S Romanem se vlastně znám už od svých 19 let. Bydleli jsme ve stejném městě, měli jsme dokonce asi třikrát rande, než jsme se oba zamilovali do někoho jiného. Já pak odešla s budoucím manželem do jiného města a Roman se musel oženit. Jeho žena byla má hodně dobrá kamarádka, takže jsme se občas všichni vídali.
Rozvedla jsem se, přítel ovdověl
Moje manželství se nevyvedlo, před deseti lety jsme se rozvedli a já zůstala sama se dvěma syny, tenkrát jim bylo 11 a 9 let. Zhruba ve stejné době Romanova žena vážně onemocněla a po půl roce zemřela. Byla jsem jí na pohřbu a nabídla Romanovi pomoc, kterou velmi rád přijal. Protože nedaleko od něj bydleli moji rodiče, za kterými jsem často jezdila, pokaždé jsem se zastavila i s něčím na zub u Romana. Také on zůstal stejně jako já sám na dva syny, kteří jsou ale starší než ti moji.
Asi po roce jsme se do sebe zamilovali. A já už nejezdila za rodiči, ale za Romanem. Každý pátek jsem sbalila tašku, každý druhý pátek i syny (to nebyli s tátou) a vyrazila do své druhé domácnosti. Tam jsem vařila, uklízela, prala a žehlila a samozřejmě si užívala nové lásky. Měli jsme se s Romanem moc rádi.
Jenže po zhruba dvou letech jsem toho dojíždění měla plné zuby, sice byla naše města od sebe vzdálena jen zhruba 60 kilometrů, nejezdila jsem však autem, ale vlakem nebo autobusem a ze všeho toho dojíždění jsem už byla uhoněná a unavená. Navrhla jsem Romanovi, že bychom se mohli střídat, že by třeba ten víkend, kdy nemám kluky, jezdil on za mnou. Jeho kluci už byli velcí a jistě by uvítali, kdyby táta na víkend odjel. Roman o tom nechtěl ani slyšet, nepřistoupil ani na to, že by třeba přijel na víkend jen občas. Takže jsem ustoupila já a dál dojížděla.
Sestěhovali jsme se
Tak před pěti lety jsme se domluvili, že bychom konečně mohli bydlet všichni dohromady. Shodli jsme se na tom, že domek by byl úplně nejlepší. A začalo hledání a opět jsme se nemohli domluvit na místě. Roman by ho nejradši viděl pár metrů od svého současného bydliště. Když jsem mu navrhla, že bychom klidně mohli hledat v mém městě, kategoricky to odmítl. Nakonec jsem opět ustoupila, i když jsem věděla, že na rozdíl od něj budu mít mnohem větší problémy s hledáním nového zaměstnání.
Rok trvalo, než jsme konečně našli dům, který by se jemu bez větších výhrad líbil. Mně osobně se líbilo i více domů, kluci by si taky už víckrát ve shodě se mnou vybrali, ale Romanovi nebylo nic po chuti. Občas jsem dokonce měla pocit, že to tak trochu bojkotuje, jen aby se nemusel stěhovat. Jemu nic nechybělo, byl ve svém, kde byl zvyklý. Já každý pátek přijela, postarala se o jeho domácnost, navařila na zbytek týdne. Pravidelný sex měl taky a ty čtyři dny v týdnu si mohl užívat sám, trávit čas, jak jemu to vyhovovalo.
Ale povedlo se a vhodný dům jsme našli. Já prodala byt, který mi po rozvodu zůstal. Něco jsem měla našetřeno, něčím přispěli moji rodiče, takže mi to stačilo na půlku částky, kterou jsme za dům dali. Roman prodal chalupu, zrušil stavební spoření, nemusel se zadlužit a ještě mu zůstal byt.
Začali jsme společně žít. Naštěstí se mi ještě podařilo najít i slušné místo a konečně jsem byla šťastná, že už nikam nebudu pořád cestovat a že si budu zvelebovat svůj nový domov. I naši synové byli moc spokojení. Dům je velký, mají pro sebe celé patro i se záchodem a koupelnou.
První tři roky hrozně rychle utekly, měli jsme spoustu práce s domem. Vše, co jsme chtěli na něm ještě změnit, zrekonstruovat a zvelebit, je hotovo. I naše dennodenní soužití bylo moc fajn. Užívali jsme si i toho, že můžeme být pořád spolu.
Pak jsem Romanovi navrhla, že bychom se mohli vzít. Pořád jsem čekala, že s tím přijde sám, ale on nic, tak jsem to zkrátka řekla já. Jenže on se zatvrdil, že nevidí důvod, proč bychom se měli brát, vůbec nechápal, proč by mi mělo vadit, že s ním žiju ve společné domácnosti jako žena a muž a přitom všude musím uvádět, že jsem rozvedená. Kdyby mi aspoň řekl důvod, proč se tak odmítavě staví k tomu, že bychom se vzali. Ale on nemá důvod, prostě nechce a je to zbytečný. Na mé pocity ohled nebere.
Navíc se hrozně změnil, chová se ke mně nevšímavě, ani už mi nepřijde dát pusu, sex nemáme žádný. Ještě donedávna jsem intimní chvíle vyprovokovávala já, ale už mě to přestalo bavit. Sedí doma u televize, nemluví a je pořád takový naštvaný. Neřekne, co mu vadí. Já jsem naopak aktivní, sedět pasivně u televize mě nebaví, tak se snažím, co to jde, jít s kamarádkami za kulturou, jednou za měsíc si poklábosit u vína. Vždycky jsem chodila cvičit, tak cvičím i teď. Také si zvyšuji kvalifikaci, protože mám šanci, že bych převzala práci po šéfové, která jde do důchodu. A jak pozoruji, jemu to vadí. Ale když on nikam chodit nechce. On by vedle sebe chtěl mít puťku, která mu navaří, uklidí a bude sedět doma. Taková byla i jeho žena a vlastně i já jsem se tak v době, kdy jsme spolu nebydleli, chovala.
Už mě ale začíná unavovat tenhle život. Dokonce uvažuji, že od něj odejdu a vrátím se zpátky do bývalého města, kde mám většinu přátel. Do práce bych mohla dojíždět, nebyl by to takový problém.
Magda
Názor odborníka: Nespěchejte od partnera pryč
Vážená paní Magdo, cesta smíření a nabídnutí kompromisu je vždy nejlepším řešením. Pro vás i přítele bude nejvhodnější, když společně navštívíte poradnu, kde se otevřete a budete vzájemně sdílet své představy o dalším vývoji vztahu. Pokud by to jako první krok nepostoupilo vhodným směrem, přichází v úvahu ultimátum, kterým zjistíte, zda se partner přikloní na vaši stranu či nikoli. Nejzasším řešením je odstěhování, ale dokud bude na obzoru šance smíření a znovunalezení vzájemné lásky, bojujte o ni a nespěchejte od partnera pryč.
Láska je květina, která se musí pěstovat v každém věku a vy i partner máte výhodu, že jste zkušení, a měli byste proto umět vytvářet kompromisy. Přeji vám hodně štěstí a věřím, že budete nakonec oba spokojení.
Zdeněk Krpoun, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 16. prosince 2013. Anketa je uzavřena.
