VizitkaZdena Řeháková (59) se narodila v Praze, po gymnáziu vystudovala VŠUP, ateliér textilního výtvarnictví. Sedm let pracovala jako kostýmní výtvarnice, po večerech tkala gobelíny, kterým se věnovala dvacet let. Po roce 1989 se stala módní návrhářkou. Oblečení nabízela pod značkou Zdena Šafka, dnes tak podepisuje své obrazy. V roce 1994 oblékla výpravu českých olympioniků v Lillehammeru. Navrhovala oblečení pro skauty a také uniformy pro Open Gate. Šest let učila textilní design na katedře designu Technické univerzity v Liberci. Posledních deset let se věnuje malbě. Na podzim bude mít výstavu v Praha City Center. Je vdaná, má dvě děti. S manželem se navíc starala o tři děti v pěstounské péči, devatenáctiletá Zuzana žije dál u nich. |
Nejdříve oba dva požádali o adopci, ale když prošli náročným procesem různých testů, rok a půl se nic nedělo. "V momentě, kdy jsme konečně měli papír, že jsme vhodní pro přijetí dítěte, se najednou vše zaseklo, dokonce jsme se dozvěděli, že jsme na adopci příliš staří," říká Zdena Řeháková.
V tu dobu navrhovala uniformy pro internátní školu Open Gate, kde potkala sympatickou holčičku z Klokánku, kde měla ještě dva sourozence. "Zjistili jsme, že existuje možnost vzít si je do pěstounské péče. Ale na tři děti už jsme se po padesátce necítili," vzpomíná.
Nakonec se ale pro pěstounství rozhodli. Řekli si, že děti nemají šanci, protože i ostatní zájemci zareagují stejně jako oni. Strávili s dětmi víkend a hned bylo jasné, že do toho půjdou. Za pár měsíců jim je soud svěřil.
O pěstounské péči měla Zdena Řeháková zčásti romantické představy. "Jsem věřící a říkala jsem si, že to s Boží pomocí zvládnu, ale bylo to tvrdé, protože kromě praktických věcí jako jídlo, prádlo, učení bylo nejtěžší zvládnout děti po psychické stránce. Každé bylo trochu jiné a každé si přineslo jiné problémy, s každým se muselo jednat jinak. Nešlo o adopci, a tak s námi navíc začala svým způsobem žít i jejich rodina," vzpomíná na první měsíce poté, co se u nich v domě objevily tři nové děti.
Co bylo nejtěžší? "Najít rovnováhu, mít děti ráda, a přitom vědět, že mi nepatří. Že kdykoliv mohou odejít, vrátit se ke svojí matce. Ona jim to stále slibovala, říkala, že až bude lépe bydlet a víc vydělávat, půjdou k ní, ale byly to jen vzdušné zámky, protože ve skutečnosti se nic neměnilo a my nevěděli, jestli od nás děti opravdu odejdou, nebo ne. Nejhorší byla ta nejistota," říká Zdena Řeháková.
Nakonec dvě děti skutečně odešly, vrátily se k původní rodině, prostřední Zuzana zůstala. "Jejich matka si požádala o všechny tři, ale dneska se sociální pracovnice dětí ptají, jestli chtějí odejít, nebo zůstat v pěstounské rodině. Nejmladší dcera k mamince chtěla, syn, který už byl plnoletý, chvíli uvažoval, že by šel k babičce a žil svůj vlastní život, ale nakonec se také vrátil k matce. Byl dost závislý na své nejmladší sestře. A Zuzka se rozhodla, že zůstane s námi," říká výtvarnice.
