Příběh první: Z dvojčat byla trojčata
Lada Pavlíčková měla doma devítiletou holčičku a čekala dvojčata. Každý ultrazvuk ukazoval to samé: jedno miminko a za ním schované druhé. Krátce před porodem však lékaři začali řešit, že děti jsou ve špatné poloze, a bylo by bezpečnější přivést je na svět císařským řezem. A jak pořád sondovali, co se děje uvnitř břicha, v jednu chvíli zůstali jako opaření - za druhým miminkem se celou dobu skrývalo ještě třetí.
První týdny doma nelze popsat jiným slovem než chaos. Nemyslete si totiž, že už je jedno, jestli si přinesete domů novorozence dva, nebo tři. Jak říká Lada, člověk má dvě ruce. "Dvě nakrmíte, dvě vezmete za ruku, ale to třetí už prostě nezvládáte."
Když ještě ke všemu celé těhotenství netušíte, co se na vás chystá, nestačíte si ani nic nastudovat. Pavlíčkovi se učili metodou pokus-omyl. "Od začátku jsem třeba všechny děti kojila, takže jsem skoro nic jiného nedělala. Najedl se poslední, hodinu byla přestávka a mohla jsem začít znovu. Až později jsem si přečetla, že v případě trojčat se kojí dvě děti, jedno se přikrmí, a střídají se," vypráví Lada.
V prvních měsících byla Lada šťastná, když pro sebe urvala dvě hodiny spánku v kuse. Každé dítě probudil hlad v jinou dobu, vstávalo se šestkrát sedmkrát za noc. "Ze začátku to fungovalo tak, že manžel držel službu do jedenácti večer, zatímco já jsem ještě něco dodělávala. Pak nastoupila tchyně, která je noční pták, a já jsem si mohla jít na chvíli lehnout. Kolem třetí jsem ji vystřídala a ráno jsem to šla dospat, když jsem děti předala Jiřince - zdravotní sestře, kterou jsme měli od počátku na výpomoc," říká Lada. Lituje, že to všechno bylo na úkor starší dcery Kamily, na kterou už nezbývalo mnoho času.
"První tři roky to byl obrovský záhul, vlastně jsme jen přežívali. Manžel se dodnes nemůže podívat na video dětí, když byly malé," rozesměje se matka trojčat. Svého muže však chválí, hodně pomáhal. Děti vyfasoval hned, jak přišel z práce, byl s nimi, dokud se nesvalil do postele a neusnul. Jako koníčka má myslivost, takže čas od času utekl do lesa, ale mezi stromy toho moc nenachodil. Zalezl na první posed, kde to okamžitě zalomil, a když ho probrala zima, šel domů.
"Musela jsem se tehdy smát, když jsem v odborné literatuře četla, jak se má všechno omývat, že když se dá něco jednomu dítěti, nemělo by to dostat druhé. Já jsem si děti posadila před sebe, vzala mísu kaše, jednu lžičku a už to jelo: jeden, druhý, třetí..." Musely být brzy samostatné. Logicky – když čekáte v řadě, než vám někdo z rodičů zaváže tkaničku, radši se to naučíte sami. Stejně tak se dřív poperete třeba s příborem.
Příběh druhý: První čtyřčata v Československu
Zatímco dvojčat se u nás za rok narodí přes dva tisíce, trojčat bývá kolem patnácti. Více než čtyřčata Česko nezná a i ta jsou poměrně velká vzácnost – objeví se jednou mezi půl milionem porodů. První poválečná čtyřčata přivedla před dvaapadesáti lety na svět Marie Hourová z Kutné Hory.
Byl červen roku 1959, Marie byla podruhé těhotná, ale tohle těhotenství se doktorům nezdálo. V šestém měsíci měla drobná žena tak velké břicho, jako kdyby každou chvíli měla porodit. V nemocnici si poležela jednu noc, pak jí primář sáhl na břicho a už jen počítal: "První hlavička, druhá, třetí... Udělejte snímek!" Takže trojčata!
Druhý den při velké vizitě chytl primář Marii za ruku a povídá, že je to vícečetné těhotenství. A že tři děti jsou tam určitě a pak je tam ještě "něco". Není vyloučeno, že čtvrté dítě. Zbývalo s šokující novinou seznámit manžela. Když přišel do nemocnice, jeho žena mu cestou na pokoj povídá, že děti budou asi tři. "Ježišmarjá, tři?" vyděsil se muž. Popošli o pár schodů dál a paní Marie pokračovala: "Hele, oni možná budou čtyři..."
