Když jsem poznala manžela, byla jsem vdaná a měla dvě děti. Tomáš byl svobodný. Líbil se mi, ale vztahu jsem se snažila ubránit, navíc je mladší o pět let. Teď po 18 letech mi to ani nepřijde, ale tenkrát mi připadal jako ucho. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se rozvedla. Tolik mě uháněl, až jsem neodolala, zamilovala se, strávila s ním úžasný víkend a otěhotněla.
Tomáš se stal tátou i mým dětem
Mého bývalého manžela moje zrada natolik zranila, že zanevřel i na naše děti. Vyloženě se jich zřekl, prý by mu připomínaly, co jsem provedla já. Od rozvodu je už nikdy neviděl, odstěhoval se na Moravu k rodičům a jen pravidelně posílal peníze.
Tomáš se tak ze dne na den stal otcem a musím říci, že skvělým. Mým dětem bylo v době, kdy jsem se rozváděla, osm (synovi) a deset (dceři). Tomáše děti braly jako svého staršího kamaráda. On to s nimi opravdu uměl. I později, když dospívaly, chodily si pro radu za ním. Tak nám to vydrželo dodnes, kdy jsou už dávno dospělé a od dcery máme malého vnoučka.
Výchovu dcery vzal do svých rukou
Než se nám narodila dcera, stihla jsem se rozvést i znovu provdat. Ovšem svatba byla opravdu za minutu dvanáct, ještě ve svatebních šatech mě odváželi na porodní sál. Adélka se narodila o 10 dní dřív. Manžel byl z dítěte doslova nadšený, i když tenkrát to nebylo příliš zvykem, mohl zůstat u porodu. Nesl to statečně a dodnes tvrdí, že nic krásnějšího nezažil.
K Adélce se choval od malička úplně jinak než k dětem, které jsem měla z prvního manželství. Výchovu mých dětí bral sportovně a díky tomu z nich vyrostli samostatní lidé. S Adélou to bylo ale úplně jinak, snažil se ji vychovávat podle nejmodernějších trendů. Ovšem ty se často měnily.
Odmítal, aby šla do školky. Prý jí to citově ublíží a musí zůstat se mnou doma. Naštěstí jsem na volné noze, dělám z domova účetnictví, nebyl problém se o ni starat celý den. Přesto jsem cítila, že malá společnost dětí potřebuje. Snažila jsem se aspoň co nejvíce s ní navštěvovat dětská hřiště. Naštěstí jsem prosadila, aby šla do školky aspoň rok před školou. Jenže jsem ji po obědě musela brát domů, aby tam nemusela spát.
Nemělo cenu se s manželem hádat. Vždy si ve výchově Adély prosadil svou. Třeba ve školce měly děti kurz plavání, manžel odmítl, aby tam dcera chodila. Prý by se jí mohlo něco stát. Co když učitelky nebo plavčíci neuhlídají všechny děti a ona se utopí.
Když začala chodit do školy, manžel jí zakazoval chodit samotné ven, aby se jí opět něco nestalo. Přitom bydlíme na sídlišti plném dětí, dětské hřiště máme přímo pod okny. Mohli jsme na ni bez problémů z okna dohlížet, ale sama ven směla až někdy v deseti letech. Do té doby jsem buď já nebo starší sourozenci (když měli náladu) museli být s Adélkou venku a hlídat, co dělá.
Ráno nemohla chodit sama do školy, vždy s ní šel manžel. Po vyučování jsme pro ni opět museli dojít. A to měla školu necelých deset minut od domu a ani nemusela jít přes silnici. To trvalo skoro do jejích dvanácti let.
V pubertě se manželův dohled zpřísnil
Dokud byla Adélka malá, nevadilo jí, že jí jsme neustále v patách. Ovšem s nástupem puberty se všechno změnilo. Pochopitelně dceři vadilo, že jí dáváme tak málo prostoru. Tedy manžel, já jsem jí kolikrát (aby táta nevěděl) dovolila jít za kamarádkami domů nebo do kina.
Adéle bylo minulý týden sedmnáct. A manžel ji omezuje snad víc než kdy dřív. Hlídá její mobil, čte jí esemesky, kontroluje kabelku i její věci. Ona o tom neví a já mám často chuť jí to říct, protože manžel na mě nedá. Když mu říkám, že jí leze do soukromí, odbývá mě slovy, že je to pro její dobro. Když mu říkám, že jí musí věřit, odpoví - důvěřuj, ale prověřuj.
Pokud chce Adéla kamkoliv jít, manžel ji podrobí výslechu, kam jde, kdo tam bude, co budou dělat. Pak jí to nepovolí, nebo ano, ovšem desetkrát ji zkontroluje mobilem. A stejně musí být doma nejdéle do tmy.
Už mě to nebaví. Manžela chápu, má o ni strach, ale nevidí, že dcera ho začíná nenávidět. Bojím se ale toho, že holka se jednou rozhodne domů nevrátit, jak má, bude dělat všechno jemu natruc, chytne se nějaké party a pak bude pozdě. Zatím to neudělala, ale někdy z jejích řečí mám pocit, že se to klidně může brzy stát.
Mirka
Názor odborníka: Nebojujte, volte kompromis
Dobrý den Mirko, jak je z vašeho příběhu patrné, manžel k Adélce zaujímal velmi ochranitelský postoj už od jejího narození. Zdá se ale, že jeho záměr opravdu není z principu špatný. Za jeho narůstající kontrolou se patrně skrývá strach, aby se Adéle něco nestalo, ale možná i strach z vědomí, že se mu Adéla postupně vzdaluje, přestává být jeho "malou holčičkou". Čím více se Adéla osamostatňuje, tím jeho potřeba dozoru narůstá.
Napište svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Věřím, že je současná situace nepříjemná vám, manželovi i Adéle. Kontrolování mobilu a prohlížení kabelky u sedmnáctileté dcery opravdu není na místě. Zcela vás tedy podporuji ve snaze nenechávat věci tak, jak jsou. Jak ale na to? Zkuste se při komunikaci s manželem vrátit od souboje, kdo umí děti vychovat lépe, k hledání společného kompromisu a vyjít z toho, v čem se shodujete.
Výčitky a přesvědčování o vlastní pravdě ale vedou k uzavření se před nabízenými alternativami.
Mnohem efektivnější proto může být, když manželovi v klidu a ve vhodné chvíli zkusíte sdělit, co cítíte, jak situaci vnímáte a čeho se obáváte. Cesta ke změně však asi nebude po tolika letech lehká. Využití neutrální půdy psychologické poradny proto mohu jen doporučit.
PhDr. Alena Řehulová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 3. října 2011. Anketa je uzavřena.
