Jsem naprosto zoufalá a musím se ze všeho vypsat. Do situace, ve které se plácám už několik týdnů, jsem se dostala po několikaletém vztahu se "ženatým" mužem. Já sama jsem rozvedená matka tří dětí, dnes už jsou starší děti plnoleté (19 a 18 let), benjamínkovi je 12. Manžel od nás odešel k jiné ženě, když nejmladšímu synovi bylo pět let.
Karla mi seslalo samo nebe
Rozchod s manželem mě natolik poznamenal, že jsem klesla až na samotné dno. Nebýt pomoci mé nejlepší přítelkyně a mojí mámy, kdoví, jak by to se mnou dopadlo, jestli bych se vůbec od toho dna dokázala odrazit. S manželem se stále nedokážu normálně bavit. Ovšem dětem se věnuje a také na ně pravidelně platí.
Když jsem se konečně jakžtakž vzpamatovala z rozvodu, potkala jsem Karla. Seznámili jsme se v galerii, kam jsem si občas chodila smutnit. Oslovil mě před mým oblíbeným obrazem, když jsem slyšela jeho hlas, projelo mnou takové nedefinovatelné cosi a já cítila, že mé chmury jsou pryč.
Nejdříve jsme si v galerii jen tak povídali o obrazech, umění a nakonec jsme skončili v galerijním bistru na kafi. I přesto, že jsem ho viděla poprvé, měla jsem pocit, že ho znám už hodně dlouho. A už na naší první schůzce jsem mu vylíčila celý svůj zpackaný život, jak mě opustil manžel, jak jsem sama na tři děti, jak jsem nešťastná a nevidím žádný světlý bod na konci tunelu.
Karel byl nešťastný v manželství
Karel mi na oplátku vyprávěl o svém životě. Je prý ženatý, ale s manželkou si nerozumí, každý z nich si žije po svém. Na můj dotaz, proč se nerozvede, odpověděl, že to nemůže udělat dětem. Tehdy jim bylo zhruba osm a deset let.
Začali jsme se scházet a po měsíci se z nás stali milenci. Konečně jsem zase cítila, že žiji. Časem jsem s Karlem seznámila i děti. Nečekala jsem zázraky, což se potvrdilo, starší děti byly vlažné a malý se nechtěl vůbec seznamovat. Naštěstí brzy pochopily, že se stejně nedá nic dělat a Karla přijaly jako mého přítele.
Vzhledem k tomu, že měl Karel závazky, vídali jsme se pouze tak, jak to vyhovovalo jemu, když se dokázal "urvat", jak tomu sám říkal. Chápala jsem to a byla vděčná za každou chvíli, kterou jsem mohla být s ním. Dokonce u nás jednou za čas přespal. Ženě se prý typicky banálně vymluvil na služební cestu.
Karla jsem často sponzorovala
Nikdy jsem Karla netlačila do rozvodu. Asi proto, že jsem si jím sama prošla a manžel nás opustil kvůli jiné ženě, cítila jsem paradoxně takovou ženskou solidaritu s Karlovou ženou. Nějak jsem si nedokázala srovnat se svým svědomím, že bych Karla rozvedla. Stačilo, že svou ženu a děti se mnou podváděl. O rozvodu ale stále mluvil Karel.
Nevím, asi měl pocit, že mi musí pořád vysvětlovat, proč se ještě nerozvedl, a že to určitě velice brzy udělá. Tak pomalu plynuly roky jeden za druhým, před týdnem to bylo sedm let, co se známe. Já žila stále sama, vychovávala své děti, párkrát do týdne se sešla s Karlem, někdy jen na kafe, někdy i na celý večer, občas jsme se spolu milovali a jednou za uherský rok strávili společnou noc. To bylo vše. Byla jsem šťastná i za to málo.
Ani jsem si neuvědomovala, že pomalu ale jistě za Karla všechno platím. Vymlouval se na to, že jeho žena hlídá snad každou korunu, co jim projde rozpočtem. Asi před rokem přišel s tím, že ho vyhodili z práce a on se bojí to doma říct ženě, protože je už dlouho nemocná. Půjčila jsem mu několik tisíc. "Drobné" půjčky se opakovaly víckrát.