Za celé těhotenství přibrala 27 kilo. Mohlo to být i víc, ale jí bylo několik měsíců tak špatně, že žila o vodě a čokoládě. Ke konci se sotva valila. Když se chtěla podívat z okna, musela se k němu postavit bokem. Jakmile nasměrovala břicho k oknu, stála od něj tak daleko, že viděla jen obzor. Ale v jednom se nespletla. Zatímco všichni prorokovali, že porodí mnohem dřív, ona vytrvale opakovala: Rodím v říjnu, ani o den dřív! Děti přišly na svět 1. října.
Jména byla vybrána dopředu: to čtvrté "něco" ukryté v břiše pojmenovali Václav, další chlapec je Ivan, holčička Jana a druhá Mirka - na počest primáře Miroslava Beneše, díky němuž byly děti i maminka v pořádku. Jediná Jana vážila lehce pod dvě kila, všechny děti navíc měly klasickou délku: od 48 do 50 centimetrů. "Dodnes nechápu, jak se to do mě vešlo, vždyť dohromady měly skoro dva metry. Byla jsem kolos," kroutí hlavou Marie Hourová.
Ale teď ještě zpátky. Představte si, že ležíte v porodnici, máte místo jednoho miminka houf dětí a žijete v malém baráčku, kam jste se sotva vešli s jedním dítětem. Co teď? Hourovi díky pomoci města koupili zbořeniště ve Zbraslavicích pár kilometrů od Kutné Hory a začali budovat nový dům. Čtyřčata zatím zůstávala v porodnici, kam za nimi rodiče dojížděli. Jakmile to jen trochu šlo, nastěhovali se.
Pak nastal chaos, který rodina ustála jen díky přísnému režimu. Marie dostala na výpomoc zdravotní sestru, pak měla ještě pomocnici na úklid. Zapomeňte totiž na jednorázové plenky, u Hourů se každý den prala stovka těch látkových, další se sušily, skládaly, v oběhu jich byly čtyři stovky. Vyjet si jen tak na procházku? Kočár z Továrny dětských vozidel v Mělníku vážil pětatřicet kilo a měl rozpětí kol 135 centimetrů. Na silnici způsoboval dopravní zácpu.
Příběh třetí: Dva porody, čtyři synové
Jana Motlová z Brandýsa nad Labem přiznává, že se rozplakala, když jí lékař ve dvanáctém týdnu těhotenství oznámil, že čeká dvojčata. Bála se, jak to všechno zvládne, vždyť doma měli dvouapůlletého Eliáše. O týden později šla na velký genetický ultrazvuk a překvapení bylo ještě větší. Paní doktorka napočítala tři plody. "To už jsem neplakala, jen jsem zírala na ty tři pohybující se osůbky a v hlavě jsem měla prázdno," vypráví.
Když obrázek z ultrazvuku ukázala manželovi, ztuhnul a pak se začal smát. Tak trochu hystericky. Oklepal se ale ze šoku a od té chvíle bral trojčata sportovně. Postupně informaci vstřebala také Jana, i když nezastírá, že smutná byla – to když se dozvěděla pohlaví. Samí kluci, přitom ona si tolik přála holčičku.
Alex, Jonáš a Filip se narodili v říjnu 2009. Do ložnice rodiče nastěhovali postýlky, takže z pokoje se rázem stal menší kojenecký ústav. "Přebalovalo se na manželské posteli. Kluci lehávali střídavě na zemi na dece, kde měli hračky, a na lehátkách. Bylo to období, kdy jsme museli mít oči všude, abychom někoho nezašlápli," vzpomíná Jana. S miminky má praxi, před narozením Eliáše pracovala s nedonošenci, takže manipulace s dětmi jí problémy nedělala. Horší to bylo se spánkem, zpočátku s manželem Tomášem spali sotva čtyři hodiny - samozřejmě ne v kuse.
V noci to vůbec bývala kovbojka. Trojčata se budila navzájem, do toho několikrát uprostřed noci přišel s pláčem Eliášek. "Občas nastaly komické situace, kdy jsme se s manželem dohadovali, zda už je ten a ten nakrmený. Nakonec jsem si musela vše zapisovat do tabulek. Dvakrát jsem nikoho nenakrmila, jen jsem jednou usnula při kojení, a když jsem se vzbudila, byl Jonášek tak přejedený, že se chudák poblinkal i nosem," vypráví matka.
V době narození trojčat byli s manželem jedenáct let, věděli, co od sebe mohou čekat i v těch vypjatých okamžitích. Přesto nervy občas pracujou, někdy se pohádali i ve tři ráno. "Ale situace by mohla být mnohem horší. Umíme spoustu věcí vyřešit s humorem a máme se stále rádi," říká čtyřnásobná matka.
