uzurpátorstvím nebo manipulací a ovládáním, musejí okamžitě utnout. Dřív, než skončí zmlácené v koutě. V případě, že už se násilí rozjelo, je třeba začít pomalu budovat své sebevědomí. Snažit se rozpomenout na to, co měly rády, ať už samy, s kamarádkou, anebo s pomocí linky bezpečí, hlavně ukončit sebemrskačství.
Ono to možná zní trošku divně, když řeknu, že si většina obětí ani neuvědomuje, že má nějaký problém. Jak na to přijít? Co už není normální?
Je dobré se zpětně zamyslet třeba nad tím, zda bych před manželstvím souhlasila s tím, aby mi někdo určoval délku sukně nebo velikost výstřihu. A možná si uvědomíme šokující odpovědi a uvědomíme si, že si necháváme líbit něco, co by pro nás bylo dříve úplně nepřijatelné. Možná popovídat si s kamarádkou, jak to má ona doma, by mohlo být nápomocné.
Bohužel hodně dětí, které vyrůstají v rodině, kde je domácí násilí, opakuje vzorec chování i potom ve své vlastní rodině. Dá se tomu zabránit?
Rad by mohlo být mnoho. Ta, která mě teď právě napadá, je právě otevřená komunikace. Mám na mysli nekrýt násilníka. Spousta žen má takovou představu, že by měly tatínka krýt. Aby tatínek zůstal před dětmi v dobrém světle. Dítě ale potřebuje vidět, že si maminka váží sama sebe. To znamená otevřeně říct: Tohle se mamince nelíbilo, řekla jsem tatínkovi, že už se to nesmí nikdy opakovat, a tatínek slíbil, že už se to nikdy nestane. Jsem z toho moc smutná, že to tatínek udělal.
Takže klidně dětem zkazit iluzi o skvělém tatínkovi?
Nekrýt násilníka, nehrát si za každou cenu na šťastnou rodinu. Říct, že toto není způsob, jakým se k sobě lidé chovají, ukázat a správnými slovy situaci pojmenovat. To může pomoct k tomu, aby dítě nevyrostlo v představě, že násilné chování je normální.
Jakou roli může hrát sebeobrana v případě násilí na ženách?
Účinná sebeobrana může dramaticky zmírnit následky případného útoku, v extrémním případě třeba i zachránit život. Fyzickému útoku většinou přechází verbální hádka a už v té oběť vysílá signál. Pokud žena ví, že by se dokázala ubránit, vystupuje už na verbální úrovni sebevědoměji a k napadení ani nemusí dojít.
Co je podle vás horší, fyzické nebo psychické násilí?
Obecně se domníváme, že fyzické je horší. I z pohledu legislativy bude trestáno vyšší sazbou a tvrdší represí. Já jsem v hodnocení opatrnější. Pokud fyzické násilí nezpůsobí trvalé následky, modřiny se dřív nebo později zahojí. Psychické násilí se tak rychle nehojí, navíc se projevuje na mnoha dalších úrovních: týraná žena nemá ráda sama, chová se a vypadá jako chudinka. Jak si pak třeba může sebevědomě budovat kariéru? Psychickému násilí je třeba se bránit stejně naléhavě jako fyzickému.
Dá se bránit ponižování?
Psychickému se dá bránit snáz než fyzickému. Vždy, když jsem tázán, jak se bránit fyzickému násilí, tak jsem v rozpacích. Každá obrana v sobě totiž skýtá potenciál, že žena dostane naloženo ještě víc. U psychického násilí je dobré v sobě budovat představu, že nejsem na vztah odkázaná a na partnerovi závislá. Že mám volbu, že jsou jiní muži, jiné zájmy a jiné bydlení. To je první krůček k tomu, aby žena dokázala sebevědomě i v rámci vztahu říct, jaké zacházení je pro ni přijatelné a co si nepřeje.
Když už se oběť domácího násilí rozhodne agresora opustit, dá se na odchod nějak připravit?
Příprava na odchod je velmi zásadní. Často vidíme, že žena odejde a za týden je zase zpátky, kdy ji k tomu přinutí třeba ekonomické důvody, nové citové vydírání a zase sliby, že všechno bude jinak. Proto je důležitá logistická příprava: promyslet, kde budu bydlet, jak to bude s penězi. Než odejít v afektu, je lépe se napřed poradit s odborníky, kteří mohou připravit zázemí nebo pomohou odpovědět, jak si ho připravit, aby mohl být následný odchod skutečně definitivní.
Do jaké míry můžeme doufat, že se druhý změní?
Máme tendenci žít s představou, že se změní a napraví: až toho nebude mít tolik v práci, až se odnaučí pít a podobně. Je ale třeba vždy vycházet z paradigmatu, že druhá osoba se nezmění. Tedy pokud se změní, tak že se změní o své vůli a že my ho nemůžeme změnit. Představa, že se nám podaří druhého napravit, je fiktivní. To je to, co nazývám spasitelský syndrom.
Jak často jím ženy trpí?
Má ho mnoho žen. Je to otázka určitého psychologického profilu. Právě snaha zachránit zbloudilou duši se stává vězením pro zachránce, protože stále žije ve fikci, že se chování druhého změní. Pokud způsob chování nevyhovuje, je čas najít někoho jiného, ne doufat v nápravu. Naopak se obrnit a nevěřit dalšímu citovému vydírání ani dalším slibům. Myslet třeba právě na děti. Že jim nechceme připravit kolotoč stále se opakující destabilizace, kdy odcházíme od tatínka podruhé a potřetí a počtvrté. Skutečně říct, že dvakrát nevstoupíš do téže řeky, prostě jednou a dost.
Jak překonat strach, že rozvodové období žena nezvládne?
Je důležité mít a paměti, že nic, ani rozpad vztahu nebo manželství, nemá fatální důsledky. Až se za pět nebo za deset let ohlédneme zpátky, tak si s úlevou oddechneme a poděkujeme za to, že jsme tehdy sebrali odvahu to udělat.