Nakonec z toho bylo padesát tisíc, které mi Karel dluží do dneška.
Zlomil mi srdce
Co čert nechtěl, jednoho dne uviděla má nejbližší kamarádka ve vinárně Karla se svou velmi dobrou známou, bývalou kolegyni z práce. Bylo naprosto zřejmé, že spolu něco mají. Než mi přítelkyně řekla, co viděla, kontaktovala svou známou a dozvěděla se naprosto neuvěřitelnou věc. Karel je prý její dlouholetý milenec. Také se od ní dozvěděla, že vůbec není a nikdy nebyl ženatý. Ovšem ona je vdaná a rozhodně se nemíní rozvádět, kvůli Karlovi už vůbec ne. Jsou jen milenci a Karel prý má ještě několik dalších podobných známostí.
Nevěřila jsem tomu a doufala, že to jsou jen drby. Byla jsem přesvědčená, že mi to Karel vysvětlí, že muselo dojít k nějakému omylu. Vždyť mi ukazoval fotku své rodiny, stál vedle své ženy a za ruku držel děti. Omyl to nebyl. Karel všechno potvrdil a ta žena na fotce je jeho sestra a její děti. Celých sedm let mě tahal za nos. Neměl čas, protože měl další známosti a navíc pro financování svých aktivit potřeboval peníze, proto si je půjčoval ode mě, důvěřivé husy.
Vůbec nechápal, proč mi jeho přiznání vadí, vždyť je jedno, jestli je ženatý, nebo ne. Na našem vztahu se přece nemusí nic měnit, můžeme fungovat dále jako dosud. Prý to takhle má s většinou těch žen. Myslela jsem, že se zbláznil, jak mi může po tolika letech říkat takové nesmysly, i když jsem nechtěla, aby se rozvedl, to, že má jiné ženy, je ale něco jiného. Pochopila jsem, že snad kromě známé mé kamarádky, jsou ostatní přesvědčené, že je ženatý, zkrátka jsou na tom jako já.
Mám zlomené srdce, prožívám ještě horší chvíle, než při rozchodu s manželem. Bojuji sama se sebou, Karla i přes to všechno miluji, nedovedu si představit, že bych zase byla sama a hledat dalšího muže už nemám sílu. Prosím, poraďte mi, co mám dělat?
Názor psychologa: Máte nízké sebevědomí
Dobrý den, Marie, ve vašem příběhu mě zaujaly dvě věty. První je: "Rozchod s manželem mě natolik poznamenal, že jsem klesla až na samotné dno." A ta druhá: "... po měsíci se z nás s Karlem stali milenci. Konečně jsem zase cítila, že žiji."
Dělá to na mě dojem, že potřeba mít někoho vedle sebe je zcela zásadní pro váš pocit spokojenosti a smyslu života. Jako by možnost, že zůstanete i jen krátce sama, byl buď tak velký strašák, nebo tak velká osobní prohra, že se tomu chcete vyhnout. Tuším za tím společného jmenovatele: nízké sebevědomí.
Mé doporučení zní: vyhledejte pomoc psychologa či psychoterapeuta a zkuste s jeho pomocí získat oporu sama v sobě, najít sebevědomí. Myslím, že záhy zjistíte, že od života můžete chtít něco mnohem lepšího, než vám kdy dával Karel. A teprve až naleznete základní vnitřní rovnováhu, tak se rozhodněte, jak naložit s Karlovými emočními i finančními dluhy. Teprve pak totiž budete s to jednat s rozvahou a s ohledem na vlastní potřeby a zájmy.
Přeji vám, abyste toto náročné životní období zvládla a abyste z něj odešla posílená.
Mgr. Michal Mynář, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 20. června 2011. Anketa je uzavřena.
Články jsou upraveny redakcí, vycházejí z příběhů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu.
