Nejdříve byla maminka kouzelná víla, která nás chránila před nočními strašidly, vždy měla náplast na odřené koleno, pofoukání na skříplé prsty, ve špajzce něco dobrého a po nocích šila šatičky pro princeznu. V pubertě si trochu zaprudila a neúnavně přistřihovala křídla našemu mladistvému rozletu. Potom uronila slzu na naší svatbě a několik slz nad uzlíkem s prvním vnoučkem.
Člověk nicméně neustrne ve vývoji a neustále se pozvolna mění. Stejně jako zkušenosti sbíráme my samotné a dnes už (většinou) nestrkáme prsty do dveří, princeznovské šaty koupíme v obchodním centru a do špajzky ládujeme týden co týden rodinné nákupy, tak i naše maminka přestane být onou kouzelnou vílou, která nezbytně nutně střeží každý náš krok. Její proměna může mít několik podob a jde o to, nakolik se s nimi dokážeme vyrovnat.
Maminka až na věky
Poměrně častá a zkraje velmi vítaná, přinejmenším v období věčně nemocných dětí, je proměna v babičku na plný úvazek. V takovém případě si matka udělá z naší rodiny životní program a péči o naše potomstvo podřídí veškerý svůj volný čas. Nutno ovšem podotknout, že kromě výhod v podobě hlídání a neúnavné péče je zde riziko výrazně vyššího počtu nevýhod, kdy se naše maminka hodlá věnovat rodině i v době, kdy bychom případně rádi byli sami, nárokuje si naše víkendy či dovolené a leckdy i pojme nápad se nastěhovat.
Své o tom ví i devětatřicetiletá Anna z jižních Čech: "Bydlíme v domě mých rodičů, přistavěli jsme si patro. Bohužel nemáme vlastní vchod, takže máma k nám chodí, jak se jí chce. A někdy mi to dost vadí," říká. "Hodně se nám taky montuje do života, ale nemůžu se moc bránit, pokaždé argumentuje tím, že jsme v jejich, a tak musíme mlčet. Nemáme ale kam jít."
Pokud naším manželem není mírumilovný flegmatik či přinejmenším oboustranný sirotek, není tato podoba prodloužené mateřské péče zcela ideální a s naším manželstvím by mohla nenávratně zamávat. Babička na hlídání je fajn, když se to nepřehání, ovšem oběma směry. Zneužívat na druhou stranu matku pro to, abychom mohly courat po obchodech či s kámoškami pokecávat u kafe, je stejně hanebné, jako si nechat vozit v kastrůlku víkendové obědy či tašky s vypraným prádlem. Tato podoba lásky se nám dříve či později určitě vymstí a samostatnosti se nedobereme nikdy.
Nezávislá a samostatná
Matka dámaNaprosto dokonale sebevědomou a soběstačnou matku popsal Michal Viewegh ve svém Románu pro ženy Máma nesnáší Čechy, české vlaky a igelitky. Miluje cizince, letadla a kvalitní značková zavazadla... Jen málo věcí na světě jí dovede udělat větší radost než tiše se otvírající hydraulické dveře s nápisem ODLETY - DEPARTURES, za nimiž její stříbřitě šedý pojízdný kufr značky Samsonite čeká už jen hladký mramor letištní haly a fronta u odbavovací přepážky... Máma má na sobě tmavomodrý kostým a pohybuje se v něm tak sebejistě, že ji někteří lidé, které míjí, považují za letušku. V baru Meeting point vestoje vypije sklenku sektu, v Duty free shopu přičichne k novému parfému Gucci (pokud má peníze, koupí si ho) a pak se posadí mezi cestující u východu B6, nenuceně si přehodí nohu přes nohu a s rozevřenou francouzskou Elle v ruce důstojně čeká na odlet... |
Zcela opačná situace je maminka, která nás postrčí do života a vrhne se nadšeně do toho svého. Konečně si užije dovolené, výlety, kino a nákupy, konečně nic nemusí a všechno může. Na děti se přijede podívat třikrát do roka a nám pošle leda pohlednici z exotických krajů. Hlídání je pro ni cizí slovo, a když náhodou děti onemocní spálou, vyděšeně nám oznámí do telefonu, že by se strašně nerada nakazila.
Podobné typy matek bývají velmi oblíbené u našich manželů, takže zase takové neštěstí to také není. O svou rodinu se přece musíme umět postarat s naším partnerem, tak proč do toho tahat mámu. A pokud bychom chtěly štkát nad skutečností, jak byl k nám osud nemilosrdný, vždy je dobré si uvědomit, že již v přírodě bylo před mnoha tisíci lety vymyšleno, aby matka vypiplala mládě a poslala ho do světa. Takže naše maminka se vlastně chová v souladu s přírodou a my bychom jí měly přát, že se nás spokojeně zbavila, a být šťastné s ní.
Kamarádka do nepohody
Optimum je kdesi uprostřed a lze jen závidět těm z nás, které v dospělosti v mamince našly další kamarádku. Přijede, když to opravdu potřebujeme, poradí i pomůže, vyrazí s námi do kina stejně jako na výprodeje do obchodů, a v létě si vezme děti na dva týdny k moři, abychom ušetřily (peníze i dovolenou). Jezdí svým vozem, používá internet, nepoučuje ani nemoralizuje a leckdo neznalý ji může na první pohled považovat za starší sestru. S naším manželem si povídá o grilování, dětem vypráví pohádky a na chalupě popadne bez řečí motorovou pilu, aby pořezala dřevo na topení. Ano, i takové babičky existují. A jak by bylo krásné, kdybychom jimi dokázaly za nějaké ty roky být samy.
"S mámou mám hezký vztah. Když byly děti malé, občas mi je pohlídala, ale jinak ji nezneužívám a jsem ráda, když se můžeme setkat jen tak," říká pětatřicetiletá Kateřina z Prahy. "V létě jezdíme společně na chalupu, v zimě bere děti sama od sebe na lyže. A často spolu jdeme do divadla, což mého muže nebaví."
Matka potížistka
Pak je ještě jedna sorta matek: věčně skuhrající a nespokojené. Pořád mají nějaké neduhy, protivného dědu, málo peněz, hodně práce, hlučné sousedy, špatnou vládu. Internet neznají, mobil jim musejí dobíjet naše děti, jinak by to nezvládly. Dokážou se bavit pouze o nemocech, všechno jim připadá šedivé a odmítají vyzkoušet cokoliv nového. Na život zkrátka v jistém věku nějak rezignovaly. Nás to rozčiluje a manžel obrací oči v sloup.
Jednu takovou maminku má i třiačtyřicetiletá Jitka ze středních Čech: "Co umřel táta, není s maminkou k vydržení," stěžuje si. "Všechno jí vadí, neusměje se, neumí se z ničeho radovat. Je to už víc jak deset let, přesto je to čím dál horší. Se sestrou jsme rezignovaly. Už to vadí i dětem a za věčně protivnou babičkou se jim nechce."
I v takovém případě je ale dobré mít na paměti, že dnes nedokážeme odhadnout, co bude za nějakých dvacet, třicet let s námi. A hlavně, jak se na to budou dívat naše děti. Existují pravidla, která si rozhodně s maminkou musíme vymezit a vzájemně je dodržovat. Ale pořád bychom k ní měly chovat respekt a vážit si toho, že i díky ní jsme dnes tam, kde jsme. A tak je možná někdy lepší zatnout zuby a myslet si své, protože vždycky může být hůř a nikdo z nás nezůstane věčně mladý a veselý.
