Martina je o tři roky mladší než já. Poznali jsme se v obchodě, ve kterém pracovala. Byla to cukrárna a Martina tam prodávala dortíky a kafíčko. Cukrárna byla taková maličká, dva stolky pro šest lidí, střídaly se tam jen dvě prodavačky.
Martinu jsem si hned zamiloval
Martinka se mi zalíbila hned od prvního okamžiku. Byla taková čistá, upravená, vůbec celý ten prostor cukrárny na člověka dýchl pohodou. Brzy jsem pochopil, že tak krásně se cítím, jen když obsluhuje ona. Její kolegyně byla pravý opak. Stolky pocintané, kolikrát neměla ani nádobí uklizené. A hlavně uvařit kafe vůbec neuměla. Takže jsem si vyčíhl, kdy má službu Martina a začal za ní chodit pravidelně. Brzy jsme se dali víc do řeči a já ji pozval na rande. A pak to šlo ráz naráz. Zamiloval jsem se a ona taky.
Moje maminka byla Martinou nadšená, hned při prvním setkání si padly do oka. Máma mi pak řekla, ať se jí držím, to je prý žena pro mě: hezká, milá, skromná a hlavně pořádná. A já na její slova dal. Do roka a do dne byla svatba. První dva roky jsme bydleli u mých rodičů v podkroví rodinného domku. Jenže jsme chtěli něco vlastního, a tak jsme se pustili do stavby. Naši měli pozemek asi dva kilometry od domu, dostali jsme ho od nich jako svatební dar a na něm jsem s kamarády a otcem postavil náš dům. Stěhovali jsme se, když žena čekala našeho prvního syna.
Její pořádkumilovnost mi začala lézt na nervy
Martina opravdu dokázala vytvořit to pověstné teplo domova. Náš dům zářil čistotou, voněl a já se cítil jako v bavlnce. Tenkrát jsem byl šťastný, jak dobře jsem si vybral. Kamarádi kolem mě si stěžovali na své ženy, dokonce se i rozváděli a já měl doma takovou pořádnou, čistotnou a milující ženu. Jenže i to moje štěstí mělo jednou skončit.
Po čase jsem zjistil, že to, co mi na mé ženě imponovalo nejvíc, tedy pořádkumilovnost, mi začíná čím dál víc vadit. Ona totiž nedělala nic jiného, než pořád uklízela a uklízela. Nalil jsem si třeba skleničku vody, napil se, položil ji na stůl a za pět minut tam nebyla, žena ji odnesla a umyla. Je to maličkost, ale takových drobných hloupostí byly za den desítky.
Žena denně luxovala, vytírala, utírala prach. Každý týden myla okna, neustále prala a žehlila. Kdykoliv jsem chtěl něco podniknout, třeba o víkendu jet na výlet, tak to nešlo, protože není uklizeno. Zpočátku jsem se aktivně účastnil všech jejích uklízecích aktivit, abychom měli brzy hotovo a mohli jsme se věnovat i jiným činnostem. Jenže Martina to po mně všechno kontrolovala a vždycky si něco našla, aby to mohla přeuklidit. Je jasné, že mě to brzy otrávilo a uklízel jsem tedy jen to nejnutnější. To jsem pak měl denně na talíři, že jí s ničím nepomůžu.
Nakonec jsem od ní utíkal. Když byl syn malý, popadl jsem ho a jel s ním na výlet sám, nebo jsme šli k mým rodičům. Večery jsem trávil buď v práci, nebo chodil za kamarády do hospody. Postupně jsme totiž přicházeli o přátele, protože žena nikoho nechtěla domů zvát. Prý nemá uklizeno a styděla by se někoho k nám pozvat. Žijeme na malém městě, kde se prakticky každý zná s každým a vzájemné návštěvy tu patří k dennímu koloritu, proto se od nás brzy začali všichni odvracet. Ženě to nevadilo, ale já to špatně nesl.
Žena od sebe odehnala i syna
Martina byla zatvrzelá, i co se týče našeho jediného syna. Denně ho cepovala, aby si uklízel hračky. Běda, když našla něco rozházeného. To byla schopná mu dát i na zadek. Nesměl si domů zvát žádné kamarády, protože by tam udělali nepořádek. Není tedy divu, že syn brzy odešel z domova. Už střední školu si našel daleko od nás, raději bydlel na ubytovně, aby nemusel být doma. Pak odešel studovat do Prahy, po promoci si našel skvělé místo a oženil se s prima děvčetem. Koupili si na hypotéku velký byt a mají už dvě malé děti.
Mladí k nám jezdili opravdu minimálně, žena totiž neslevila ani v jejich případě. Malé děti hlídá jako ostříž, aby jí něco doma neupatlaly nebo nerozbily. Je jasné, že snacha jí brzy měla plné zuby a odmítá k nám jezdit. Nakonec to dopadlo tak, že za nimi jezdím sám. Když jsme tam jeli i s Martinou společně, tak si neodpustila zkritizovat, jaký mají doma bordel (žádný tam pochopitelně nebyl) a že se tam necítí dobře. Syn mi pak řekl, ať raději mámu k nim už nevozím.
Jsem už hrozně unavený, ani nemám chuť se se ženou hádat, že její posedlost je nemoc. Že to přece není normální, aby všechno ze života odstranila jen kvůli přehnané čistotě v domě. Tisíckrát jsem se do ní nahučel, ať sleví z nároků na čistotu, ale všechno bylo marné. Martina uklízení podřídila celý svůj život a prakticky o všechno přišla. Nemá přátele, syn s vnoučaty ji také odmítá. Je neustále unavená, podrážděná, ztratila svůj půvab, už se ani neusměje.
A já? Uvažuji, že od ní odejdu, společné bydlení mě už ničí. Loni mi zemřela maminka, táta je v domě sám, tak mi čím dál víc běží hlavou, že bych se k němu nastěhoval. Syn mě v tom podporuje, sám k dědovi jezdí často na návštěvu a tak by nás prý měl oba v jednom domě.
Marek
Názor odborníka: Žena možná potřebuje léčbu
Dobrý den, Marku. Pokud se uklízení stává závislostí, snaží se obvykle zakrýt jiný, mnohem hlubší problém, který daná osoba má. Posedlost úklidem v domácnosti obvykle upozorňuje na akutní potřebu úklidu v duši. Možná schovává bezmoc a úzkost, s nimiž žena neumí a nemůže sama bojovat, a tak si zvolila náhradního nepřítele: nepořádek.
Píšete, že dříve vám její uklízení nevadilo, ale teď se i přestala usmívat, přišla o přátele. Pokud se takovýmto způsobem její stav horší, potřebovala by odbornou pomoc. Nemohu rozhodnout za vás, zda s ní zůstat, či odejít. Ani vám nemohu slíbit, že léčba zachrání váš vztah. Ale je to určitě dobrá cesta k tomu, jak vrátit vaší ženě úsměv na tvář.
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 18. listopadu 2013. Anketa je uzavřena.
Co se týče vašeho vztahu, zkuste se zamyslet nad tím, co v něm v tuto chvíli zůstává mimo uklízení. Co k ní cítíte? Je mezí vámi stále vzájemná úcta, důvěra a blízkost? Dokážete si představit strávit spolu zbytek života, pokud žena v uklízení poleví? Umíte a chcete jí být podporou ve chvíli, kdy během terapie začne zjišťovat příčiny své posedlosti? Doufám, že vám tyto otázky alespoň trochu pomohou. Přeji hodně štěstí ve vašem rozhodování.
Hana Krejsová, Psychologie.cz
