Magdalena Lečbychová
|
Sedíme samy ve velkém domě, kde veškerý provoz hradí sdružení SOS dětských vesniček. Coby pracující máma od dvou puberťáků mě napadne, že profese pěstounky se v tom světle jeví jako docela idylická.
Pak se ale domem prožene temperamentní Zdenička. Holka právě v rozpuku, k uhlídání horší než pytel blech. Vzápětí poznávám jejího o dva roky staršího bratra Zdendu a ještě v podobném věku další sourozeneckou dvojici Jardu a Kristýnu.
Dalších pět dětí, které v domě vyrůstaly, jsou přes týden v Brně, kde chodí do učebních oborů, a domů jezdí jen na víkendy. Některé se už osamostatnily úplně.
"Svoje děti obdivuju," rozpovídá se paní Lečbychová. "Neměly takové štěstí jako většina z nás, prožily si různá dramata, bolesti a zklamání, přesto na svět nezanevřely. Navíc mi připadají daleko moudřejší, než jsem byla v jejich věku já," zamýšlí se nad dětmi, jejichž zraněné duše se projevují i v chování, které my ostatní vnímáme jako "poruchové". "Na mně je jim pomoct, aby byly šťastně a minulost zpracovaly tak, aby jim neubližovala. Snažím se jim ukázat jinou cestu, než na jakou je postavili jejich biologičtí rodiče."
Pěstounka v SOS vesničce Magdalena Lečbychová a dvě z devíti dětí, které vychovala, s fenkou Gorou.
Ochutnávám koláč a je výborný. Pekla ho ta třináctiletá Zdeňka s krásnými vlasy. Na rozdíl od těch vlasů koláč ani nestačím pochválit, protože už zase zmizela s kamarádkou do knihovny. Její bratr ne právě nadšeně, ale nakonec ochotně odchází vyvenčit Goru, fenu vlčáka, kterou rodina - jak příznačné - našla ustrašenou na ulici a bez domova. A my se s paní Magdou vracíme k rozhodujícím momentům jejího života.
"Nikdy se nevdáš"
Krásné dětství, sestra, milující rodiče. Byl to tatínek, náročný na sebe i na své okolí, autoritativní, nekompromisní, který nejvíc ovlivnil Magdalenin svět. Díky němu jejímu žebříčku hodnot vévodila poctivost a zodpovědnost, díky němu byla jejím hnacím motorem touha po dokonalosti. Pak ale přišla puberta a střety s otcem, které končívaly jeho výrokem "s tebou žádný chlap nikdy nevydrží". Je možné, že mě naprogramoval a já uvěřila, že s touto svojí povahou těžko k sobě někoho najdu", říká Magdalena Lečbychová, která však na otce vzpomíná s velkou láskou. "Vychovával mě, jak nejlépe to uměl."
Na prahu třicítky byla Magdalena krásná, úspěšná, ale sama. Tehdy ji napadlo poprvé, že by svou náruč mohla nabídnout dětem bez domova, bez rodičů. Jenže pak poznala svou osudovou lásku a svět se začínal měnit.
"Vždycky jsem si přála mít dva syny," reaguje, když zmiňuji ty své dva. "Jenomže mi nebylo přáno, zůstala jsem nakonec zase sama." Že jí milovaný partner zemřel na leukemii, říká mimo záznam, ale přemlouvám ji, že tahle smutná událost je v jejím příběhu tak důležitá, že ji nepůjde vynechat.
Učím se milovat i s chybami
Po jeho smrti totiž znovu oprášila myšlenku, že si k sobě vezme opuštěné děti. Vzala ze šuplíku už jednou sepsaný dopis s žádostí a poslala ho. "Jako bych nasedla do rychlovlaku, který ovládal někdo moudrý nahoře. A ten přesně věděl, kde je moje místo."
