Iva Hüttnerová se narodila v roce 1948 v Praze. Vystudovala DAMU – obor herectví. Hrála v Divadle Na okraji, Pod Palmovkou, Divadle Josefa Dvořáka, Na Fidlovačce. V prvním angažmá v Karlových Varech začala malovat, měla stovky výstav u nás i v zahraničí. Její obrazy jsou součástí stálých expozic naivního umění v Paříži, Hamburku a Japonsku. Navrhovala kostýmy, jevištní dekorace a plakáty pro různá divadla a televizní pořady. Vydala čtyři autorské knihy, řadu dalších knížek ilustrovala. Šest let moderovala a autorsky se podílela na pořadu Domácí štěstí v České televizi, v současné době zde moderuje pořad Barvy života. Je vdaná, má dvě dospělé děti. |
Byla jste za roli v Ordinaci ráda?
S tím přišla Zlata Adamovská. Navrhla, že bych ji mohla hrát, ale všichni si mysleli, že to v žádném případě nevezmu. Já byla šťastná, že mi právě tuhle roli nabídli. Ta ženská má příběh. V seriálu je řada doktorů, kteří jsou naprosto zaměnitelní, ona ne. Navíc jsem se tam potkala se svými spolužáky ze školy, Petrem Štěpánkem, Honzou Kanyzou a dalšími. Já se tam vždycky vyloženě těším.
Vy dnes natáčíte seriál, hrajete v divadle, malujete, pořádáte výstavy. Je to jen můj pocit, že jste vytížená tak jako nikdy před tím?
Pracovně se mi daří. Už nemám dvacet představení měsíčně v divadle jako ve třiceti, ale mám spoustu jiných aktivit. Pořad Domácí štěstí byla práce mého života, kde se setkaly všechny moje zájmy. Moderovala jsem, vybírala si hosty, témata, zařizovala jsem si ateliér, bylo to krásných šest let života. A když to skončilo, měla jsem pocit, že už nebude nic, co by mne tak bavilo. Ale vždycky se něco nového objeví. Teď mám krásnou roli v divadle ve hře Manželské štěstí a točím Ordinaci.
Když už jste zmínila školu, v mládí jste byla asi pěkná rebelka. Je pravda, že jste po dvou letech odešla z gymnázia?
No, odešla, oni mě vyhodili. Měla jsem docela přísnou výchovu, vyrůstala jsem u babičky, a když umřela, utrhla jsem se ze řetězu. Chodila jsem za školu, propadala jsem. Devítku jsem skončila v naprosté slušnosti, ale pak přišel střih.
Proč, nechtěla jste jít na tu školu?
Táta chtěl, abych vystudovala gymnázium, tak jsem šla, ale vůbec mě to tam nebavilo. Bylo mi sedmnáct, měla jsem první lásku, byl Majáles, do Prahy přijel Ginsberg, chodila jsem na Olympic a Matadors a všechno se mi zdálo mnohem zajímavější než biologie a chemie.
Naplnily se v tu chvíli, kdy vás vyhodili, představy, které jste o životě měla?
Vůbec nevím, jestli jsem nějaké představy měla.
Většina dětí v tu dobu školu vnímá jako zlo, ale vydrží. Jak to, že vy ne?
Ve věku, kdy člověk hledá místo na světě, potřebuje více než kdy jindy nasměrovat a tvrdou ruku, přestože si myslí, že už je dospělý. Já ji tehdy neměla.
Co jste pak v těch sedmnácti dělala?
Pracovala jsem v geofyzice, chodila jsem s trasírkama, tak různě jsem se motala. A v osmnácti, shodou okolností i díky velkému štěstí, mě vzali na divadelní fakultu, kde jsem se okamžitě změnila. Ta škola mě bavila.
Vrátily vám tu vaši pubertu pak vlastní děti?
Kluk ji měl velmi bouřlivou, u dcery jsme ji ani nezaznamenali. Matouš opravdu hodně zlobil, trápil mě, já z toho měla žaludeční vředy. Dnes je skvělý a spolehlivý otec tří synů a je na ně mnohem přísnější, než já kdy byla na něho. Ta pubertální bouře se prostě musí vydržet a čekat, až to přestane.
