VizitkaIda Rozová (61) se narodila v Krucemburku na Vysočině. Titul doktorky práv získala na Právnické fakultě UK v Praze. K novinařině ji přivedla spolupráce s Mladým světem a především s novinářem Josefem Velkem. Několik let pracovala v časopise Dikobraz v rubrice Vaše starosti na naše ostny. V roce 1992 založila Občanské sdružení spotřebitelů TEST, které je vydavatelem časopisu dTest. Ten už řídí dvacet let. Je rozvedená, má dceru (26) a vnuka Matěje (8). |
Zvládala jste práci i v době, kdy vaše dcera propadla drogám. Jak to vlastně začalo?
Před dvanácti lety, bylo jí patnáct. Do té doby to byla bezproblémová holka, od dvanácti let studovala anglickou školu. Kromě jazyků měla talent i na hudbu - chodila na klavír, zpívala. Hodně cestovala. Problémem nakonec byla její zvědavost. Ve vedlejším paneláku totiž bydlel kluk, který experimentoval s drogami. Lidi na něj nasazovali, že je to hajzlík, a dcera se ho snažila hájit. Vyprávěl jí, jak jsou drogy skvělé, jaké úžasné věci zažije. Ačkoliv dcera četla knížky o drogách, přesto si myslela, že jí se nic nestane, že to ukočíruje. Neukočírovala.
Pamatujete si na okamžik, kdy jste se definitivně utvrdila, že fetuje?
Poznala jsem rychle, že se s ní něco děje. Po pár měsících přešla na nitrožilní podávání drog. Píchala si pervitin a později i heroin. Abych se ve svém podezření utvrdila, odvážila jsem se vlézt jí do věcí a našla jsem ‚nádobíčko‘.
Jak v takovou chvíli reagovala máma ve vás?
Nejprve vás zaplaví vztek. A pak vás pohltí panika, protože si začnete uvědomovat, kam až to může dospět. Řekla jsem dceři, že o všem vím, snažila jsem se s ní o drogách mluvit. Hledala jsem informace, konzultovala jsem to s odborníky. Ale všechno bylo zbytečné. Byla přesvědčená, stejně jako ostatní závislí, že má všechno pod kontrolou, že je všechno v pořádku. Když se u ní začaly objevovat stihomamy, což při užívání pervitinu bývá, odvezla jsem ji do Bohnic. To bylo její první léčení.
A zřejmě ne poslední.
Absolvovala několik léčení, byla v komunitě pro mladistvé, ale k ničemu to nevedlo. Pokaždé, když ji pustili, se k drogám vrátila. Když už jsem nevěděla, jak ji chránit, požádala jsem o pomoc sociálku a dceru umístili do výchovného ústavu.
Dá se vůbec smířit s tím, že se dítě možná z těch drog už nedostane?
Musíte se snažit to přijmout a smířit se s tím. Jinak zešílíte. Dlouhé měsíce jsem cítila hroznou bezmoc. Vzdávala jsem vlastní život. Pak jsem si ale uvědomila, že chci žít, jenže ono to nešlo. Začala jsem bojovat sama se sebou, abych se mohla vrátit do života. Chodila jsem do terapeutických skupin pro rodiče, ale to nepomáhalo. Chodila jsem k psychologům, to mi nic nedalo. Na nohy mě postavila až psychoanalýza a jóga. Přijala jsem fakt, že to byla volba mé dcery, že je to její cesta a já ji musím respektovat. Musíte se vzdát naděje, protože ta zklamává. Musíte se od toho odpoutat, soustředit se na sebe a být připravena, že kdyby nastal nějaký zvrat a ona se rozhodla vrátit do života, abyste tady byla a poskytla jí oporu. Když tohle všechno přijmete, dokážete žít a nedusí vás noční můry.
Zvládla jste v sobě najít i sílu k tomu, že jste dceru vyhodila z domova. To je pro mnoho rodičů nepředstavitelný krok.
To je ale rada, kterou vám dají všichni odborníci, kteří se zabývají závislostmi. Musíte dítě odstřihnout od veškerého komfortu - od jídla, vody, střechy nad hlavou, peněz. Jemu je totiž jedno, jestli jste jeho máma nebo ne. Když potřebuje peníze na drogu, okrade vás. Nemůžete věčně spát s klíči od auta a s penězi pod hlavou. Feťáci jsou nesmírně vynalézaví, to si ani neumíte představit. Když dcera pokračovala s drogami, zeptala jsem se jí, jestli chce se sebou něco dělat, nebo radši skončí na ulici. Vybrala si druhou variantu, tak jsem jí vzala klíče a ona odešla.
Co jste prožívala, když jste nevěděla, kde je a v jakém stavu?
