1. Vžijte se do jeho pocitů
Je snadné zlobit se na dítě, které fňuká, odmítá poslouchat nebo prudí. Zejména když spěcháme do práce nebo se z ní večer vrátíme pořádně vyšťavené, často sklouzneme k nepřiměřené kritice a nárokům na své děti. Jenže zkuste se na toho prcka podívat z jeho vlastního pohledu.
Co když zrovna nemá svůj den? I vám se přece někdy stane, že vstanete levou napřed a všichni kolem vás štvou a nic vás netěší. Co myslíte, bude vám líp, když vás někdo seřve, nebo vás spíš vzpruží laskavé lidské slovo či kousek čokolády?
2. Neumetejte mu cestičku
Čím méně máme na své děti času, tím úzkostlivěji se upínáme k tomu, aby všechno v jejich životě bylo dokonalé a skvěle naplánované. Někdy to dokonce přeženeme tak, že dítěti nenecháme ani kousek prostoru pro vlastní aktivitu. Dovolte občas potomkovi dělat chyby, jen tak se naučí, jak je napravovat.
Nepomáhejte mu s oblékáním, i když bude chodit půl dne v tričku naruby. Nevnucujte mu neustále nějaké jídlo, určitě si pro ně přijde samo, až dostane hlad. Nevymýšlejte mu program a zábavu, třeba zrovna nemá chuť na pexeso, ale radši si bude stavět z lega... Samostatnost nevybudujete voděním za ručičku, ale rozumným dávkováním pocitu zodpovědnosti.
3. Zkoumejte, proč zlobí
Žádné dítě nezlobí jen tak. Dost často je za jeho vylomeninami potřeba upozornit na sebe ve chvíli, kdy má pocit, že je přehlíženo, nebo docela obyčejná únava, přetažení, radikální změna v zaběhlém režimu či nadměrné množství podnětů.
Někteří uličníci divočí také proto, že stále ne a ne najít hranice, za které jim nebude dovoleno jít. Když přijdete na to, proč potomek vyvádí psí kusy, máte větší naději ovládnout své negativní emoce a racionálně i diplomaticky nasměrovat dítě tam, kde ho chcete mít.
4. Nekažte, ale naslouchejte
Nikdo z nás v dětství nesnášel nekonečná kázání dospělých, kde se to jen hemžilo výroky jako "podívej se na sestru, ta je mladší a přitom mnohem hodnější" nebo "to já ve tvém věku...".
Zkuste se oprostit od chyb, které dělali vaši rodiče, a zkuste se svým dítětem komunikovat pomocí dialogu a nikoli monologu. Ideální je, když dovedete opanovat svoji touhu mít za každou cenu poslední slovo a umožníte dítěti vyslovit svůj názor bez ohledu na to, zda s ním souhlasíte.
5. Podívejte se do zrcadla
Jedním z nejčastějších a nejzbytečnějších rodičovských prohřešků je nerovnováha mezi tím, co proklamujeme a co skutečně děláme. Těžko můžeme chtít po dítěti, aby mluvilo slušně nebo udržovalo ve svém pokojíčku pořádek, když tatínek mluví o babičce jako o staré rašpli a maminka má v šatně na hromadě dvanáct kabelek, osmero kalhot a nepočítaně svetříků...
I Jan Amos říkával, že dětičky jsou opičky, takže místo příkazů, zákazů a pokynů raději občas mrkněme do zrcadla nebo sami sobě do pusy, protože nejlepším výchovným prostředkem odedávna není vařečka nebo odepnutý pásek, ale naše vlastní chování.
A když už se v tom zrcadle budete dívat sama sobě do očí, usmějte se na sebe povzbudivě a pogratulujte si k tomu, jaká jste fajn máma. Možná ne úplně dokonalá, zato chápavá, usměvavá, spokojená sama se sebou a ochotná uznat občas i svoji vlastní chybu. Prostě taková, jakou jste kdysi jako holčička měla (nebo aspoň chtěla mít).
