Prý už odmalička jsem patřila mezi průbojné děti. Rodiče měli se mnou spoustu práce mě ukočírovat, ve škole jsem byla mluvčím třídy a organizátorem mnoha akcí. Mnozí učitelé mou "opovážlivost" nelibě nesli, ale mně to do budoucna jen prospělo.
Nastartovala jsem si skvělý život
Naštěstí rodiče brzy pochopili, že nemá cenu mě jakkoliv trestat za to, jaká jsem.
Po maturitě jsem se osamostatnila, našla jsem si zajímavou práci v PR agentuře, přitom vystudovala vysokou. Od rodičů jsem se i brzy odstěhovala. Se svým životem jsem byla moc spokojená. Koupila jsem si na hypotéku malý byt, měla hodně přátel, skvělé kolegy, sem tam nějakého přítele a vůbec nic mi nechybělo. Byla jsem nezávislá a moc spokojená.
Pomalu mi začalo ubývat kamarádek
Díky slušným příjmům jsem měla dost peněz nejen na splátky hypotéky, ale i na docela pohodlný život. Nemusela jsem obracet každou korunu na rozdíl od některých mých kamarádek, které se postupně vdávaly a pořizovaly si děti.
Když mi bylo zhruba 27 let, uvědomila jsem si, že řady mých kamarádů pomalu ale jistě řídnou. Ne, že bych o ně přišla úplně, ale měli čím dál tím míň času se scházet. A to nemyslím jen holky, ale i kluky. Začali žít jiné životy - vdaly se či oženili, ztenčily se jejich finanční zásoby a ubylo jim času.
Ale i tak mi pořád pár věrných zůstalo. Přiznám se, že mě rodinný život vůbec nelákal. Občas jsem navštívila některé ze svých kamarádek, které jsem znala z dob, kdy byly stejně nezávislé jako já. A ta změna, která s nimi nastala, byla strašná. Pořád jen mluvily o tom, jak nemají na nic čas, jak jsou bez peněz, jak je štvou jejich chlapi… Navíc pořád jako zběsilé lítaly kolem svých malých usmrkánků. Představa, že by mě tohle mohlo někdy potkat, mě opravdu děsila.
Příbuzenstvo mi s dotazy na svatbu nedalo pokoj
Jak jsem stárla a "ztrácela" své vrstevníky, nacházela jsem si stále mladší kamarády. Až jsem jednoho dne zjistila, že mi je 30 a jsem mezi svými přáteli zdaleka nejstarší. Ale mně to bylo jedno, žila jsem si ten svůj singl život a byla jsem spokojená.
Ovšem jedno to nebylo mým rodičům, babičkám a dědečkům. Jsem totiž jedináček, stejně tak i mí rodiče nemají sourozence, takže všichni okolo mě si chtěli své babičkovské a dědečkovské pudy vybíjet na mně. Jenže já to stále odmítala. Mockrát jsem se hlavně s mámou pohádala, když mi začala vyčítat, že jsem sama a nemám děti. Stále mi dávala za příklad své šťastné kamarádky z okolí, které měly vnoučat hned několik. Ovšem já věděla, jak jsou matky těch vnoučátek ze svého života úplně hotové a jak mi závidí můj bezstarostný život.
Jirka je jako já
Na oslavě svých 30. narozenin jsem se seznámila s Jirkou. Slavila jsem s pár kolegy z práce a dokonce přišlo i plno mých kamarádů z dob minulých. Po dlouhé době to byl zase pořádný mejdan. Jeden z kolegů přivedl svého kamaráda Jirku. Hned jsme si padli do oka.
Pak jsme si domluvili rande. Párkrát se sešli na kafi, šli jsme do kina i do divadla. Pomalu jsme se do sebe zamilovávali. Zjistili jsme, že máme téměř úplně stejný pohled na život, shodné zájmy a zkrátka, že je nám spolu dobře. Nakonec jsem se k Jirkovi nastěhovala. Má větší byt než já a ten svůj jsem pronajala.
Příběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Největší radost jsem ale udělala svým rodičům. Máma začala doufat, že její touha po mé svatbě a následném vnoučátku bude konečně ukojena. Ovšem to jsem stále neměla v úmyslu, ani Jirka se netvářil na to, že bychom se vzali a zakládali rodinu. Byl také spokojený se svým životem a nechtěl to měnit.
Jenže, co bylo téměř stoprocentní po prvních měsících našeho vztahu, už nebylo pravdou po dalším roce. Jirka (podezřívám ho, že zpracovaný mou matkou - ti dva si náramně rozumí) začal mluvit o svatbě a o tom, že je čas, aby tady po nás jednou něco zůstalo, že bychom tedy měli mít děti. Nejdříve jsem myslela, že si dělá legraci, ale on to myslel naprosto vážně.
Je zbytečné to protahovat - nakonec mě ukecal (pravda, moc práce mu to nedalo). Kývla jsem na to, že se tedy vezmeme. Nerada to přiznávám, ale začala jsem se docela těšit. No a taky jsem byla ráda, že je šťastná máma (i táta a obě babičky a oba dědečkové). Maminka se ujala plánování svatby, měli jsme se brát za půl roku.
Termín svatby se ale nebezpečně přiblížil, ještě necelý měsíc a i já budu pod čepcem. Přestanu být tou samostatnou nezávislou osobou. A když přijdou děti, bude to všechno úplně v háji. Čím dál víc se toho všeho bojím. Říkám si, co mi chybí? Proč jsem na tu svatbu kývla? Proč jsem nezůstala sama sebou? Jenže na druhou stranu, když to zruším, třeba přijdu o Jirku a hrozně zklamu své rodiče. Ti tady taky věčně nebudou a já nakonec zůstanu sama… Opravdu nevím, co dál. Prosím, poraďte mi.
Vanda
Názor odborníka: Zkuste najít novou perspektivu
Z vašeho vyprávění je zřejmé, že se ve vás dostaly do konfliktu dvě vaše základní hodnoty. Jedna vaše část touží po nezávislosti a druhá chce sdílet a někam patřit.
Zkuste najít novou perspektivu pohledu na svoji situaci, aby mohly být tyto hodnoty ve vašem životě obě přítomné. Záleží přeci jen na vás, jakým způsobem si uspořádáte svůj rodinný život. Vycházíte z přesvědčení, že když se vdáte, přestanete být samostatnou a nezávislou. Znamená to snad, že neexistují vdané ženy, které by byly samostatné? Třeba vám napoví vaše odpovědi na otázky, na čem chcete být nezávislá, co vám to dává a čeho se vlastně na hlubší úrovni bojíte.
Je hezké, že byste ráda udělala radost své rodině, ale tady jde o vás a váš vztah k vašemu budoucímu dítěti. Pokud se na mateřství ještě necítíte, počkejte s tím a promluvte si otevřeně o svých pocitech s partnerem. Odborník vám může pomoci se ve vaší situaci zorientovat, abyste pak mohla udělat zodpovědné rozhodnutí, které bude pro vás to správné.
Ludmila Hudcová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 5. prosince 2011. Anketa je uzavřena.