Když dítě doma nespí třetí noc, nic o něm nevíte, začnete obcházet všechna feťácká doupata, hledáte ho. Děláte to, i když víte, že to k ničemu není. Nejstrašnější je, když vidíte, jak vaše dítě postupně upadá. Dcera byla kost a kůže, rozpíchaná, po těle boláky, jizvy… Abyste tenhle pohled unesla, musíte být strašně silná. Pamatuji si, jak mi jednou volali, že dcera leží v nemocnici. Spadla do kolejiště metra, měla frakturu pánve. Přijela jsem za ní a na posteli ležela mrtvola. Jen ty oči byly živé. Zajistila jsem jí po propuštění léčení v rehabilitačním ústavu, nakoupila jsem jí nové oblečení a nakonec i boty a v duchu jsem přemítala - už má boty, za jak dlouho uteče? Trvalo to čtyři hodiny. S berlemi, napůl nemohoucí, odkráčela.
Co jste k dceři v té době cítila? Jak moc je mateřská láska bezmezná?
Nevím, co cítí jiní rodiče závislých dětí, ale když se dcera změnila, když se z ní stal úplně jiný člověk, zjistila jsem, že láska polevila. Prožíváte jen bezednou hrůzu z toho, co dobrovolně dělá, jak se ničí, a nemůžete to pochopit.
Přemýšlela jste i nad tím, co jste udělala špatně?
Hledáte, kde se stala chyba. Za ty roky jsem ale na nic nepřišla. Možná, že kdybych nějakou chybu, problém našla, bylo by to pro mě snazší. Když jsem později mluvila s dcerou, tak sama přiznala, že v drogách nic neutápěla. Prostě byla zvědavá.
Neměla jste na ni příliš vysoké požadavky?
Dělala, co dělat chtěla. Chtěla hrát na klavír, tak hrála. Chtěla zpívat, zpívala. Byla normální dítě jako všechny ostatní.
Aby toho nebylo málo, v sedmnácti vaše dcera otěhotněla. Přemýšlely jste vzhledem k situaci o interrupci?
Pro to se nejdříve rozhodla dcera sama. Pak ale na ni začal tlačit její tehdejší přítel, utekli spolu a našla jsem ji, až když byla v osmém měsíci těhotenství. Odvezla jsem ji zpátky do výchovného ústavu a odtamtud jela rovnou do porodnice.
Hrozilo vzhledem k její závislosti, že dítě nemusí být zdravé?
Měla jsem z toho hrůzu. Když jsem dceru našla, byla kost a kůže s malým bříškem. Pak se narodil vnuk a měl 51 centimetrů a tři a půl kila. Druhý den po porodu měl abstinenční příznaky, protože dcera byla na substituci, ale jinak veškerá vyšetření dopadla dobře. Je to zdravé dítě. Existuje mylný dojem, že děti feťaček mívají poškozený mozek. Není to tak. Horší je, když je matka alkoholička.
Bylo narození syna pro dceru impulzem s drogami definitivně skoncovat?
Já jsem si bláhově myslela, že to dítě pro ni bude tahounem do života. Omyl. Na drogy je to slabý kalibr.
Co se tedy dělo dál?
Měla jsem strach o Matěje a předpokládala jsem, že by se mohl stát pro dceřina přítele jen zdrojem peněz ze sociálních dávek, které by použil na drogy. Tak jsem požádala sociálku, zda by nemohla být nařízena jeho ústavní péče. Dcera byla se synem po porodu v kojeneckém ústavu a po šestinedělí měla v plánu nastoupit do komunity pro matky s dětmi. Jenže párkrát ji navštívil přítel, přemluvil ji a ona s ním utekla. Matěj zůstal v ústavu. Po sedmi měsících se dcera vrátila, že se chce tentokrát opravdu léčit, a odešla se synem do komunity. Tam byli asi rok, přešla na doléčování, ale do drog spadla znovu. Postavila jsem ji před jasnou volbu - buď se půjde léčit, nebo skončí na ulici. Odkráčela. V tu chvíli jsem se sociálkou domluvila, že si vnuka beru. Následně soud zbavil matku a otce rodičovských práv a Matěje mi svěřil.
Tři roky jste pak o dceři neslyšela. Byla jste připravená na nejhorší?
K drogám to patří - může se předávkovat, vezme si nečistou drogu. Po letech se dostanete do stadia, kdy začnete přemýšlet o tom, že když drogy neopustí, tak pro ni smrt bude vysvobození. Protože vidíte, co s ní ta droga dělá… Je to tvrdé, ale musíte k tomu přistoupit i takhle.
Dcera už pár let abstinuje. Co ji k tomu nakonec přimělo?
