"Přístup více generací je pro děti dlouhodobě určitě přínosný, děti v prarodičích mají další stabilní vztahové osoby, které jsou jim blízké a se kterými se cítí být v bezpečí," říká psycholog Jan Kulhánek. Právě pocit stability a bezpečí je něco, co mohou doma postrádat třeba děti z rozvádějících se rodin. V některých případech se pak prarodiče do péče o vnouče zapojí ještě víc, často i proto, že poté sdílejí s jedním z rodičů a dítětem z ekonomických důvodů jednu střechu.
Prarodiče přinášejí stabilitu a nadhled
Podle výzkumu vedeného oxfordskou univerzitou se objevuje u dětí, které jsou v užším kontaktu se svými prarodiči, méně emocionálních i výchovných problémů. Kromě toho, že prarodiče dítěti přináší pocit zakotvení, nesou si také obrovské množství zkušeností a zážitků. Je zajímavé, že zatímco k mnoha dobře míněným radám od rodičů býváme občas hluší (a stejně na tom byli naši rodiče), od babičky či dědy si někdy říct dáme. Ne všechny dobře míněné rady tak končí nutně v propadlišti dějin, mohou jenom přeskočit generaci.
Právě odstup a nadhled bývají největšími kvalitami prarodičů. Zatímco rodiče se mohou cítit vysíleni každodenním koloběhem domácnosti a práce, prarodiče si na povídání a hraní vždycky udělají čas. Hlavním důvodem bývá, že se to od nich nečeká každý den a mají tak čas se na vnoučata těšit. Což je podle babiček a dědečků na prarodičovství to nejlepší. "Je to stejná radost, jako kdybych sama měla zase dítě. Ale nemusím k němu každou noc vstávat a stavět kostičky," pojmenovala to nedávno jedna má známá – novopečená babička. Nutno dodat, že kostičky s vnoučkem při návštěvě staví poctivě, dokonce si ho i bere na přespání.
Na návštěvu jezdí Češi jednou týdně
Podle ankety provedené na webu Babičkářství.cz navštěvují Češi své prarodiče v průměru jednou týdně. Jedna pětina dotázaných pak každý den, stejný počet jednou do měsíce. Šedesát procent dotázaných uvidí babičku či dědu i na Štědrý den. To svědčí o poměrně dobrých vztazích. Jak často je tedy ideální se s babičkou a dědečkem setkávat podle odborníka? "Nejlepší je taková frekvence setkávání se s prarodiči, která všem vyhovuje, a to může být různé. Samozřejmě hodně záleží na přístupu prarodičů k vnoučatům a na vztahu prarodičů a rodičů," odpovídá Jan Kulhánek z Ambulantního centra psychoterapie Anděl.
Není tajemstvím, že se role babiček a dědečků během posledního půlstoletí mění. Lidé se stávají prarodiči později, do pozdějšího věku jsou ale také aktivní. Sportují, cestují, někteří i hledají novou lásku. Ale také se rozvádějí, takže v nich asi vnukové a vnučky vzor trvalého svazku už mít nemusí. Posouvá se i jejich odchod do důchodu, takže mají na vnuky méně času. Rostoucí počet žen, co porodí kolem čtyřicítky, přivádí zase na svět děti, které nemají moc velké šance strávit hodně času se svými prarodiči. "Žijeme v době, kdy neexistuje typický prarodič," shrnuje proměny Kulhánek.
Jak se stát nejlepší babičkou
Každý by chtěl být tím nejlepším rodičem a tou nejoblíbenější babičkou. Existuje vlastně nějaká rada, jak být dobrý prarodič? "Je třeba si uvědomit, že život prarodičů vypadal v době jejich dětství zcela jinak, proto velmi pomůže, když nejsou prarodiče příliš kritičtí k chování dětí, přístupu rodičů (svých dětí) - doba se opravdu hodně změnila. Určitě se ale nezměnily radosti a starosti dětí v principu - každé dítě touží po lásce a blízkosti, každé dítě trápí odmítání druhými. Laskavost a nadhled je neocenitelnou devizou prarodičů, na což rodiče už někdy nemají nervy ani energii. Od prarodičů se asi očekává, že budou svá vnoučata alespoň trochu rozmazlovat, neměli by ale nikdy před dětmi kritizovat výchovu či přístup jejich rodičů a rodičům by měli poradit jen v případě, že si o to sami řeknou," radí babičkám a dědečkům psycholog.
