Netušila jsem, že od něj odejdu už po půl roce, ale když jsem vyprávěla své mladší sestře, jak jsem šťastná ve chvíli, kdy mě některá z děvčátek obejme a tulí se ke mně, jak jsem spokojená, když si s nimi můžu hrát a především něco tvořit, jak je mi fajn na srdíčku, když vidím, jak jsou ony v pohodě, smějí se a já jsem pak víc a víc spokojená, bylo znát, že mi trošičku závidí.
A ejhle, sestra mi jednou zavolala, ať si na ni udělám v danou sobotu čas. Přišla svatba, sestra čekala miminko. Můj oblíbený synovec měl letos v dubnu první rok. Sestra čeká druhé, holčičku.
Jsem momentálně bez partnera. A najednou se nám to tak nějak obrátilo. Teď sestře závidím já. Samozřejmě jí to zlatíčko přeji. Je na ní znát, že i když má starostí nad hlavu, pak stejně žije jen pro syna a brzy do "svého světa" přidá i dceru. Vždy, když náhodou slyším nějaké "nářky", pak říkám nahlas to, že jí ty starosti závidím, aby si uvědomila, že můj život je opravdu prázdný, kdežto její je naplněný "sluníčkem".
Je mi 36. Přemýšlím o dítěti víc a víc. Zřejmě jsou to asi ty pověstné biologické hodiny...
A tak se ptám sama sebe, zda už není na první dítě příliš pozdě? Co když to nezvládnu ani psychicky, ani fyzicky, ani finančně? Nechci být "špatná" matka a ráda bych svému dítěti dala maximum. A vůbec, když nemám partnera, mám se stát záměrně matkou samoživitelkou jen proto, že bych dítě chtěla? Vždyť pak bych dítě ochudila nejen o přítomnost otce, který je k výchově taky potřeba, ale i o jiné "věci".
Co když bude dítě po mně astmatik a alergik a prožije si ty útrapy v nemocnicích, jaké jsem prožívala já? A jak otěhotnět, využít spermobanku, nebo chytnout chlapa, který se nechá? Jenom ta představa mě docela děsí. Co když se tedy rozhodnu, že se stanu matkou samoživitelkou, ale ono to prostě nepůjde, neotěhotním? Pak to možná bude horší, než když to teď svádím na nepřítomnost partnera...
A když se touhy po dítěti vzdám s tím, že už je prostě pozdě, že není partner, že nejsou peníze, ty správné prostory pro dítě, nebudu si to pak celý život vyčítat? Nebudu závidět maminkám jejich děti v kočárku ještě víc? Nestane se ze mě za čas unašeč miminek? Může být život bez dětí vůbec naplněný?
Blog na víkendKaždý týden má jeden z vašich blogů šanci uspět jako Blog na víkend. Vydáme ho v košilce OnaDnes.cz a autorka dostane honorář 1000,-kč. Tento víkend zvítězila Pavlína Nytrová. Její blog najdete zde. |
Možná o tom všem až moc přemýšlím, kdybych otěhotněla, tak pak bych musela prostě chtě nechtě bojovat s tím, co přijde. Byla jsem taková vždycky. Kdybych nepřemýšlela, mohla jsem být do svých pětadvaceti vdaná už asi 4krát a věřím, že pokud by to šlo, měla bych kolem sebe alespoň dva malé caparty. Ale také bych mohla být rozvedená. Jenže já se v té době na svatbu, závazky a na dítě prostě necítila. Mohu si teď nadávat pouze sama sobě.
Onehdy jsem měla příležitost se synovci věnovat celé dopoledne. Běhala jsem za ním, aby náhodou nespadl a nebouchl se do nějakého rohu, aby si nepřiskřípl prsty do dvířek, aby si nějak neublížil... A sestra se jen usmívala. Můžu vám říct, že takhle unavená jsem dlouho nebyla a při cestě z Ostravy do Prahy jsem usnula během prvních minut jízdy.
Všem maminkám se opravdu klaním a obdivuji je za to, co všechno zvládají a přitom mají ještě úsměv na tváři...