Potkalo ji to nejlepší, co ji potkat mohlo. Kradla a skončila ve vězení. Ono se říká, že vězení může otevřít mozek. Dceři se tam rozsvítilo. Uvědomila si, že je troska a že se nechce dál ničit. Vyhledala pomoc, zařídila si komunitu, do které po propuštění nastoupila. Byla v ní skoro rok, pak přestoupila do Brna na doléčení a do Prahy se vrátila jako sebevědomá holka. Bydlí se svým novým přítelem, našla si práci, začala splácet dluhy, dodělává si školu. Dá se říct, že je to na dobré cestě, ale vyhráno nemáme.
Vašemu vnukovi je osm let. Ví, proč nežije s maminkou?
Mates je úžasné dítě. Nikdy se nevyptával, bral to, že žije se mnou, jako normální věc. Když se ho ve školce děti ptaly, jak to, že nemá maminku, říkal, že má babičku-mamičku. Když povyrostl, radila jsem se s dětskou psycholožkou a v jeho pěti jsem mu všechno řekla. Byli jsme tehdy na dovolené na Korfu, šli jsme spolu ke kamenné modlitebně a tam jsem mu všechno popravdě odvyprávěla. Přijal to bez slz, bez pohnutí, jen se zeptal na pár věcí. Když se dcera začala léčit, řekla jsem mu, že maminka bojuje s drogami, že jí budeme držet palce. Později jsem s ní telefonovala a Matěj poprosil, že by s ní chtěl mluvit. Pak se i viděli a vypadalo to, jako kdyby se naposled rozloučili předevčírem. Teď k nám chodí na návštěvy, byli spolu i na pár dní na výletě. Mates o tom nemluví, ale dcera mi prozradila, že jí dal najevo, že to, co dělala, nebylo hezké. Je hodně inteligentní a myšlením je hodně napřed.
Uvažuje vaše dcera, že by si syna vzala zpátky do své péče?
Je si vědoma, že má sama se sebou ještě spoustu práce a na dítě by nestačila. Bylo by pro ni velkou zátěží. Takže Mates je stále se mnou a dceři pomáhám, aby byla čím dál pevnější, dodělala si školu. Jak to bude dál, neřeším. Pro mě je nejdůležitější, že je z ní konečně dospělá ženská, která ví, co chce - žít. A pokud se dostává do vypjatějších situací, tak je umí řešit. Nevzdává se.
Vaše vrstevnice si užívají toho, že mají dospělé děti a více volnosti. Vy se staráte o druháka. Nezávidíte čas od času kamarádkám?
To ony mi mohou závidět, že jsem se ve svém věku musela naučit na kolečkových bruslích. (smích) Ale popravdě, nemáte čas nad tím přemýšlet. Ráno musím Matěje odvést do školy, rychle jedu do práce, odpoledne rozvézt po kroužkách, rychle všechno přeorganizovat, když se něco pokazí, udělat úkoly, natrénovat skladby na klavír, popovídat si, a když usne, tak sednout k počítači a pracovat. Upřímně, občas jsem totálně vyždímaná. Jsem vděčná za víkendy, když jede s oddílem na vodu nebo si ho vezme moje kamarádka. To si trochu vydechnu.
Za pár let mu bude taky patnáct. Budete úzkostlivější než ostatní rodiče, poté co jste si prožila s dcerou?
Myslím si, že ne. Nemůžu to ovlivnit, nemůžu pro to nic udělat, jen ho dobře vychovat, dát mu základy. Kdybych měla žít ve strachu, musela bych se z toho všeho zbláznit.
Říkává se, že všechno zlé je pro něco dobré. Souhlasíte s tím?
Nevím, v čem byla tahle zkušenost dobrá. Pro poznání vnitřní síly? Přežila jsem to, ustála jsem to. Pochopíte, že člověk vydrží strašně moc.
Věříte ještě na šťastné konce?
Naděje a happy end, s tím na mě nechoďte. Když už se vám zdá, že je vše na dobré cestě, tak přijde další rána. Dcera už byla v pohodě a před dvěma lety mi náhle zemřela maminka. Byla to jediná oběť zlaté medaile hokejového mistrovství světa. Ona byla obrovská fanynka, nemohla se dočkat finále. Během toho zápasu jsem jí raději průběžně volala, byla unešená, nadšená. Naposledy jsme spolu mluvily asi tři minuty před půlnocí… a deset minut po půlnoci už jsem se jí nedovolala. Z té radosti se jí zastavilo srdce. Její smrt se mnou zacloumala, nečekala jsem to. Maminka byla vitální žena s tuhým kořínkem jako všechny ženské z Vysočiny. Rok poté jsem musela nechat uspat moji kočku, která mi pomáhala přestát všechny trable s dcerou. Tak se nedivte, že na šťastné konce já prostě už nevěřím.
