Podle některých psychologů je dokonce lhaní u dětí do pěti let normální, ba zdravé. Caparti si trénují fantazii a ta může být vskutku bezbřehá. "Pokud si dítě začne vymýšlet, že na zahradě rozkvetly v prosinci fialky a ono z nich natrhalo mamince kytičku, jistě to není lež," tvrdí psycholožka Ilona Špaňhelová. "Je to projev jeho dětské fantazie."
Problém nastává v okamžiku, kdy touha po zaujetí okolí vlastním příběhem přerůstá v lež skutečnou, a kdy například vlastní selhání či prohřešek dítě svaluje na sourozence. Důvody bývají různé. Může mít třeba jen úplně normální a pochopitelný strach z toho, jak rodiče na jeho selhání zareagují.
Lhala jsem, aby byl doma klid
Své o tom ví dnes třicetiletá Anna, která říká: "Vlastní dětství jsem skoro celé prolhala. Měla jsem hodně přísné rodiče, táta na mě řval kvůli každé prkotině, dělal doma kvůli všemu dusno, v mamince jsem nějakou výraznější oporu neměla taky. Cokoliv jsem udělala špatně, zavřeli se spolu v pokoji a hodiny tam řešili, co že jsem to udělala, jak mě za to mají potrestat. Ať už jsem přinesla dvojku nebo trojku ze školy, rodičům odsekla, zkrátka cokoliv," vypráví.
"Neměla jsem ani sourozence, v němž bych mohla v těchto chvílích mít alespoň trochu spojence. Uzavřela jsem se do vlastního světa a ze strachu raději všechno zapírala. Samozřejmě jsem nakonec dostala i za tu lež, když se provalila, ale někdy se neprovalila a byl klid…"
Zajímavé je, že dnes Anna lež nesnáší a své dvě děti vede k naprosté otevřenosti a vzájemné důvěře. "Kdyby se mi přiznaly k sebevětší lotrovině, rozdýchám to a pokusím se ocenit alespoň jejich pravdomluvnost," říká.
A mám tě!
Strach a obavu z negativní odezvy okolí považují za velmi častý důvod dětského lhaní i psychologové. A nabádají k opatrnému přístupu rodičů, kteří by měli především pátrat po příčině lži a ne s dítětem rozehrávat hru ve stylu "mám tě".
Proč děti také lžou?chtějí získat pozornost, zaujmout, mají pocit, že se jim smyšleným tvrzením dostane více lásky neuvědomují si rozdíl mezi fantazií a skutečností, svým lžím doopravdy věří, týká se to zvlášť předškoláků ve snaze co nejvíce zaujmout přehánějí, zveličují a dobarvují skutečnost tak, že ji celou překroutí chtějí se vyhnout něčemu nepříjemnému mají strach z negativní reakce okolí po něčem velmi touží a uvědomují si, že bez lži to nezískají berou si příklad ze svých rodičů |
"Rodiče si občas vysloveně libují v tom, že dítě provokují otázkami, aby ho v závěru nachytali na švestkách: Tak ty jsi byla u kamarádky? A jaké to tam bylo? Vážně? Jenže já zjistila, že jsi tam vůbec nebyla! Jakoby chtěli dítě vyzvat, aby se je příště pokusilo přelstít lépe," tvrdí psycholog Jamie Raser.
Podobně smýšlí i Ilona Špaňhelová. "Pokud má dospělý pocit, že něco není v pořádku, měl by se snažit jasně dítě požádat, aby mu řeklo, jak to bylo doopravdy. Může použít různé praktiky pro to, aby se dozvěděl pravdu. Důležité je, aby na dítě nenaléhal a nepoužíval hned svoji moc dospělého. Mohlo by se stát, že si nevytvoří pocit otevřenosti a důvěry pro to, aby si navzájem sdělovali, co mají na srdci."
Jděme příkladem
A co je hlavní, nechceme-li, aby naši potomci lhali, měli bychom být za každých okolností pravdomluvní také sami. Nestačí jen dokola vysvětlovat, že lhát se nemá. Psycholog Sal Severe například tvrdí: "Děti se učí vším, co děláte. Pokud někomu do telefonu řeknete, že váš manžel není doma, i když doma je, těžko můžete vychovávat děti k pravdomluvnosti."
Možná je čas sáhnout si do svědomí. Opravdu nelžeme?