Podstoupila nutné psychologické testy, školení a půl roku praxe, kdy pomáhala v domácnostech jiných pěstounek. Ve dvaačtyřiceti jí úřady spolu s ředitelstvím SOS vesniček přidělily první trojici dětí ve věku mezi osmým a dvanáctým rokem.
"Zatímco miminko nebo kotě si zamilujete hned, já přijala vždycky děti od šesti do patnácti let, ty už nebyly vždycky jen roztomilé," popisuje svou zkušenost.
"Celé maminkování tady je o práci na sobě. Učím se milovat děti takové, jaké jsou, a abych to mohla dělat, musím mít prvně ráda sama sebe i se svými chybami. Až ve vesničce jsem někde zaslechla výrok psycholožky Jiřiny Prekopové, že rodiče nemohou být dokonalí právě proto, aby se děti naučily milovat nedokonalost," zkouší pěstounka rozluštit svou cestu k harmonii a štěstí.
Tahle pravda z úst známé dětské psycholožky osvobodila Magdalenu Lečbychovou od pravidel nařizujících až nadlidskou dokonalost, které jí vštěpoval tatínek.
"Chci zpátky do děcáku"
A tak když našla u některého z dětí ukradené peníze, neodsoudila je, ale naučila se je brát i s jejich nedokonalostmi, tedy s tím, co jí samotné ubližuje, co vzbuzuje vztek, šok, zlost i smutek.
S pokorou dává už deset let lásku a šanci dětem, které by jinak vyrůstaly v dětských domovech, přitom se brání přehnaným očekáváním. Přijímá do péče děti už od mala citově deprivované. "V každé ze tří sourozeneckých skupin, které jsem dostala, byl vždycky aspoň jeden, který bojoval s vlastním přijetím. Holky se zase zpočátku lepily úplně na každého, kdo jen prošel kolem. Trochu jsem žárlila, protože já tu přece byla od mazlení. Trvalo to třeba i rok dva, než si zvykly, že jsem tu pro ně a že nefunguju jen jako jedna z "tet", které se u nich střídají, jak byly dřív zvyklé."
Jeden z chlapců si zase po měsíci balil kufry, že se vrací do děcáku. "Měl tu holt nějaké povinnosti, na nichž jsem trvala," vypráví pěstounka. "Proč si nás bereš, vždyť nám tam nebylo tak zle," slyšela výčitky. Dnes už se tomu všichni smějí.
Cítím se na další děti
První krize přišla až vloni na podzim, když přišla do domu třetí sourozenecká skupina a nastaly školní povinnosti. Byla unavená a potřebovala pomoc. Týden dovolené ve slovenských lázních stačil, aby načerpala novou energii.
Své svěřence miluje a svého rozhodnutí nikdy nelitovala. A jestli rezignovala na vlastní partnerský život? "Jedním vztahem jsem už jako pěstounka prošla, ale nebylo to to pravé. Jezdí za mnou kamarádi a sestra se sem do kraje nedávno po rozvodu nastěhovala i s dcerou. Jsem spokojená, partnera nehledám."
Loučíme se na trávníku před domem, dojde na pár rodinných fotek. Jen Jarda se odmítá do skupinky zapojit. "A tak je to s ním vždycky, nedá si v ničem říct, musí si šlapat vlastní cestou," komentuje situaci jeho pěstounka, ale v další větě ho jen chválí: "Je ohromě pracovitý, pravá ruka našeho údržbáře," říká, jakoby tušila, že se chci zrovna zeptat, jestli jejím klukům nechybí chlapské vzory.
Připouští, že je možná jedna z mála, která je tu ve vesničce i po těch letech šťastná. "Cítím se na další děti, ale smiřuji se s tím, že už žádné nedostanu. Do důchodu by to bylo jen na pár roků a musela bych dostat už jedině děti starší," uzavírá své vyprávění usměvavá pěstounka z moravského Chvalčova u Bystřice pod Hostýnem.
