Příběh Evy: Kamarádka mi dává za vinu, že můžu za její problémy

Svou nejlepší kamarádku Jitku znám už od dětství, od první třídy. Prožily jsme spolu snad vše, základní i střední školu, první rande, rozchody i radosti a starosti v rodině, a nikdy nás nic nerozdělilo. Dnes je nám oběma 28 let.

Výčitky z toho, že jsem ublížila kamarádce a jsem příčinou jejího neštěstí, mě psychicky ničí. | foto: Profimedia.cz

Nechci tvrdit, že jsme se vždy ve všem shodly (to by snad ani nešlo), ale jako kamarádky jsme překonaly všechny své hádky a občas i naprosto odlišné názory na život a vztahy.

Před pár lety jsme se obě rozešly s dlouholetými partnery a časem si našly ty pravé muže s velkým M. Jitka má vážný vztah už asi čtyři roky a já dva a půl. Problémy, které časem vyvstaly, vyplývají z našich rozdílných povah a cílů.

Vdávala jsem se dřív než Jitka

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na [e-mail], a respektují vaši anonymitu.

Jitka už několik let moc touží po svatbě a především po dítěti. S přítelem se v této otázce ale nemohou shodnout. Ona chce hned a okamžitě, on je toho názoru, že je na to ještě dost času. Vždyť jsou podle něho oba ještě mladí, tak kam spěchat. Na starosti je podle Jitčina přítele času dost. Jenže Jitka se s jeho názorem nemůže smířit. Tolik ho tlačí do svatby a dítěte, že mezi nimi často dochází k prudkým hádkám, citovým výlevům a hysterickým scénám.

Snažila jsem se ji uklidnit a vysvětlit, že vše má svůj čas, že plánování rodiny je věcí obou partnerů a že takovým nepřiměřeným tlakem ničeho dobrého nedosáhne. Pochopitelně její touhu po dítěti chápu, ale pokud chce mít rodinu se svým přítelem, musí to zkrátka chtít oba.

Otěhotněla jsem

První rána pro Jitku přišla ve chvíli, kdy mě můj přítel požádal o ruku. Jsme spolu kratší dobu než Jitka se svým přítelem, ale náš vztah je harmonický, bez hádek a na manželství a rodinu máme stejný názor. Jitka nakonec překousla to, že kratší vztah její nejlepší kamarádky končí svatbou dříve než její vztah. Šla nám na svatbu a byla šťastná i za mě. Jsem jí za to velmi vděčná. Její přítel si ale musel vyslechnout spoustu výčitek a hádek na toto téma, ale nakonec se vše srovnalo.

Co však následovalo, už ale tak idylické není. Na svatební cestě jsem otěhotněla. Děťátko bylo plánované, ale ne tak vymodlené jako u mé kamarádky. Zkrátka jsme si řekli, že tomu po svatbě necháme volný průběh a uvidíme. Otěhotněla jsem rychleji, než jsme čekali. Byli jsme překvapení, ale samozřejmě šťastní.

Když jsem Jitce řekla šťastnou novinu, reagovala trochu zvláštně. Nejdřív mi dlouho tvrdila, že těhotná být nemusím, že test může být falešně pozitivní. Když moje těhotenství potvrdila lékařka, mluvila o vysoké potratovosti v prvních týdnech, že to ještě neznamená, že budu mít nakonec opravdu dítě. Jenže čas plynul a po oficiálním potvrzení těhotenství se má kamarádka zhroutila.

Ráda bych napsala, jak to pokračovalo, ale mám jen velmi částečné informace. Jitka mi zakázala, abych se před ní o svém těhotenství zmiňovala a prakticky se se mnou přestala stýkat. Z doslechu vím, že v jejím vztahu nastalo peklo. Jitka vyhledala psychologickou pomoc, ale kde a jak to probíhalo, nemám tušení. Jak ji ale znám, nejspíš nejde o psychologa či psychiatra, ale nějakou kartářku či něco podobného. Na rady "šarlatánů" Jitka vždycky hodně dala.
 
Z mého těhotenství si udělala svůj soukromý psychologický problém. Nechce se se mnou o tom bavit a prý mi do toho, co ona cítí a prožívá, nic není. Ale nemůžu se zbavit pocitu, že mě viní ze své současné krize.

Mám svou kamarádku moc ráda. Vyhověla jsem jí, tak to jen šlo - nemluvím o svém těhotenství a snažím se s ní kontaktovat jen velmi opatrně, aby jí to nebylo nepříjemné. Ale i pro mě je tato situace nová a musím se vypořádávat s obavami každé nastávající nové maminky. Výčitky z toho, že jsem ublížila kamarádce a jsem příčinou jejího neštěstí, mě psychicky ničí. Jak to všechno dopadne, sama nevím...
Eva

Názor odborníka: Nenechte kamarádku na vás přenášet vinu

Milá Evo, jak je vidět z vašeho příběhu, jste s kamarádkou hodně propojené, i na úrovni osobní identity. Vaše naplněná přání nejspíš v kamarádce probudila nějakou bolest a obavu, kterou nemá vyřešenou.

Čím více jsou na sebe lidé napojení, tím víc prožívají příběh toho druhého, a nemusí to vždycky být zrovna podporující a radostné. Někdy, když jsme sami v některé životní oblasti nespokojení, reagujeme na štěstí těch, se kterými se identifikujeme, negativně. Když totiž vidíme to, co chceme, v reálné podobě, zvětší a zvýrazní se rozdíl mezi tím, co by mohlo být a co je. A zlost, kterou máme vlastně na sebe, pak přenášíme na druhého.

Reakce kamarádky je opravdu extrémní, nicméně v žádném případě to není vaše vina. Problém není ve vašem těhotenství, ale v tom, co v kamarádce vyvolalo. Žijte svůj život a chraňte si to, co vám dělá radost. Za své štěstí se rozhodně stydět nemusíte. Kamarádce můžete nabídnout prostor pro rozhovor a oporu, ale nenechte ji přenášet na vás vinu a vstupovat do vašeho já. Za své problémy musí přijmout zodpovědnost sama, jinak je nevyřeší nikdy.
Milena Nováková, Psychologie.cz

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 3000

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 17. prosince 2012. Anketa je uzavřena.

3. Mám Jitce na rovinu říct, že svůj život máme každý ve svých rukou a pokud nebude respektovat, že já jsem vdaná a čekám dítě, tak nemá smysl, abychom se dál stýkaly? 2371

1. Mám se s Jitkou přestat stýkat, proč bych se měla sama nervovat, když za její problémy nemůžu? 285

4. Mám Jitku požádat, že spolu navštívíme psychologa a požádáme ho o radu, jak náš vztah urovnat? 229

2. Mám se s Jitkou stýkat dál jako dosud, nerozrušovat ji a doufat, že se to nějak časem srovná? 115